Právo a povinnost vzepřít se pastýřům, kteří neplní svou povinnost
Historická fáze po první části synody v roce 2014 vyžaduje od katolíků nejen připravenost k polemice a k boji, nýbrž také postoj obezřetného zkoumání nových problémů, které leží na stole.
První problém je postoj věřících k autoritě, která, jak se zdá, nedostává svému úkolu. Kardinál Burke ve svém interview pro Vida Nueva 30. října mluvil o tom, že vzniká silný dojem, jakoby církev byla lodí bez kormidelníka. Je to silný obraz, který skutečně odpovídá současné situaci.
‚Republikánská‘ přestavba církve a ustavičná synodalizace naráží na konstituci Pastor aeternus
Sporná cesta z této zmatené situace jistě neznamená posadit se na místo papeže a biskupů do vedení církve, neboť vrchním kormidelníkem církve stále zůstává Ježíš Kristus. Církev není demokratické shromáždění, nýbrž monarchistická a hierarchická společnost, založená z božského ustanovení na instituci papežství, které tvoří její nenahraditelný základ. Progresivní sen proměnit církev na jakousi republiku a převést ji do stavu ustavičné synodality byl odsouzen v konstituci Pastor aeternus 1. vatikánského koncilu, který vyhlásil nejen dogma o papežské neomylnosti, nýbrž především definoval bezprostřední plnou moc papeže nad biskupy a celou církví.
Papežský primát
V diskuzích I. vatikánského koncilu tvrdila menšina to, co požadovaly již dříve konciliaristické a galikánské téze, že autorita nespočívá pouze na papeži, nýbrž také na biskupech s papežem spojených. Malá skupina koncilních otců žádala Pia IX. v dogmatickém textu, aby papež byl neomylný skrze svědectví církví (nixus testimonio ecclesiarum), ale papež položil ruku na schéma, které obsahovalo formuli ideoque eiusmodi Romani Pontificis definitionis esse ex se irreformabilis a přidal k tomu ještě non autem ex consensu Ecclesiae (proto věroučná rozhodnutí papeže nepřipouštějí žádnou změnu již sama o sobě a nikoliv teprve po souhlasu církve). Tím bylo definitivně prohlášeno, že neomylnost papeže nevyžaduje žádnou další podmínku. 18. července 1870 za přítomnosti velkého počtu věřících byla schválena Apoštolská konstituce Pastor aeternus 525 hlasy proti 2. Hlasování se zdrželo 50 zástupců opozice. Pius IX. dogma ihned vyhlásil.
Konstituce Pastor aeternus stanoví, že primát papeže spočívá v jeho nejvyšší jurisdikci nad všemi pastýři i celým společenstvím věřících na celé zeměkouli a je nezávislý na jakékoliv jiné moci. Papež je držitelem nejvyšší moci nikoliv proto, že by mu ji biskupové předali, nýbrž mocí božského řádu. Základ papežské suverenity není tedy v charismatu neomylnosti, nýbrž v apoštolském primátu, jehož je držitelem jako nástupce sv. Petra, knížete apoštolů. Monarchistická ústava církve, která přiznává římskému papeži plnou autoritu, vyplývá z božského práva a je garantována charismatem neomylnosti. Tato jurisdikce zahrnuje jak nejvyšší správní moc, tak nejvyšší učitelský úřad.
Privilegium i hranice jasně stanoveny
Konstituce Pastor aeternus stanoví s velkou jasností podmínky papežské neomylnosti. Papež není neomylný jako soukromá osoba, nýbrž jen při veřejném výkonu svého úřadu, když učí jako univerzální učitel a pastýř ex cathedra.
Za druhé jeho vyhlášení se musí týkat otázek víry a mravů, res fidei vel morum.
Za třetí musí mít vůli pronést definitivní rozhodnutí. Povaha jednání, ve kterém je papež neomylný, musí být vyjádřena ve slovese definire, které se vztahuje také k výrazu ex cathedra.
Papežství mezi vrcholem hrdinské věrnosti a propastí odpadlictví
Papežská neomylnost ovšem vůbec neznamená, že disponuje v záležitostech řízení církve a učitelského úřadu neomezenou svévolnou plnou mocí. Dogma o neomylnosti definuje na jedné straně nejvyšší privilegium, ale na druhé straně stanoví současně přesné hranice, které počítají s možností nevěrnosti, bludu a zrady. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by zapotřebí, abychom se modlili ut non tradet eum in animam inimicorum eius. Kdyby bylo nemožné, že papež přesedlá do tábora nepřátel, bylo by zbytečné se modlit, aby se tak nestalo.
Zrada Petrova je paradigma možné nevěrnosti, které tíží všechny papeže až do konce časů. I když má papež na světě nejvyšší autoritu, pohybuje se mezi vrcholy heroické věrnosti ke svému poslání a současně vždy přítomné propasti odpadu. To jsou problémy, kterými by se byl zabýval 1VK, kdyby 20. října 1870 nevtrhly italské oddíly do Říma a koncil nebyl na neurčitou dobu přerušen.
Aktuální otázka: Je možné odporovat papeži, jestliže neplní své poslání?
Je zde tedy problém, který musí nyní studovat a prohlubovat tradici věrní katolíci, aniž by přitom jakkoliv popírali papežovu neomylnost a jeho nejvyšší správní moc: Je možné, a pokud ano, jakým způsobem je možno odporovat papeži, který neplní svůj úkol, který zní: předávat nezkrácený od Ježíše Krista církvi předaný poklad víry a mravů a také ho garantovat?
Bohužel, to nebyla cesta 2VK, i když chtěl určitým způsobem integrovat 1VK. Zvítězily téze menšiny z 1VK, které zavrhl Pius IX., a do auly 2VK vstoupily znovu pod pláštěm principu kolegiality. Podle názoru některých zástupců Nouvell Theolgie, jako Yves Congara, pozvedla se menšina z roku 1870 po takřka jednom století k odvetě. Jestliže 1VK koncipoval církev na čele s papežem jako viditelnou societas perfecta, 2VK a především pokoncilní opatření rozdělily moc horizontálním způsobem tím, že ji přesunuly na biskupské konference a synodní struktury. Dnes se zdá, jakoby moc byla přenesena i na „Boží lid“, který zahrnuje diecéze, farní společenství hnutí a spolky. Papeži odnímaná neomylnost a nejvyšší správní moc je přesouvána na katolickou základnu, zatímco pastýři církve se mají omezit na to, že artikulují a interpretují přání základny.
Horizontální přerozdělení moci a jeho katastrofální důsledky
Biskupská synoda v říjnu 2014 demonstrovala katastrofální důsledky této nové eklesiologie, jak si činí nárok vytvářet „všeobecnou vůli“, která se zjišťuje pomocí dotazníků. Co však je vůle papeže, kterému přísluší božský mandát, aby chránil Boží a přirozený zákon? Je nesporné, že v krizovém období, jakým je to, které prožíváme, mají všichni pokřtění právo hájit svou víru, i když se přitom protiví těm pastýřům, kteří neplní své poslání. Skutečně pravověrní pastýři a teologové mají proto za úkol studovat a vymezit hranice tohoto odporu.
Roberto de Mattei katholishces.info
