Menu


Zánik vitálního vlivu církve v mezinárodním světě

Pod vitálním vlivem rozumíme jednání, které dosahuje viditelných výsledků v mezinárodní oblasti. V minulosti byly takové výsledky významné, i když jednání církve bylo teoreticky a politicky předmětem sporů a některé státní zájmy proti němu bojovaly a mařily ho. My nepopíráme, naopak zdůrazňujeme naléhavost a důležitost hlásání nauky a nechceme se vyjadřovat hanlivě o její působnosti. Hodnoty jsou neměnné a trvají jako takové bez ohledu na míru, s jakou jsou akceptovány. Právě nauku hodnot je třeba vysoko pozvednout, i když je pokládána za překonanou a mrtvou. Ale právě na tomto poli poznáváme neúčinnost papežského úřadu v současném životě. Nepoukazujeme zde na neustávající odpad mas od křesťanské etiky, jak se to zarážejícím způsobem projevilo např. v Itálii, když v Římě, Petrově stolci a centru křesťanství při referendu jen 22% obyvatel hlasovalo proti potratům. V některých zemích naléhají laicistické organizace na mládež, aby všemožně požadovala vyškrtnutí z křestních matrik, a tak chtějí vymazat každou známku příslušnosti ke křesťanství. Ani se nezabýváme hanebnou urážkou lidských práv v zemích, jako Čína a Indie, kde despotický stát represivním způsobem praktikuje kontrolu porodnosti. Tento despotismus se dokonce označuje za demokratickou péči o blaho národa.

Ve skutečnosti se absolutní nadvláda státu stala dogmatem moderní politické filozofie, které 39. věta Sylabu výslovně odsuzuje jako blud: „Stát jakožto původ a zdroj všech práv je obdařen určitým právem, které není nijak omezeno.“ (Maxima quidem z 9. června 1862) Tento absolutismus se však dnes těší plné platnosti a respektuje ho i statut OSN. Ostatně valné shromáždění OSN, postavené a lidské ideologii, kterou se řídí současná světová nadvláda, je zcela neefektivní, a to ze dvou důvodů: vztahy mezi členskými státy se vyznačují stále protikladnými silami; odsuzující rezoluce Rady bezpečnosti, zplnomocněnce politické reality, jsou řeči do větru (podle Machiavelliho vládce musí při svém rozhodování dbát na to, aby si také pojistil svou moc).

Ztráta autority papežství je markantní u papeže Jana Pavla II. Jeho nauka o lidské důstojnosti, lidských právech a míru zaznívala bez ustání, ale také bez výsledku. Nepodařilo se mu v konfliktu o Falklandy ve zprostředkující roli mezi mocnostmi dosáhnout klidu zbraní, a to ani bezprostředně před návštěvami ve Velké Británii a v Argentině. To znamená, že nemohl zdůraznit, jak neslučitelná je návštěva posla míru s válečným stavem navštěvovaného národa, jakoby rozdíl mezi válkou a mírem, představený zraku křesťanského svědomí, byl bezvýznamný.

K nejhoršímu ponížení papeže ve dvacátém století patří návštěva papeže Wojtyly ve Střední Americe 1983. Ve stejný den, kdy nejvyšší pastýř církve, zastánce míru a pokoje slovem i příkladem, přistál v Guatemala, vláda dala zastřelit pět odpůrců režimu a pošlapala tak opakované papežovy petice. Prezident generál Rios Mont, který přijímal hlavu církve, byl odpadlý katolík a přívrženec protestantské sekty. V Belize, jejíž obyvatelé byli převážně protestanští černoši, mohl papež pocítit, co znamená nový fenomén, kdy katolická víra je silně na ústupu a je utlačována verbujícími sektami, což sám označil za „ne fair a nedůstojné“ (Relazioni Internazionali 1983 s. 354).

Nejhorší potupy se mu dostalo při návštěvě Nicaraguy, kde se proti němu vzbouřili kněží i věřící „národní“ církve. Tito katolíci, kteří se stavěli proti odsouzení Říma, označil OR 2. března 1982 blahosklonně za „křesťany, kteří se rozhodli pro revoluci, ve které vidí způsob, jak realizovat etnické hodnoty z poselství evangelia“. Ze slavení mše na velkém náměstí hlavního města se stal vulgární protestní akt proti papeži, kterého ani nepřipustili ke slovu a zahrnuli hrubými a revolučními hesly. OR ze 7. března už musel psát o „zneuctění mše svaté“ a sekretariát biskupů Střední Ameriky zveřejnil prohlášení, které odsuzovalo „neslýchané výtržnosti a neopakovatelné nadávky, kterými byla postižena osoba Svatého otce“.

A ještě něco stojí za pozornost. Byly odmítnuty jak prosby San Salvadoru, aby se papež zasadil o ukončení partyzánských válek, tak rovněž žádost Nicaraguy, aby papež přiměl USA k dialogu, protože, jak sdělil papežův mluvčí, „jeho cesta má výlučně náboženský charakter“. Vnitřní rozpolcenost církve, její bezmocnost proti protestantskému proselytismu v zemích s prastarou katolickou tradicí byly bolestným vyvrcholením této apoštolské cesty papeže Wojtyly.

Odklon církve k druhotnému křesťanství

Úpadek katolicismu je důsledek faktu, že se odklonil od svého primárního cíle, aby se věnoval zdokonalení pozemských podmínek pro lidi. Náboženství jistě přispívá také k zlepšení časnosti. To je hlavní bod Campanellovy filozofie. Toto zlepšení však nemůže být primárním ani s primárním souběžným cílem, protože by znamenalo zpronevěru podstatě křesťanství. Církev v průběhu dějin měla sekundárně vliv také na kulturu a její zralost pak rozvinula civilizační možnosti původně nekřesťanské kultury. II. vatikánský koncil však vzal za svou přímou účast na časném zlepšení a pokusil se přidružit ke konečnému cíli evangelia pozemský blahobyt národů. Tuto doktrínu zdůrazňuje encyklika Populorum progressio. Představuje se jako pokračování encykliky Rerum novarum. Zatímco tato hovořila o harmonizaci tříd, bohatých a chudých v rámci jednotlivých států, encyklika Pavla VI. chce harmonizaci mezi jednotlivými národy, protože vzájemnost národů je uvědomělejší a těsnější. Národy žijící v blahobytu má k tomu nabádat nikoliv hlad jednotlivců, ale celých národů.

Nechci mluvit blíže o dobročinnosti, která patří k morálním povinnostem a spravedlnosti. Historické okolnosti mohou měnit nejen stupeň, ale i charakter mravního chování, z lehké viny se stává těžký hřích, dobročinný skutek se může změnit v povinnost. Je však třeba mít na zřeteli celostní růst, nikoliv pouze časný rozvoj, ale také integraci v Krista jakožto transcendentní humanismus, tedy rozvoj člověka, který má také nadpřirozené zaměření a povolání.

Pavel VI. si přeje svět, který by zkorigoval podobenství o boháči a Lazarovi, tak aby svoboda nebyla prázdným slovem a hladový Lazar mohl zasednout ke stejnému stolu jako boháč. (Enc. 47). To však převrací smysl Kristova podobenství. V evangeliu boháč dostává všechno dobré ve svém životě a trpí v důsledku toho strašný trest. Lazar naopak dostává zlé a pak dojde útěchy. Přání, aby si Lazar mohl užívat jako boháč, znamená stavět do stejné roviny pozemská dobra a nebeskou blaženost, aby tyto požitky byly spojeny s Bohem a v něm obsaženy.

Podle Horského kázání existuje však protiklad mezi slzami a potěšením, mezi hladem po spravedlnosti a jeho nasycením. Není možno tvrdit, že slzy jsou začínající útěcha nebo hlad začínající nasycení. Předstupněm nějaké věci nemůže být věc sama. Pravidlo křesťanství říká aut aut (buď anebo) a nikoliv et et (a a). Pozemské věci jsou jen podmínečné a slouží jakožto prostředky, nadpozemské jsou naopak absolutní jako cíl všech cílů. Úkol církve při přestavbě světa není něčím doplňujícím ani druhotným, nýbrž naopak něčím zcela podstatným, a to podstatné je hlásání evangelia, v tom spočívá pravé poslání církve. Cílem církve je úsilí o vykoupení lidstva, nikoliv jen jeho osvobození ze všech tísnivých situací nýbrž takové osvobození, které se shoduje s vykoupením v Kristu. Je to osvobození jednou provždy, osvobození duchovní a eschatologické.