Menu


Překroucené pojmy

 

Chci navrhnout tezi: v průběhu staletí a zejména od Tridentského koncilu se objektivní pojem Tradice jako zjevený poklad stal subjektivním pojmem, který záleží především na orgánu, který diriguje pravdu, tj. na Magisteriu. Ve scholastických termínech došlo k přechodu od quod ke quo (důležité není co, ale kdo).

Ti, kteří studují Summu theologiae, vědí, že teologická metoda uplatňovaná svatým Tomášem není to, co je podle moderních příruček nutné dodržovat, aby se dokázal teologický návrh. To by spočívalo v důkazu učitelského úřadu, důkazu Písma a důkazu tradice. Pro svatého Tomáše neexistuje žádný důkaz učitelského úřadu; pro něj jsou autoritami Písmo a Otcové. Málokdy se odvolává na papeže nebo Koncily.

Když vezmeme Denzingera, vidíme, že v prvních třinácti stoletích Církve, tedy až do smrti svatého Tomáše, máme jen pětinu všech zásahů Magistéria. A dalo by se pokračovat v přidávání významných údajů: slovo magisterium se v Tridentském koncilu ani neobjevuje. Tato představa se začíná formovat u Stapletona na konci šestnáctého století, a zejména v teologických pojednáních osmnáctého století, jako jsou Mayr, Gotti a Billuart.

To vše neznamená – a je důležité to objasnit, že je zpochybněno prvenství Římského stolce. Jednoduše to znamená, že před moderní dobou nepostupovalo aktivní magisterium stanovením dogmatických definic a neustálou formulací katolické doktríny, která začíná až pontifikátem Řehoře XVI. a především Pia IX. Ve starověku římské sídlo sloužilo spíše jako nejvyšší soud poslední instance a fungovalo až poté, co kontroverzní problém prostudovali a prozkoumali doktoři, teologické školy, univerzity a obecní rady. Lze zhruba říci, že v prvních stoletích, až do druhého tisíciletí, byla Regula fidei objektivní, to znamená, že to byla stejná doktrína, obdržená od apoštolů, a papežové, koncily a biskupové plnili funkci jejího zachovávání a svědectví o tom, že doktrína byla vždy udržována ve vztahu k jejímu vzniku, a proto patřila ke zmíněné Regula fidei.

Můžeme konstatovat, že až po začátku druhého tisíciletí a ještě rychleji v posledních stoletích došlo k jakási redukci tradice na učitelský úřad. Jsme svědky přechodu od původního pojetí tradice jako obsahu apoštolského pokladu víry k pojetí tradice posuzované z pohledu aktuálního orgánu, který ji přenáší, podle koncepce, že v tom spočívá magisterium církve.

Dalším krokem, pravděpodobně počínaje devatenáctým stoletím, byla řeč o Tradici a Písmu jako o nějakých velmi vzdálených pravidlech víry, zatímco Magisterium bude dalším aktuálním pravidlem. Již teologové z počátku dvacátého století hovoří o magisteriu, jako o něčem, co by mělo mít údajně formální roli s ohledem na objektivní výklad. Nakonec je pojem vzdálené vlády kritizován a končí tím, že kvalita regula fidei se připisuje výhradně živému Magisteriu. Tímto procesem bylo Magisterium zavedeno až do samotné definice Tradice. S malou mírou nadsázky je možno říct, že dnešní katolíci věří v Tradici, protože jí velí učitelský úřad. A z tohoto důvodu věřící dnes čekají, až jak se papež vyjádří k té či oné otázce, aby věděli, kolik aktuálně uhodilo. A poslouchají naprosto všechno, s čím papež přichází, dokonce jeho osobní gesta či vkus nevyjímaje.

Něco podoného se během prvních patnácti století Církve nikdy nestalo. Když papež nebo Koncil s papežem promluvili, bylo to proto, že situace byla opravdu kritická, například arijánská krize nebo nestorianismus, monofyzitismus, protestantismus, jansenismus, modernismus atd. Jen nejultramontánnější postoje by mohly tvrdit, že první vatikánský koncil definoval jako víru, že římský pontifik má univerzální, nejvyšší a bezprostřední moc i v jurisdikčních a disciplinárních záležitostech a kdo to nechce přijmout, anathema be (Denzinger 1821-1831).

Mohla by tedy výše uvedená teze podlomit toto dogma víry? Rozhodně ne, protože nejde o univerzální moc, ale o papežský absolutismus druhého tisíciletí. Nejvyšší moc však není totéž jako absolutismus, to znamená, že sama moc byla přemožena. Na druhé straně je nutné specifikovat, co se rozumí „nejvyšší a univerzální mocí“, protože mnozí věří, že to umožňuje římskému papeži dělat, co chce. A není tomu tak. Existuje mnoho věcí, které papež nemůže udělat: nemůže potlačit instituce božského práva, nemůže potlačit biskupský řád, nemůže zrušit svátosti, nemůže změnit ani zrušit přikázání, nemůže připustit k svátostnému přijímání někoho ve smrtelném hříchu, nemůže žehnat morálně zlým činům.

Existuje obecný princip přirozeného práva, který se týká jakékoli autority: nařízení musí být racionální. To znamená: Není-li mandát nařízen jako závažný důvod, není to zákon, ale zneužitá síla a násilí. A jakkoliv je pravda, že papeže nemůže nikdo soudit, je zcela oprávněné postavit se proti jeho zákonům nebo nařízením, která jsou zjevně iracionální. Například i když by papež neměl rád černochy, nemohl by potlačit africké diecéze, ani by nemohl vysvěcovat si všechny muže ze svých rodinných kruhů, aby mu dávali zelenou. Pokud by neměl rád pokrmy Libanonu a Sýrie, nemohl by potlačit maronitský obřad, a mohli bychom uvést další příklady iracionality, do kterých by papež nemohl upadnout, a byl by kdokoliv oprávněn, ne-li povinen bránit se tomu.

Nakonec argument o autoritě. Když Benedikt XVI. převzal úřad římského biskupa v bazilice San Giovanni in Laterano, v homilii řekl: „Papež není absolutní panovník, jehož myšlenka a vůle jsou zákony“. A ještě jako prefekt Kongregace pro nauku víry napsal: „Papež není absolutní panovník, jehož vůle je zákon. Je spíše strážcem autentické Tradice, a proto prvním garantem a vzorem poslušnosti. Nemůže dělat, co ho napadne, a tím pádem je pak schopen postavit se proti těm, kteří chtějí dělat to, co je napadne. Jeho pravidla nejsou pravidla svévolné moci, ale pravidla poslušnosti ve víře“ (Předmluva ke knize Alcuina Reida, Organický rozvoj liturgie, Ignatius Press, San Francisco, 2004, s. 18).

Ve světle teze, kterou jsem vyložil, a slov papeže Ratzingera, je na místě si znovu položit otázku, do jaké míry musíme poslouchat despotický akt, kterým František dusí tradiční liturgii prostřednictvím Traditiones custodes, čímž přestal být „strážcem autentické tradice“, aby se stal jejím popravčím.

 

Zdroj: caminante-wanderer.blogspot.com