Menu


Povlovný sestup

Před rokem jsem před dvěma spolubratry jen tak šeptem a tiše vyslovil obavu: Neocitneme se brzy v situaci, že budeme mít dva papeže tzv. „emeritní“ a třetího zvoleného? Spolubratra Giovanni Cavalconiho jsem se jednou o přestávce zeptal: „Jako starý kněz a teolog, oprav mě, jestli se mýlím: Neomylnost spočívá v milosti spojené spojené s úřadem, který římský papež zastává. Nebo lépe řečeno, není neomylný jako osoba sama o sobě, nýbrž v tom, co tato osoba-úřad vyslovuje jako nauku víry, a to proto že jako osoba-úřad reprezentuje přijatý božský mandát, nikoliv proto, čím je jako lidská osoba. To je teologická zásada, která bohužel uniká ideologickým ctitelům papeže nebo i dnešních dnů.

A nemyslím si, že tvrdit tyto věci znamená pohrávat si s otázkami charakteru kozí chlup. Protože i takový člověk jako Petr, jak líčí evangelia, se může projevit také jako slabý, křehký, nepřiměřený; v oblasti emocionální se může chovat třeba jako lev, ale při prvním závanu nebezpečí naježí srst a s hrůzou prchá před nebezpečím: „Neznám toho člověka“ (Mt 26, 69-75), anebo naopak tvrdí: „Jsem starý a unavený a už to nezvládnu.“

A přece, bez ohledu na toto všechno, úřad, který zastává, je postaven na tajemství víry, na základním dogmatu víry, pro který Petr a všichni jeho nástupci přijali klíče od království a moc svazovat a rozvazovat zde na zemi (Mt 16, 14-18). Za určitých okolností jsou při výkonu svého apoštolského úřadu papežové (všichni, i ti nejhorší, jací se v dějinách vyskytli), podporováni mocí Ducha Svatého, který skrze ně promlouvá a vede církev. Toto je pravé dogma o neomylnosti, všechno ostatní je pouze modlářství osob více či méně katolických, s větší či menší dobrou vírou, více či méně znalých podstaty nauky, ale kteří s nezvyklou nadřazeností se odvažují vyslovovat své domněnky, jako by to byla autentická nauka církve, i když jsou s ní v největším rozporu nebo představují porušení zákonů samotné církve.

To, co říká Šimon jako soukromý učitel anebo svobodný občan, i když je to v plném souladu s naukou církve, není to závaznou naukou církve.

Německý dopisovatel Johannes Schidelko z německé katolické agentury položil papeži Františkovi otázku:

Jaký je vztah mezi Vámi a Benediktem XVI.? Existuje obvyklá výměna názorů, idejí, existuje projekt společné encykliky?

»Vídáme se... Než jsem odjel, tak jsem ho byl navštívit.. A on před dvěma týdny mi poslal zajímavý materiál a chtěl znát můj názor... A, máme normální vztahy, protože, teď se vrátím k této ideji: možná, že se to některému teologovi nelíbí - já nejsem teolog - ale myslím si, že emeritní papež není výjimka, ale po mnoha staletích je tento papež papež první emeritní. Můžeme si myslet, jistě, on to tak řekl, „zestárnul jsem, už nemám síly...“ Bylo to gesto velmi ušlechtilé, ale také pokorné a odvážné. Ale já si myslím, 70 let je věk, který dělá z biskupů důchodce, bývaly také výjimky. Dnes jsou emeritní biskupové instituce. A myslím si, že i emeritní papež je už instituce. Proč? Protože náš život se prodlužuje a v určitém věku už člověk nemá tu schopnost správně řídit, protože tělo je unavené... ale zdraví je ještě jinak dobré, jenom chybí tu určitá kapacita nést vpřed některé problémy řízení, jako je řízení církve. A já věřím, že papež Benedikt udělal toto gesto emeritního papeže. Opakuji, možná že nějaký teolog mi řekne, že to není správné, ale já si to tak myslím. Staletí nám řeknou, zda to tak je, nebo není. Uvidíme. Ale vy mi můžete říct: „A když vy se nebudete cítit jít dál?“ Hm, udělal bych totéž. Udělám zkrátka totéž. Budu se mnoho modlit a udělám totéž. Otevřel jsem bránu, která je institucionální, nikoliv výjimečná. Náš vztah je jako mezi bratry, opravdu, ale já jsem také řekl, že to cítím, jako bych měl doma dědečka, dědečka kvůli moudrosti: je to člověk s moudrostí, s nuancemi, a dělá mi to dobře, když ho slyším. A také mi dodává odvahy. To je vztah, který máme mezi sebou.«

Tady vyvstává otázka: Mluvil to tázaný jako Petr, nebo jako Šimon? Je třeba totiž poznamenat, že i když tyto věty pronesl Svatý otec, v tomto okamžiku pro nás katolíky žádná instituce „emeritního papeže“ neexistuje a nebude existovat, dokud taková instituce nebude sankcionována oficiálním dokumentem, zapsána v kodexu církevního práva a přijata jako závazná církevní nauka.

My, kteří žijeme jako první pomoc církve, jako polní nemocnice, víme velmi dobře, jak roste počet kněží, kteří strádají rozpaky před Šimonem, když právě důvěrně komunikuje s novináři o projektech a rozhodnutích, které by mohly být budoucností, nebo dává odpovědi spojené s velmi delikátními tématy z církevní nauky, práva a vnitřního života církve, zatímco biskupové kvůli jednomu řádku, kněží kvůli jiné větě musí podstupovat pokoření a přijímat toto všechno ze sloupců novin, které řídí levicové a protikatolické síly hlásající homosexualitu, eutanazii, nebo jsou to listy zednářů. Jako by lidé, kteří jsou povolaní ke službě církvi v trojím stupni posvátného řádu, (jáhen, kněz biskup pozn. Překl.) byli ve skutečnosti jen neužitečný ocásek, který má sloužit jako to nejposlednější zařízení. Nebo si někdo myslí, že je opravdu možno si posluhovat touto zničující armádou nekatolíků, letničních heretiků, nevěrců nebo postav, které jsou rukama i nohama svázány se zednářskými lóžemi, aby vyvářely dobro uvnitř církve a pak to předávaly světu skrze její pastorační práci církve? Nesmíme nikdy zapomínat, že církev dostala od Boha zcela přesný a konkrétní mandát: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen, kdo neuvěří, bude zavržen. Kdo by chtěl v diskuzi pokračovat, ať si přečte pozorně deklaraci Dominus Jesus.

Ještě štěstí, že jsem jen ubohý hříšník a malý kněz, protože kdybych měl autoritu apoštola Pavla, který káral v Antiochii Petra, nebo svatost svatého Bernarda či Kateřiny Sienské, věřím, že bych na toto téma napsal něco s mnohem ostřejšími výrazy.

Přesto všechno je naprosto legitimní znovu zdůraznit, že nestačí jen prostý historický precedent, třeba mimořádného významu, v něčem dokonce až traumatizující, jako je abdikace Benedikta XVI., aby bylo možno oznámit novinářskou cestou celému katolickému světu existenci nové instituce, která má navíc co do činění se základním tajemstvím církve: Tu es Petrus (srov. Mt 16, 14-18). Copak je snad možné ráno vstát a vyhlásit existenci nové instituce? Mluvit přitom spatra způsobem, který se vemlouvá novinářům, počínaje oním německým korespondentem, který mimochodem se na tuto věc vůbec neptal? Nebo máme z toho vyvodit, že k tomu, abychom upravovali nauku a zákony, které jsou součástí katolické tradice, která je založené na Zjevení a na depositum fidei, stačí stránky sekulárního tisku?

V této atmosféře naprostého zmatku je zcela evidentní, že pokud někdo chce vidět skutečnost, pak se ocitá před velkou záhadou, více či méně senzační až křečovitou, složenou z „nových slov“, určených tisku k libovolnému použití, ale nesetkává se zde s hledáním jasných a nedvojznačných slov, která nejsou určena k tomu, aby se vždy a všude líbila, protože se musí také zakládat na tajemstvích víry, která nás staví před naši odpovědnost a připomínají nám rozhodujícím způsobem, že není možno sloužit dvěma pánům (srov Lk 16,13).

Musíme totiž ptát: Jestliže se Benedikt XVI. zastavil na své Via Dolorosa více méně se slovy, že je příliš starý, že jeho bedra již nejsou schopna nést kříž, protože má revmatickou artritidu, je možno si vytvářet hypotézu – ve stopách precedentu, který vytvořil – že jeho nástupce se buďto odhodlá vystoupit na vatikánské svahy v očekávání, že se sblíží se skutečností mučednické smrti Knížete Apoštolů; nebo při představě, že na vrcholu vatikánského pahorku ho čeká onen kříž, a podobně jako Petr neúprosně skončí ukřižován hlavou dolů, a před tímto křížem už nebude možno říct: »Mám problémy s kyčlemi a nemohu stoupat, tak dobře, ať to vezme někdo druhý, kdo má nohy mladší a zdravější. A co se mnou? Díky Bohu, jakožto vypočítaví kněží jsme si jak proti Via Dolorosa, tak proti kříži vynalezli instituci „emeritního papeže“, která nyní může přijít vhod!«

Alternativ není mnoho: v tomto určitém historickém momentu buďto další Petr přijme kříž a vystoupí na vrchol s řetězy na zakrvácených nohou, anebo po holdech lidu a frázích před zástupy s efektem více méně zkomoleným a smyslem neurčitým a dvojznačným také tento Petr by mohl podstoupit to riziko a skončit s prohlášením, že věk, zdraví a síly nesouhlasí, aby šel dále. A tak za určitou dobu, podle všeho ne dlouhou, by se Boží církev mohla nacházet v situaci, že bude mít dva papeže tzv. emeritní a třetího zvoleného. A jestli se ani ten třetí nerozhodne vzít býka za rohy rozhodujícím způsobem, pak by mohlo nastoupit riziko, podobně jako kdysi v římském císařství v době jeho největšího úpadku: tehdy následoval těsně po sobě jeden císař za druhým, až lid vůbec ani nevěděl, jak se jmenují.

Mezi evidentními věcmi, které vzešly z těchto apostazí, odpadů od víry již nikoliv plíživých, ale zjevných, které se v církvi rozvinuly v posledním půlstoletí, s heretiky, kteří otevřeným způsobem pronásledují zbožné syny církve oddané pokladu katolické víry, na jedné straně prosíme, aby si Šimon konečně oděl šat Petra, a na druhé straně, aby nás Boží milosrdenství zachránilo skrze moc Ducha Svatého, anebo ať nám udělí milost, abychom zkolabovali co nejdříve.

Až bude církev sama nad sebou zoufalá a zdecimovaná morem odpadlictví, které je v konkrétních případech opravdu horší než morová rána 1348, mohli bychom se také jednou ocitnout na spáleništi a obnovovat všechno od začátku, jak se to již několikrát stalo v našich dějinách, jenže tehdy morové rány zabíjely jen těla, kdežto ty dnešní zabíjejí duše a Kristův hlas volá stále zoufaleji: „Pojď se mnou! Přijď ke mně!“, zatímco my se propadáme ďábelským povlovným postupem stále hlouběji a hlouběji...

                                           

P. Ariel S. Levi di Gualdo v Riscossa Cristiana

( kráceno)