Menu


P. M. Hamon: Sv. František obrací heretiky

 

První úspěchy (2)

František navštívil rodný zámek a čekal na příjezd Jeho Vysokosti knížete. Protože však kníže nepřijížděl, vrátil se do Thononu a vrhl se opět do apoštolské práce. Aby zpestřil hlásání pravdy, hledal nové formy. Vyzval jednoho mladého katolíka, Bernarda, aby se naučil zpaměti nejdůležitější zásady víry a povinnosti křesťana. Když mládenec uměl svou roli, ohlásil světec, že v kostele sv. Hippolyta se uskuteční disputace. Tato novinka přitáhla mnoho zvědavců, katolíků i heretiků. František kladl mládenci otázky a ten odpovídal s takovou živostí a horlivostí, že to všechny přítomné uchvátilo.

Horlivost apoštola nakonec naklonila pana d’Avully, aby složil veřejné vyznání víry. Silně na něho zapůsobilo chování pastorů, mezi kterými panovala taková nejednota v otázkách víry velké důležitosti. Světec přijal konvertitu se vší apoštolskou láskou a v prvním rozhovoru mu vyložil, že nejednota pastorů je přímým důsledkem zásad reformace, podle kterých má každý právo vykládat si Písmo podle svého. Jednota víry je právě známkou katolické církve a ta mimo ni neexistuje. Jen v ní je neomylný úřad, který střeží čistotu a jednotu víry. Poukázal na sílu tradice, která se opírá o samotné apoštoly, zatímco hereze právě staví na překrucování Písma a dopouští se podvodů, jak mohl baron konstatovat ve spisech reformátorů. Baron ovšem nechtěl přijmout nic bez zralé úvahy, protože to byl člověk důsledný a přemýšlivý. Scházel se tedy s Františkem denně a kladl mu stále nové otázky. Čím hlouběji bádal, tím jasněji poznával, že pravda je na straně katolíků. Protože jejich rozhovory byly často někým přerušeny, scházeli se nakonec za městem na louce u vysokých dubů. Baron d’Avully se nakonec rozhodl, že předloží ženevským pastorům výklad předních článků víry se žádostí, aby na ně odpověděli na základě pevných a neměnných důkazů. To sice zdrželo jeho konečné obrácení, ale František to uvítal, protože si byl jist, že disputace upevní barona ve víře a učiní z něho neochvějný sloup katolické víry. Pan d’Avully splnil svůj záměr a do Ženevy skutečně napsal, ale odpověď neobdržel. Nečekal již dále a vykonal u Františka generální zpověď. S ohledem na své přátele však nechtěl, aby se obřad odvolání bludů konal v Thononu. Dne 28. srpna se odebral do Turína a tam se před inkvizitorem slavnostně zřekl Kalvínových bludů a složil vyznání katolické víry. Pak přijal svaté přijímání z rukou nuncia, který okamžitě podal zprávu kardinálu de Santa Severinovi.

Papež Klement VIII. měl z konverze nesmírnou radost a napsal baronovi gratulační breve: „Drahý Synu, s velkou radostí jsme se dověděli o nesmírné milosti, jakou Ti prokázal Ten, který je bohatý ve svém milosrdenství. On Tě mocí své pravice vyzvedl z mraku bludů a osvítil nebeským světlem, abys poznal a zakusil krásu pravdy katolické víry a vstoupil do římské Církve, mimo kterou není spásy... Radujeme se s celou katolickou církví, s Tvým pánem knížetem, který Tě miluje a váží si Tě, i spolu s Tvou šlechetnou manželkou, jejíž slzy a modlitby vystoupily před Boží trůn a získaly Tě pro Krista... Jdi tedy, Synu, a vyprávěj všem o zázracích, jaké Bůh vykonal v Tvé duši: pronásledoval jsi Církev jako Šavel, nyní dělej vše, co můžeš, abys ji bránil a podporoval jako Pavel.“

Heretici byli tím obratem zmateni, šířili pověsti, že ho misionář očaroval pomocí černé magie. Pastor Frey se pokoušel pana d’Avully přesvědčit, že se stal obětí podvodu. Napsal mu, že osobně přijede do Thononu a veřejně usvědčí jeho svůdce nejjasnějšími důvody, že všechny argumenty ve prospěch katolické církve jsou holý klam. Baron ho vzal za slovo a ihned informoval Františka, že ho čeká návštěva pastora a konference na téma víry. Zpráva se roznesla po celém kraji. Heretici byli hrdí na fanfarónské gesto svého pastora a těšili se, že „papismus“ bude brzy zlikvidován. Katolíci měli obavy, jak dopadne souboj s tak chytrým pastorem. Ale dni plynuly, a pastor nikde. Pan d’Avully zajel do Ženevy a naléhal na něho, že jde o jeho čest i čest jeho náboženství, ale všechno marné. František v obavě, aby nevznikly řeči, že konference se neuskutečnila z jeho viny, vyhlásil z kazatelny, že je na ni připraven, ale protivník se nedostavuje, ačkoliv sám první hodil rukavici.

„Nejsem hoden bránit katolickou církev,“ říkal v pokoře, „a nepočítám sám se sebou a se svým rozumem, ale spoléhám na svatost celé záležitosti a mého poslání. Doufám, že Bůh, který mě prostřednictvím mého biskupa poslal, udělí mi potřebnou moudrost, abych pokořil hlasatele bludu, On, který skrze dvanáct prostých rybářů pokořil pýchu učených filosofů.“

Plný apoštolských citů navrhl baronovi, že oba pojedou do Ženevy a přinutí pastora ke konání konference. Pan d’Avully to přijal s velkou radostí a vydali se na cestu spolu s kanovníkem Ludvíkem, panem Fournierem, radním z Thononu, a jinými obyvateli, jak katolíky, tak protestanty, kteří měli být svědky disputace.

„Slíbil jsi panu baronovi d’Avully, že přijedeš do Thononu, abys mu v mé přítomnosti dokázal, jak jsem ho oklamal a uvedl do bludné nauky. Protože jsi nedodržel slovo, přijel jsem bránit svou nauku a dokázat, že jsi to ty, kdo je v bludu. Nechávám ti svobodu zvolit téma diskuse, protože s Boží milostí se cítím dosti silný dokázat panu d’Avully pomocí nezbytných důkazů, že všichni, kdo opouštějí římskokatolickou církev, jsou v nejhlubším bludu.“

Pastor byl zaskočen a neměl na vybranou, pokud se nechtěl vystavit posměchu. Šli tedy na náměstí zvané Molarda a tam pastor využil své svobody a neustále měnil předmět diskuse, protože cítil, jak ztrácí půdu pod nohama. Ještě dříve, než byl daný bod objasněn, rychle přeskakoval na jiný.

„Trpělivost, můj pane,“ naléhal světec, který demaskoval chytrost protivníka, „nejdříve odpověz na jedno a potom přejdeme k dalšímu.“

„Využívám jen svého práva,“ bránil se pastor.

František ho tlačil ke zdi v každé další otázce, odkrýval všechny jeho postupy. Disputace trvala celé tři hodiny. Heretici skákali z předmětu na předmět, od církve ke svátostem, od dobrých skutků k očistci a k jiným článkům, o úctě ke světcům apod. Když nakonec pastor viděl, že se nevykroutí, přerušil v náhlém výbuchu hněvu diskusi a zahrnul Františka nadávkami jako podvodníka, čaroděje, falešného proroka, který svádí lid, nakonec se sebral a utekl, aniž počkal na vystoupení pana d’Avully. Baron se nakonec ujal slova, vyslovil politování, že se dal tak dlouho klamat od mistrů lži, kteří si nezaslouží víru, protože nemají jiné argumenty než hněv a znevažování.

Toto skvělé vítězství katolického náboženství v samém sídle hereze mělo velký ohlas. Celá provincie se zatřásla ve svých dosavadních přesvědčeních a začala spatřovat ve svatém apoštolu neporazitelného šermíře pravdy.

Sabaudský kníže chtěl znovu udělit Františkovi hodnost senátora, jak to vyjádřil v dopise senátor Favre: „Tvoje ctnosti jsou důvodem náklonnosti, jakou k Tobě živí Jeho Jasnost kníže. Byl bys už dávno obdržel hodnost senátora, kdyby tvoje skromnost nezvítězila nad touhou celého našeho důstojného shromáždění.“

V té době obyvatelé Alligens a Mesinges slíbili, že se slavnostně zřeknou hereze. Kníže jim proto udělil zvláštní privilegia a biskup jim přiznal právo mít vlastního pastýře. Svatý apoštol z moci udělené biskupem jmenoval společným farářem obou míst Petra Majoniera, kněze obdařeného kazatelskou výmluvností a dokonalého duchovního vůdce, který dříve sloužil u kostela v Larringe za řekou Drance.

Příklad obrácených následovalo brzy několik protestantů, kteří zaujímali význačná postavení, mezi jinými Gabriel d’Avully, který se podobně jako jeho otec v kostele Prozřetelnosti zřekl kalvínských bludů, dále Ferdinand Deprez, jeho bratranec, Jan Sage, de Darillant, Anselm Duchesne, de Margencel a jiní. Mnoho dalších po seznámení s církevními Otci projevilo ochotu přijmout pravdivou víru. Mezi nimi se nacházel i protestantský pastor Petr Petit, který předtím plnil své povinnosti v Choulex a pak, když byl zbaven úřadu pro skutečné nebo domnělé viny, se uchýlil do Thononu.

Před takovou slibnou sklizní se cítil František sám a bez pomoci, že mu pukalo srdce.

„Nemohu už zůstat sám,“ řekl nunciovi, „jinak se vystavím posměchu našich nepřátel, pohrdnou mým posláním, když se přesvědčí, že mě nikdo nepodporuje.“

Když obdržel dopis knížete, který ho zval k sobě na svůj dvůr do Turína, rozhodl se, že za ním neprodleně zajede.

Vyjel koňmo v prvních zářijových dnech v doprovodu svého věrného Rolanda a zamířil na horu Velký svatý Bernard. Po velké námaze dojeli k úpatí a začali stoupat. Ujeli již velký kus cesty a blížili se k vrcholu, když se náhle strhla obrovská bouře. Vál prudký vítr a sníh zasypával všechny cesty. Cestovatelé nevěděli, co si počít a kudy jet. Každou chvíli se mohli ocitnout v propasti. Začalo být velmi chladno a unavení koně se jen s obtížemi brodili ve sněhu. Světec se vyzbrojil veškerou odvahou a vydal se naslepo vpřed. Po dlouhé době zoufalé jízdy se stala Prozřetelnost jejich průvodcem a oni stanuli u bran kláštera, který zbudoval sv. Bernard z Menthonu na vrcholu, aby sloužil pocestným.

Roland šťastný ze záchrany tluče na vrata a dobří mniši je s otevřenou náručí přijímají zkřehlé zimou, a jak říká jeden historik, podobnější mrtvolám než žijícím lidem. Ohřáli se u dobrého ohně, najedli se a ulehli na pohodlná lůžka. Tak díky těmto pozemským andělům, které jen jejich náboženství dokáže udržet na ledovém štítu, načerpali znovu sil. Mniši naléhali, aby nějaký čas zůstali v klášteře, alespoň do doby, než se bouře vyřádí. Před několika dny našli v horách zmrzlé lidi. Ubohý Roland byl tím velmi vystrašený, ale Františka nic nemohlo zadržet, protože věděl, že musí co nejdříve dorazit do Turína v záležitosti, od které závisí spása mnoha lidí. Prohlásil, že se svěřuje do rukou Prozřetelnosti, a vydal se na další cestu. Prozřetelnost ho skutečně nezklamala, protože dojel šťastně do Aosty a odtud do Turína.

Sabaudský kníže ho přijal s neobyčejnou laskavostí a ihned svolal zasedání rady, na které byl přítomen i nuncius. Vyzval apoštola, aby informoval shromáždění, co je třeba podniknout pro konečné obrácení provincie Chablais.

František připomněl hlavní body, které uvedl dříve v dopise, a přešel k praktickým otázkám. Je zapotřebí vyslat aspoň osm kazatelů uvolněných od jiných povinností, každého vybavit částkou 100 dukátů, aby byl stále v pohotovosti oddíl připravený zasáhnout tam, kde je to třeba. Náhradou za 52 kostelů, které existovaly mezi řekou Drance a Ženevou, a 19 kostelů v provincii Ternier, nečítaje v to opatství, kláštery a kaple, prosí o 15 nebo 16 farářů, kteří by pečovali každý o několik farností až do doby, kdy veřejné finance umožní vybudovat znovu všechny zbourané kostely. Faráře je třeba vybavit 160 dukáty ročně kromě bydlení ve vhodných budovách. Je to velmi skromná náhrada vzhledem k tomu, že faráři budou muset vydržovat kaplany, přijímat pomocné kazatele a poskytovat almužny chudým. Protože město Thonon je centrem oblasti, je zde třeba zajistit katolický kult s veškerou okázalostí. Je nutné mít zde krásnější svatyni a faráře s důchodem 400 dolarů, aby mohl vydržovat šest kněží, kteří by také zpěvem dodali obřadům slavnostní ráz, který by přilákal lidi. Je třeba založit jezuitskou kolej, a pokud to není ihned možné, alespoň katolickou školu. Je třeba dále udržet konzistoř, kterou založili kalvinisté a která slouží k veřejnému napomínání a ukládání pokut za takové přestupky, které nepodléhají světské jurisdikci, jako je opilství, výtržnosti, tance a hazardní hry, manželské hádky, neposlušnost dětí vůči rodičům a nesprávné zacházení rodičů s dětmi, manželská nevěrnost, nemravné řeči i sprosté písně, klení, rouhání a jiné hříchy. Jestliže se taková cenzura osvědčila za panování falešného náboženství, tím spíše může udělat mnoho dobrého mezi obrácenými. Konzistoř má pracovat pod vedením kněze, kterého jmenuje biskup a který má k dispozici radu složenou z poloviny z duchovních a z poloviny z laiků vybraných z nejváženějších občanů města a okolí v odpovídajícím věku a těšících se dobré pověsti.

Na zakončení svého referátu řekl František: „Záležitost je naléhavá, odklady hrozí nebezpečím. Provincie Chablais je zruinovaná a jen od Vaší Výsosti závisí její obnova. Pracoval jsem tam 27 měsíců na vlastní náklady, poslušen přání Vaší Vysokosti vyjádřeného ženevskému biskupovi. Nevím, zda jsem zaséval na skálu nebo do trní, ale vidím, že jsem žádných obrácení nedosáhl, kromě barona d’Avully a advokáta Ponceta, doufám však, že známá zbožnost Vaší knížecí Jasnosti nedá zahynout výsledkům mé práce.“

Promluva udělala na všechny velký dojem. Kníže ji chtěl mít písemně se dvěma kopiemi, jednu pro svoji kancelář a druhou pro nuncia. Bude jednat v té věci s řád sv. Mořice a sv. Lazara a požádal nuncia, aby bděl nad realizací opatření.

Kníže si podržel u sebe Františka ještě déle a rozmlouval s ním o všech důležitých záležitostech, zvláště pokud jde o město Ženevu.

Satan si vybral tuto zemi za své centrum a rozlévá odtud jed do celého světa. Je to hlavní stan kalvinismu a všeho bludu, odtud vládne nad reformovanými církvemi ve Francii. Ženeva je hlavní město hereze, jako je Řím sídlem Svatého stolce a katolických knížat. Ženeva je matkou a živitelkou hereze, která vysílá pastory do Francie a Anglie a pomocí svých vynikajících tiskáren z veřejných prostředků zaplavuje svět otrávenými knihami. Těží ze svého postavení u bran Francie, Německa a Itálie.

Misionář žádal knížete, aby s papežským svolením přivedl jezuity a kapucíny a zajistil jim materiální podmínky k založení tiskárny na vydávání katolických knih a k zajištění důchodů a aby otevřel v Thononu nebo v Annecy dům pro ty, kteří se zabývají průmyslem a uměním, a seminář pro studující gramatiku, rétoriku a poetiku.

František také požádal o materiální podporu katedrální kapituly v Ženevě a o restituci zabaveného majetku. Upozornil na nouzi, v jaké kanovníci žijí, když byli zbaveni všech prostředků. Mohou sloužit mši svatou jen ve vyžebraném kostele. Upozornil na nesmírné křivdy a bezpráví.

Kníže uznal oprávněnost všech požadavků a učinil dalekosáhlá opatření k nápravě. Dal Františkovi tři listy: nejvyššímu soudci v provincii Chablais, gubernátorovi a veliteli tvrze Alligens, který má zajistit, aby všichni měli úplnou svobodu účastnit se katolických kázání. Třetí list byl adresován obyvatelům města Thononu, ve kterém mimo jiné stojí: „Zaradoval jsem se, že nasloucháte kazatelům, kteří hlásají Boží slovo a vysvětlují pravdy katolické víry. Zapřísahám vás, abyste neopouštěli cestu vedoucí ke spáse a abyste uvažovali s láskou k pravdě o důvodech, které vám kazatelé předkládají, protože po ničem tak netoužíme, jako po vašem návratu do katolické církve.“

František opatřen listy se vydal na zpáteční cestu ke svému milovanému stádu. Zvolil cestu přes horu Malý svatý Bernard v naději, že zde nebude tolik sněhu. Vyhnul se Annecy, kde byla právě karanténa kvůli nákaze, a odebral se do Sales, kde měl vyčkat na knížecí dekrety. Ale ty bohužel nepřicházely, protože rytíři svatého Mořice a Lazara nebyli ochotni vzdát se svých důchodů ve prospěch misijního díla. Napsal o tom nunciovi: „Zapřísahám Vás, pomozte, aby než skončí advent, mohl se Pán Ježíš vrátit do svých kostelů. Musím jet do Thononu, i když jsem si jist, že se mi nepřátelé budou vysmívat, jestliže nebudu mít potřebné dekrety od knížete.“

(Pokračování)