Menu


P. M. Hamon: Sv. František obrací heretiky

 

První oltář v Thononu (2)

František si z těch řečí nic nedělal. Když se však dověděl od jednoho vojáka, že v domě heretika Abrahama Joly je těžce nemocný katolík, ihned se tam odebral, aby mu poskytl svátostnou službu. Marně mu vysvětlovali, že se tím vystavuje nebezpečí. Kdyby se totiž heretici dověděli, že navzdory zákazu si dovoluje vykonávat v Ženevě katolické obřady, mohli by ho i usmrtit. Starost, aby nemocný nezemřel bez svátostí, však překonala všechny obavy. Když přišel do domu, kde se nacházel nemocný, dal se k němu zavést. Srdečně ho pozdravil a potěšil a pak požádal přítomné, aby odešli, protože potřebuje soukromě rozmlouvat s nemocným. I když to byli protestanti, ihned mu vyhověli. Nikoho ani nenapadlo, že by mu mohli překážet při plnění kněžských povinností. Světec nemocného v klidu vyzpovídal a podal mu viatikum, a to všechno s takovým klidem a pohodou, jako by se nacházel uprostřed samých katolíků. Voják, který ho přivedl a který pak byl obřadu přítomen, byl chováním misionáře tak uchvácen, že od té doby měl pro něho jen samou chválu.

Další den se František věnoval pěti katolíkům, o kterých byla výše řeč. Posilnil je ve víře, vyzpovídal je a podal jim svaté přijímání. Když splnil všechny povinnosti, opouštěl následující den Ženevu s velkým smutkem. Když se ho Ludvík zeptal na příčinu jeho smutku, odpověděl:

„Drahý bratře, Pán Ježíš plakal nad milovaným, ale i nevděčným Jeruzalémem, a já bych neměl plakat nad naší ubohou Ženevou?“

Z Ženevy se František odebral na několikatýdenní odpočinek do zámku Thoren Sales. V polovině dubna se účastnil synodu, který se konal v Annecy.

Ze Sales napsal nunciovi v Turíně, aby využil svého vlivu u knížete ve věci pana d’Avully, kterého chtěli protestanti odvolat ze shromáždění starších. Druhou záležitostí byla prosba, aby kníže povolil provést reformu v opatstvích Aulps a Abondance. Ty dva kláštery na rozhraní mezi Chablais a Faucigny ustoupily od původní kázně. František dělal, co mohl, aby je přiměl k přísnému zachovávání řehole, ale když se mu to nepodařilo, podal stížnost k Svatému stolci prostřednictvím nuncia a pak také ke knížeti a k senátu v Chambéry. Opat z Abondance v obavách z možných důsledků této stížnosti poslal nunciovi i knížeti dopisy, ve kterých chválil své mnichy a trpce si stěžoval na Františkovo údajné pokrytectví a neupřímnost. Kníže i nuncius však prohlédli opatovy vytáčky, a dříve než přistoupili k reformě kláštera, nařídili opatovi, aby z vlastních nákladů vydržoval dva kazatele z Evian a každoročně přispíval značnou sumou klariskám, které se ocitly ve velké nouzi.

21. dubna poslal František z Annecy papeži list, ve kterém ho informoval o své první návštěvě u pastora Bezy. „Přesvědčil jsem se, že pastor má srdce z kamene, které je už dlouho zatvrzelé ve zlém. Nepodařilo se mi otřást jeho přesvědčením a přinejmenším jsem viděl, že nemá chuť od něho ustoupit. Nepochyboval bych o možnosti jeho obrácení, kdyby byl k němu snadnější přístup a kdyby s ním bylo možno bezpečně a klidně promluvit. Snad by bylo dobré uspořádat veřejnou disputaci s pastory, pokud by to Vaše Svatost povolila. Ve věcech tak obtížných a vážných možno pokládat za úspěch, že se podařilo prolomit první ledy.“ Svatý apoštol pak oznámil papeži, že obyvatelé z Gex a Gaillard naléhavě prosí, aby se mohli vrátit k pravé víře, ale Ženevští, kteří jménem francouzského krále opanovali tuto oblast, znesnadňují jejich záměr. Proto prosí světec Svatého otce, aby intervencí vymohl u krále Jindřicha IV., který se právě vrátil do církve, takové kroky, které by odstranily tyranii Ženevské republiky a umožnily všem obyvatelům svobodu svědomí.

Odpověď Klementa VIII. byla nadmíru příznivá. Svatý otec chválil Františkovu horlivost a povzbuzoval ho, aby pokračoval ve svém díle. Slíbil, že napíše francouzskému králi, aby ho naklonil k opatřením, která by pomohla misijnímu dílu svatého apoštola.

V Annecy místo odpočinku zajišťoval František další záležitosti. Několikrát navštívil otce Cherubína, který přijel do města jako postní kazatel a hlásal Boží slovo úspěšně v okolí Annemasse. Když se František dověděl, že řeholník má v úmyslu uspořádat disputaci s pastory, ihned napsal nunciovi žádost o příslušnou plnou moc. Nejvíce mu ležela na srdci záležitost získat dělníky pro žně, které byly již blízko. Nejen v Chablais, ale i v okrsku Ternier se začali naléhavě domáhat kněží, ale zatím nebylo možno jim vyhovět. Řád svatého Mořice a Lazara neplnil své sliby. František doufal, že bude moci přijmout určitý počet kněží, ale ta naděje zklamala a přišel jen kapucín otec Esprit.

Ten výtečný a vzdělaný řeholník ihned po příchodu do Thononu vyzval kalvínského pastora k veřejné diskusi. Bylo to 23. května v pátek po Nanebevstoupení Páně. Otec Esprit navštívil kázání pastora Vireta. Před koncem pobožnosti vyšel před kostel, pozdravil se zdvořile s pastorem a požádal ho, aby nezvratnými důkazy doložil to, co kázal. Místo odpovědi se na něho pastor obořil přívalem nadávek.

„Promiňte, pane,“ řekl Esprit chladnokrevně, „ale taková odpověď nejsou důkazy.“

Viret se ještě více rozhněval a zahrnul kapucína dalšími nadávkami. Když to slyšel jeden občan kalvínského vyznání, vzal pastora pod paží a odvedl ho stranou. Jiní se zatím na kapucína obořili.

„Kdo tě sem poslal? Jakým právem se opovažuješ narušovat klid?“

„Pryč s papistou!“ křičely ženy.

Vřava se vzmáhala a byly obavy, že dojde k nepřístojnostem. Přivolaný František odzbrojil i ty nejzarytější svou laskavostí a vlídností. Přesvědčoval je, že takovým jednáním na sebe svolávají hněv sabaudského knížete, z jehož příkazu zde misionář působí a káže o věcech víry.

Světec pak varoval otce Espri-ta, aby příště postupoval s větší opatrností a nejitřil pobou-řená srdce, ale snažil se získávat je dobrotou. Současně uvědomil o této příhodě knížete. Požádal ho v listě, že by bylo dobré, aby se dostavil osobně. „Ať Vaše knížecí Jasnost je přesvědčí, že nikoho nenutí ke změně víry, ale z touhy v zájmu věčného blaha vyzývá každého, aby se zamyslel vážně nad katolickým náboženstvím. Ať dobře poznají pravdy, o které se opírá, a pak ať se řídí hlasem svého svědomí.“ Ve stejném duchu napsal i nunciovi.

Současně se dověděl, že biskup vážně onemocněl a volá ho k sobě. Ihned odjel do Annecy a na své místo určil kanovníka Rogèse. Sotva biskup uvítal svého milovaného syna, přišla papežská bula, která opravňovala kapucíny pořádat veřejné disputace. Protože konečné rozhodnutí přenechal papež biskupovi, povolal biskup ihned k sobě otce Cherubína a poručil mu napsat písemné prohlášení, že je připraven k takové diskusi. Prohlášení odnesl kanovník Ludvík do Ženevy.

23. června obdržel František od Klementa VIII. breve, aby se znovu pokusil o obrácení pastora Bezy. Byl k tomu ochoten okamžitě, ale nejdříve se zúčastnil konkurzu na obsazení farnosti v Petit-Bonard, kde zemřel farář. Obstál velmi dobře a obdržel titul spolu s právem pobírat důchod z této farnosti, dokud nepřijde jmenování od papeže. Ale pak se ukázalo, že bratr zemřelého faráře poslal do Říma akt, pravděpodobně zfalšovaný, že bratr se zřekl titulu faráře v jeho prospěch, a obdržel titul faráře přímo od papeže. František tak přišel o beneficium, které by mu umožnilo vykonat v Chablais mnoho dobrého. Místo toho ho čekaly velké nepříjemnosti, o kterých ještě nevěděl. Nic netušil a v důvěře v Boží prozřetelnost se s prezidentem Favrem vypravil znovu do Ženevy.

Když přišli do pastorova domu, byli uvedeni do sálu, kam měl za chvíli přijít sám pastor. Na stěně visel Kalvínův obraz s tímto nápisem:

Hoc vultu, hoc habitu Calvinum sacra docentem Geneva felix audit, Cujus scripta piis toto celebrantur in orbe, Malis licet rigentibus.

To znamená: Toto jsou pravdivé rysy a skutečná podoba Kalvína učícího pravému náboženství: Ženeva měla to štěstí slyšet jeho nauku a zbožní bez ohledu na hněv zlých po celém světě oslavují jeho spisy.

Oba začali ihned upravovat tyto hloupé verše, což se jim záměnou tří slov rychle podařilo. V tom přišel Beza.

„Pane,“ řekl apoštol, „než jsme měli tu čest vás opět spatřit, zamysleli jsme se nad vaší pěknou básní a obdivovali jsme její styl a rytmus, ale dovolím si poznamenat, že toto dvojverší by bylo více shodné s pravdou a mohlo by se zlatým písmem napsáno předat budoucím pokolením, kdyby se v něm provedla tato malá změna:

Hoc vultu, hoc habitu Calvinum falsa docentem Geneva demens audit, Cujus scripta piis toto damnantur in orbe, Malis licet rigentibus.“

To znamená: Toto jsou pravdivé rysy a skutečná podoba Kalvína učícího falešnému náboženství: Ženeva byla tak bláznivá, že ho poslouchala, a zbožní bez ohledu na hněv zlých po celém světě odsuzují jeho spisy.

Tato slova vyslovená s celou upřímností neudělala na pastora špatný dojem. Přijal hosty velmi srdečně. František představil svého přítele. Pastor odvětil, že je pro něho velkou ctí poznat muže s tak neobyčejnými zásluhami, a začal rozmlouvat o učených otázkách. Po tom však František netoužil. Protože chtěl zaměřit rozhovor na náboženské otázky, obrátil pozornost k dílům církevních Otců, která byla v jednom koutě pokoje přikrytá značnou vrstvou prachu, a zeptal se, co jsou to za knihy.

„To jsou díla dávných otců, které podle mého názoru nemají velkou cenu,“ řekl pastor a mávl s politováním rukou.

„Já si jich naopak nade všechno vážím,“ odpověděl apoštol.

František vzal do ruky první lepší spis a otevřel ho. Bylo to dílo svatého Augustina. Přečetl z něho úryvek, ve kterém učitel církve dokazuje, že milost zachovává člověku svobodnou vůli.

„Těžko pochopit,“ ozval se Beza, „že by člověk bez přispění Ducha Svatého mohl udělat cokoliv dobrého, protože naše součinnost nikdy nemůže vystačit.“

To by znamenalo, že Duch Svatý podněcuje jak k dobrému tak ke zlému, zatímco Bůh sám dělá všechno a člověk je v jeho rukou jako bezduchý stroj, tak učí zastánci protestantismu, kteří popírají svobodnou lidskou vůli. Pro objasnění tohoto hrubého omylu použil František přístupné přirovnání: „Hodinář uspořádá hodinky podle pravidel svého řemesla: pak je nastaví na příslušnou hodinu, natáhne, aby stroj uvedl do chodu, a pak už rafiky, jakoby z vlastního popudu procházejí všechny hodiny na ciferníku silou pohybu, jaký byl do nich na začátku vložen. Totéž se děje s duší hříšníka. Když ho Duch Svatý podněcuje k upřímné lítosti, on s ním musí spolupracovat, aby získal odpuštění hříchů. A pak stále ve spolupráci s milostí prochází dalšími stupni očištění a ospravedlnění.“

Beza překvapený výstižným a pohotově proneseným přirovnáním přiznal, že výborně řeší otázku, která se mu zatím jevila velmi zapeklitou. Ale František v obavě, aby si pastor neuvědomil, že každé přirovnání pokulhává, rychle dodal:

„Jenomže je zde velký rozdíl mezi konáním Boha a hodináře. Ten přinutí hodiny natažením k tomu, aby šly, a hodiny si nemohou zvolit, že jednou půjdou a jindy ne. Zatímco Bůh v procesu našeho ospravedlnění nám neukládá žádné přinucení.

Jeho milost nám přenechává úplnou svobodu. Naléhá, podněcuje vůli, ale nenutí člověka. Můžeme vždy přijmout nebo odmítnout jeho milost, která nás podněcuje k vykonání určitého dobra a sladce povzbuzuje naši vůli, aby tak učinila s radostí a ochotně. »Věčnou láskou jsem si tě zamiloval, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství«, říká Bůh ústy proroka Jeremiáše. Bůh nás přitahuje, ale nenutí. »Kdybys věděla, co je Boží dar a kdo je ten, kdo ti říká, dej mi napít, ty sama bys ho prosila, a dal by ti živou vodu.« Můžeš o ni prosit, a jestli nechceš, nikdo tě nebude nutit. Věz, milý pane, že svatý Augustin dává Kristovým slovům právě tento smysl a ne jiný. Tvrdit, že člověk nemá svobodu přijmout nebo odmítnout milost, to by bylo proti Písmu, proti církevním Otcům i proti naší zkušenosti. Takové je učení Tridentského koncilu. Varujte se, pane, takového bludu, protože jinak byste musel vidět v Bohu hlavní příčinu záhuby zlých lidí.“

Pak se František vrátil k jinému předmětu, o kterém hovořili již v první rozmluvě, tj. k významu a činnosti katolické církve. Beza opakoval jako dříve, že v Církvi, která je matkou všech církví, je možno dosáhnout spásy, ale protestantská církev je po-dle něho rovněž pravou církví. Je o to výše než katolická, že ulehčuje lidem cestu do nebe, protože tam mohou dojít i bez dobrých skutků.

František odpověděl: „Nechce se mi věřit, že člověk tak seznámený s Písmem a učením Otců jako vy, může s přesvědčením tvrdit, že dobré skutky nejsou ke spáse potřebné. Copak neřekl svatý Pavel, že Bůh odplatí každému podle jeho skutků?“

„Ach pane,“ odvětil pastor, „je možné, že jsem na scestí, ale každý den prosím Boha, aby mi prokázal milosrdenství a zavedl mě na správnou cestu.“ S těžkým povzdechem opakoval tuto větu několikrát. Světec viděl, že tentokrát už nic víc nedosáhne. Rozloučil se s pastorem, který odvedl hosty až ke dveřím, srdečně jim stiskl ruku a opakoval svou poslední větu tak hlasitě, aby ji slyšeli ti, kteří byli v sousedním pokoji.

František chtěl kout železo, dokud je žhavé, proto znovu navštívil pastora, tentokrát sám. Protože usoudil, že starci brání v rozhodnutí obava ze ztráty majetku, nabídl mu jménem papeže roční důchod 4000 dukátů. Ale Beza měl v sobě příliš mnoho hrdosti, než aby veřejně vyznal, že se zříká bludu. Opakoval svou větu, že i ve své církvi dojde spásy. Žil ještě několik let trápen výčitkami svědomí, jak tvrdí někteří svědci.

Po návratu do Thononu kázal František v neděli na téma: „Když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i levou!“ Když vycházel z kostela, zastavil ho nějaký kalvinista a zeptal se ho: „Excelence, proč tvrdíš, že je třeba nastavit tvář k druhému poličku? Bojíš se, aby jedna nebyla více červená než druhá? Jsem zvědav, co bys udělal, kdybych tě nyní udeřil. Pochybuji, že bys aplikoval svoje učení.“

„Můj příteli, vím dobře, co bych měl udělat, ale nevím, co bych udělal, protože jsem slabý člověk, plný nouze. Všechnu naději vkládám do milosrdného Boha, který může vetchou třtinu změnit v pevný sloup. Připusťme, že bych se zpronevěřil Boží milosti a nesnesl bych tvé jednání, jak se sluší na křesťana. V tom případě by bylo tvou povinností, abys udělal to, co učí evangelium. To napomíná kazatele, kteří nejednají podle toho, co učí. Písmo svaté říká, že máme poslouchat jejich slova, ale neřídit se jejich příkladem.“

„Ale Pán Ježíš nenastavil druhou tvář sluhovi, který ho udeřil.“

„Pán Ježíš nenastavil druhou tvář, protože chtěl zachránit toho ubožáka. Chtěl ho přimět k lítosti a poukázal na zlobu jeho skutku. V dalším průběhu umučení bohatě potvrdil své učení a vystavil svou tvář ranám, plivancům a celé své tělo ranám a bití.“

Odpověď se kalvinistovi líbila, ale přítomní katolíci nebyli spokojeni. Očekávali, že František ho přísněji pokárá. Neznali ducha Božího muže, který by od své laskavosti neustoupil ani v případě stokrát horších útoků.

Protože František byl dobře obeznámen i s civilním kodexem, dával lidem často rady ve sporných otázkách a přispěl tak nejednou k vyřešení sporu k všestranné spokojenosti. Měl také znalosti z oboru medicíny. I v této oblasti vyhledávali jeho rady. V lehkých případech dal sám nemocnému potřebné prostředky, ve vážných věcech radil k návštěvě lékaře a doporučoval každému, aby se přísně držel jeho rad. Tak si získal mnoho přízně a důvěry. Podle rady Apoštola se stal pro všechny vším, aby všechny získal pro Krista. Přitom sám nepožadoval, aby mu druzí posluhovali. Jednou ho přistihl čerstvý konvertita, jak si zašívá svůj šat. Nemohl ukrýt svůj údiv, že člověk tak zasloužilý se tak ponižuje.

„Nevidím v tom nic nepřiměřeného, že napravuji, co jsem sám poškodil.“ Tento příklad pokory na dotyčného tak zapůsobil, že, jak později tvrdil, to nejvíce upevnilo jeho víru.

Františkovo apoštolské působení získávalo církvi stále nové věrné vyznavače. Je možno se o tom přesvědčit z knih, do kterých věrně zapisoval jména všech konvertitů. Staral se o ně pečlivě i nadále, a když se např. dověděl, že se ocitli v nouzi, posílal je do zámku pánů Blonay, kteří se nejen starali o materiální potřeby chudých, ale slovem i příkladem je utvrzovali ve víře. Často je navštěvoval, vedl jejich duše, uděloval jim svátosti a povzbuzoval je k dokonalému životu. Dával jim za vzor mystický vztah Krista a církve. Zbožní manželé chtěli skutečně kráčet ve stopách Kristových a po jednom svatém přijímání si vzájemně slíbili, že ten z nich, který svého druha přežije, neuzavře nový sňatek, ale zasvětí se Bohu. Nebyla to prázdná slova, protože pan Blonay jako vdovec přijal kněžské svěcení a pod Františkovým vedením se vyznačoval výraznými ctnostmi. František ho nazýval svým bratrem a často se zdržoval v jeho domu. Mladší dcerka pana Blonaye Amata si Františka velice oblíbila. Když přišel do zámku, nechtěla se od něho odtrhnout. Jak později přiznala, měla dojem že to není člověk, ale anděl v lidském těle. František v předtuše, že se stane horlivou řeholnicí, věnoval této dívce svou zvláštní péči. Snažil se vzbudit v ní odpor i ke každému všednímu hříchu.

Nepřítel všeho dobra se chtěl Františkovi zřejmě mstít. V provincii se objevilo náhle více případů posedlosti a postižení přitom velice trpěli. Volali na pomoc Františka, který pomocí exorcismu některé zcela zbavil Zlého. Jiným alespoň zjednal značnou úlevu. Tak se zloba pekla obracela ve slávu církve. Pastoři ze žárlivosti očerňovali Františka a šířili o něm nejrůznější pomluvy. Označovali ho za čaroděje. Používali k tomu i knížku jakéhosi pařížského lékaře, ve které byly nebezpečné bludy a pomluvy o praxi církevního exorcismu. František na to odpověděl traktátem o démonologii. Popisuje v něm možný vliv ďábla na člověka, podstatu posedlosti a její druhy a působnost exorcismů. Poukazuje na příklady z Písma svatého i církevních Otců. Nejlepší zbraní proti ďáblu je nevinnost, modlitba a poslušnost vůči církvi.

(Pokračování)