Menu


Rozvedení a nově sezdaní.

Prof. Robert Spaemann

Rozvodové statistiky v moderní západní společnosti jsou katastrofální. Ukazují, že manželství již není pokládáno za novou samostatnou entitu, entitu, k jejímuž zrušení nestačí vůle jednoho ze dvou partnerů. Že nestačí ani vůle obou, ani vůle církevního shromáždění nebo papeže, protože člověk podle slov Ježíše Krista nemůže rozloučit to, co Bůh spojil – taková je nauka katolické církve. Křesťanské pojetí správného života sice požaduje, aby bylo směrodatným pro všechny lidi. Ale již Ježíšovi učedníci byli slovy svého Mistra šokováni: Kdo se tedy může oženit? To znamená: Křesťanský životní způsob se stal mezitím protikladem ke způsobu, panujícímu ve světě. Církev ať chce nebo ne, se stala protispolečností a její budoucnost závisí nyní především na tom, zda se její sůl nezkazí a nebude pošlapána od lidí.

Krása poselství se projeví jen tehdy, když není zředěno. Pokušení zředit je dnes podporováno znepokojující skutečností, že rozvodový index katolíků je téměř stejně vysoký jako v sekulárním prostředí. Něco zde zřejmě není v pořádku. Je zcela proti rozumu domnívat se, že všichni civilně rozvedení a znovuoddaní katolíci obrátili své přesvědčení o nerozlučnosti manželství v jeho protiklad. Rozumné je přijmout, že již při uzavírání sňatku neměli jasné vědomí, že mosty není možno zbořit dříve než nastane smrt, a že tedy alternativa druhého sňatku vůbec neexistuje.

A na tom není ani katolická církev bohužel bez viny. Křesťanská příprava na manželství nestaví dnes snoubencům před oči důsledky křesťanského sňatku. Jinak by mnoho párů na církevní sňatek rezignovalo. Pro jiné by dobrá přípravna na manželství byla podnětem k obrácení. Je to fascinující myšlenka, že spojení muže a ženy je zapsáno ve hvězdách a nikdo je odtamtud nemůže sejmout „ani ve zlých, a tím méně v dobrých dnech“. Toto vědomí je nádherný a oblažující zdroj síly, když se jedná o překonávání manželských krizí a znovuoživení staré lásky.

Místo toho by uvnitř církve i kardinálové a biskupové chtěli doporučit alternativu, která je totožná s kapitulací sekulárního hlavního proudu. Uzdravujícím prostředkem manželské nevěrnosti se má stát nikoliv lítost, obrácení a odpuštění, nýbrž čas a zvyk. Čas a zvyk má cizoložný konkubinát pod rukou změnit v bohulibý vztah, na který církev svolá Boží požehnání. Z toho přirozeně plyne, že je možno žehnat i homosexuálním partnerstvím.

V tom ovšem spočívá hluboký omyl. Čas není stvořitelský. Neobnovuje nevinnost. Čas působí spíše ve smyslu růstu entropie. Všechen řád přírody je podroben entropii a nakonec jí padne za oběť. Anaximander píše: „Z čeho věc povstala, tím i zanikne podle řádu času“. Je to velmi špatné, když princip zániku a smrti je přikrášlován a když všeobecné odumírání vědomí viny je zaměňováno s jejím zmizením.

Již Aristoteles učil, že hřích, který se stal obyčejem, je hlubší neřest než jednorázový chybný krok, který je ještě provázen výčitkami svědomí. To platí především pro případy cizoložství, když z něho a jeho legalizace vznikají nové struktury, které pak bez bolesti a násilí nejde znovu zrušit. Tomáš Akvinský mluví o takových případech jako o „perplexitas“, tzn. o situacích, ze kterých se není možno osvobodit bez další viny. Tak v případě jednorázové nevěrnosti: Má cizoložník svém partnerovi přiznat svou nevěru nebo ne? Když ji přizná, eventuálně manželství zachrání a nenaruší natrvalo stav důvěry skrze lež. Když řekne pravdu, může se však také stát, že právě tím ohrozí manželství. Zpovědníci proto od přiznání odrazují. Tomáš Akvinský ostatně píše, že do takové perplexity neupadá člověk bez vlastní viny a pokládá to za Boží trest za počínající vinu.

Být spolukřesťanům v takové situaci nápomocným, přijímat je s pochopením, projevovat jim ve společenství věřících solidaritu patří ke skutkům milosrdenství. Avšak podávat svaté přijímání bez lítosti a úplné nápravy hříšné situace bylo by proviněním proti svátosti, které je dnes velmi časté. Proč reformátoři liturgie právě na Zelený čtvrtek a na Boží Tělo vyškrtli z epištoly ke Korinťanům o Eucharistii hlavní pointu celé epištoly, kterou je varování před nehodným přijímáním Těla Kristova: Kdo jí a pije nehodně, jí a pije odsouzení“ ? Když se neděli co neděli díváme, jak všichni návštěvníci přistupují k přijímání, ptáme se, zda nejsou katolické farnosti složeny ze samých světců.

Ale musí být řečeno ještě jedno a to je vlastně to první: Církev přiznává, že v případě zneužití nezletilých se málo pozornosti věnuje obětem. To se děje i zde. Kdo vůbec mluví o obětech? Kdo mluví o ženě se čtyřmi dětmi, od které manžel a otec utekl? Ona by ho snad snad znovu přijala zpět, už z důvodu zabezpečení. Ale on si založil novou rodinu a vůbec nepomýšlí na návrat. Mezitím plyne čas. Cizoložník by rád opět k přijímání. Je ochoten vyznat vinu, nikoliv však zaplatit cenu: budoucí zdrženlivost. Opuštěná žena má být nucena přihlížet, jak církev přijímá a žehná nový svazek. Místo formulace: „dokud vás smrt nerozdělí“ musela by nastoupit nová, která už byla dokonce vážně navržena: „...dokud láska obou nevychladne“. Opuštění nevinného partnera je pak navíc požehnáno církví!

Nahrazovat uzavření manželství obřadem požehnání je očividné pokrytectví a podvádění lidí.

Výtah z článku Divorce and Remarriage, www.firstthings.com, srpen 2014