Menu


Poslušný až k smrti

 

 

Vše, co existuje mimo Boha, povstalo z jeho vůle a je tedy podřízeno řádu, který nejmoudřejší Tvůrce stanovil. Pokud jsou těmito tvory svobodné a rozumného bytosti, podrobují se Božímu řádu na základě svého svobodného uvážení a rozhodnutí, označujeme tuto podřízenost zpravidla termínem „poslušnost“.

Termín „poslušnost“ nepatří k těm, které by u většiny probouzely nadšení a radost, a to zvláště v dnešní době, kdy za hlavní falešnou hodnotu se pokládá mylně pochopená neomezená svoboda. Opravdová poslušnost a svoboda však nejsou antipody, dokonce se navzájem podmiňují. Svoboda bez poslušnosti se často stává zvůlí a poslušnost bez svobody směřuje k otroctví.

Živá i neživá příroda nám prakticky denně připomíná nezbytnost platných a spolehlivých zákonitostí a spolu s tím i pozitivní hodnotu podřízenosti, na kterou se prakticky spoléháme a která podmiňuje naši existenci. Všechen lidský pokrok a lidské vynálezy nejsou nic jiného než využívání řádu platného v přírodě. Jeho zaručená funkční spolehlivost je ovšem také trvalou oslavou Stvořitele, Konstruktéra nepředstavitelně důmyslného gigantického kolosu, který funguje miliardy let bez výpadku, bez údržby, beze ztrát a bez odpadu. Všechno pracuje důmyslně a přesně do nejmenších a často i nevyzpytatelných podrobností. (Když si jednou lidé mysleli, že přece našli v přírodě chybičku, nebyl to omyl Stvořitele, ale chyba tehdejších logaritmických tabulek).

Tato grandiózní oslava Stvořitele nám představuje Boha jako nejen moudrou, ale nekonečně altruistické Bytost. Scénou její oslavy stala nejen příroda jedné z planet ztracené v nekonečném kosmu, ale sám její Tvůrce. Ve své moudrosti a dobrotivosti se rozhodl zjevovat svou velikost především tím, že nabízí svým rozumným a svobodným tvorům sdílet s nimi sám sebe, své nekonečné božství se všemi jeho parametry. Je to „Mysterium infinitum“, ve kterém sehrává svou hlavní roli poslušnost v její nejzázračnější, nejvznešenější a nejposvátnější podobě.

V poselství Ježíšova evangelia totiž dominují dva nejvyšší a zdánlivě nesouvislé absolutní požadavky: žádá od svých věrných, aby zachovávali jeho slova a požívali jeho Tělo a Krev. Tyto zdánlivě nesouvislé, a přitom spojené nevyhnutelné podmínky jsou prostředky k dosažení hlavního cílového stavu: Bohem nabízeného výlučného spojení, takže Tvůrce reálně žije ve svém v tvoru a tvor přebývá a žije ve svém Tvůrci. To je jediný a ničím nepřekonatelný nejvelkodušnější cílový projekt. Bůh stvořil nikoliv Kosmos pro Kosmos, ale Kosmos jako grandiózní příbytek pro rozumného, svobodného tvora, postaveného do nedocenitelné situace, aby zde sloužil k Božímu podobenství a obrazu.

Bůh používá obdivuhodnou paralelu: proces transformace pokrmu v živém organismu slouží jako obraz transformace tvora do živé podoby a podstaty svého Stvořitele. Tak jako pokrm se podrobuje procesům transformace, aby byl zdrojem života, tak je povolána lidská bytost rozumná a svobodná, aby používala svou svobodu tak, aby mohla podstoupit transformaci do podoby svého Stvořitele. Tak jako neexistuje pro Bohem stvořeného tvora vyššího a vznešenějšího cíle než sdílet život svého Boha, tak není pro něho větší katastrofy, než selhat v tomto jedinečném a jedině smysluplném procesu a minout se s tímto nenahraditelným božským určením. Takový je smysl a cíl jeho požadavku zachovávání jeho slova, neboli poslušnosti provázené požíváním Těla a Krve Božího Syna jakožto jediné cesty ke shodě a spojení s božskou podstatou Nejvyššího a k věčnému soužití s Ním a v Něm. Je to Boží povolání poslání pro člověka, jaké nemá nikde žádnou paralelu.-

Nepřekračuje toto nesrovnatelné, ale naprosto reálné Boží pozvání naše obecné představy o nebi jako o místu, kde se spolu s nesmírnými zástupy andělů také nekonenčé zástupy svatých klanějí před trůnem Nejvyššího? Nejsme ve skutečnosti povoláni k mnohem vyššímu stupni účasti v Bohu, nejsme snad povoláni být nikoliv pouze někde u Něho a před Ním, nýbrž s Ním a v Něm, a to způsobem, pro který zatím ani nemáme ve svém lidském omezení představu a pojem? Není snad tento zatím nepředstavitelný obraz skutečného nebe naznačen v závratných slovech „Já a Otec ho budeme milovat a přijdeme a učiníme si u něho příbytek“? Kdo to má přijít k tvoru? Nekonečná plnost Bytí, Života, Pravdy a Krásy, Světla a Blaženosti! To je finální a věčný cíl našeho života z víry!

Všechna jiná „učení“ a „náboženství“ nejsou ničím jiným než naleštěným a navoněným podvodem na výsost závistivého Lháře, který nemá jiného v plánu, než aby odvedl Boží tvory od jejich jedinečného povolání k věčnému přebývání v jediném a pravém Bohu Otci, Synu a Duchu Svatém, a zajistil si tak co nejpočetnější společnost ve svém věčném prokletí, tmě a trápení. Kdo má uši k slyšení, slyš!

Pro každého rozumného tvora musí být zcela samozřejmé, že jakákoliv nesrovnalost s božskou svatostí, pravdou a čistotou je nevyhnutelnou překážkou onoho jedinečného spojení a splynutí s Bohem a přebývání v něm. Je-li neshoda nepodstatná, napraví ji očistný opravný proces, spočívá – li však v realitě zásadního a s Bohem neslučitelného rozporu, není jiné východisko než trvalý pád do oné vnější temnoty daleko od Boha. V nezbytném srovnání s Boží svatostí které každý z nás prožije okamžiku své smrti při prvním setkání s Bohem tváří v tvář, každý rozdíl bude tak evidentní, názorný a nekompromisní, že ani nevyžaduje formulaci soudu. Ošklivost neposlušného, zdeformovaného tvora zcela nepodobného svému Tvůrci, je ve světle Boží svatosti tak děsivá, že dotyčný sám s největší hanbou a hrůzou prchá a propadá se do věčných temnot.

Co si však s sebou nutně odnáší je nepředstavitelný zážitek z okamžiku setkání s jasem nejvyšší Svatosti, Krásy, Pravdy a Dobra, po kterém zůstane jako nejhlubší a nezhojitelná ránu reálné a hluboké poznání, o co se sám svévolně svou neposlušností připravil a z čeho bude navěky věků nenávratně vyloučen. Toto děsivé nezničitelné nikdy nekončící sebepoznání a sebeodsouzení je podstatou všech pekelných plamenů.

                                                      
Když vznešené bytosti odbojných andělů odmítly poslušnost a daly přednost své pýše před Boží Pravdou, Krásou a Svatostí, zděšení z důsledků této konfrontace se propadli do temnot, kde jejich jedinou „radostí“ je jejich závist a úsilí co nejvíce rozmnožit počet těch, kteří by sdíleli jejich osud. Jakoby s Bohem chtěli soupeřit, kdo si získá více následovníků. Tito velice chytří a podnikaví zloduchové vymýšlejí a využívají ke svému podlému cíli tisíce nástrojů, lží a podvodů, jejichž výsledkem jsou všechna pohanská náboženství, všechny možné modly, božstva, sekty a pověry, okultní, kabalistické, gnostické a ezoterické systémy a nauky. Žádný papežův polibek, podpis, prohlášení či pseudoobřad nic z toho nemůže proměnit a přehodnotit na světlo a pravdu. Mimo Boží Pravdu a Světlo existuje jen jed a obrovská důmyslně propracovaná a propojená SUPERLEŽ, která se v ďáblu zrodila, získala tisíce podob a tvářích, a jedině v ďáblu končí. Bratřit a přátelit a smiřovat se s tímto světem tmy může jen ten, kdo se odvrátil od Boha našel zvrácené zalíbení ve lži s falešnou okrasou odvěkého nepřítele, a proto se zdaleka vyhýbá jedinému Původci Světla, Pravdy, Krásy a Spásy.

Začali jsme u poslušnosti. Když Lhář a Vrah oklamal prarodiče, věčný Otec se nevzdal svého plánu a ihned vystoupil s projektem nápravy: Překona neposlušnost tvorů Poslušností svého vlastního Syna: Nejvyšší a Nejsvrchovanější Boží Syn přijme přirozenost tvora, aby zjednal možnost nápravy tím, že proti neposlušnosti tvorů bude rehabilitovat poslušnost svou vlastní Poslušností. Utrpení, kříž a smrt jsou ve skutečnosti jen nástrojem a viditelnou konkretizací, ale samou podstatou jeho spásného díla je Poslušnost. Poslušnost, která začala v Nazaretě a pokračovala přes Betlém a Jeruzalém až k srti na Kalvárii. Jeho dokonalá Poslušnost byla osvědčována bez ustání po celý jeho lidský pozemský život, poslušností bude každé vdechnutí, každý krok, slovo a pohyb, poslušnost, ustavičně svobodně a dobrovolně obnovovaná každým okamžikem znovu až do posledního vydechnutí. Co znamená tato nejsvětější POSLUŠNOST BOHA, což zní vlastně jako něco kontroverzního, to pochopíme až na věčnosti.

O tom, co představuje naše cílová podoba, k jaké nás Bůh stvořil, nemáme ve skutečnosti ani vzdálenou představu. Něco tak nesmírného vůbec ani nevstoupilo na lidskou mysl. A jestliže nám Boží Syn zjevil, co pro to máme vykonat, abychom toho byli schopni, můžeme vůbec pokládat jeho vůli a světlo, jeho nejmoudřejší přikázání za nějaký nepříjemný omezující příkaz? Není to ve skutečnosti v největší dobrotivosti poskytnutý praktický návod, jak se máme s jeho nabízenou pomocí a posilou nejdobrotivějšího uschopnit k naplnění jediného a vše přesahujícího cíle a smyslu naší věčné existence, která pro svou nekonečnou velikost ani nemůže svůj vlastní smysl zde na zemi, ale jen věčnosti v Bohu? Všechno ostatní je vedlejší, ne-li zbytečné a navíc dokonce často krajně nebezpečné v případě, že nás to činí neschopnými vyhovět podmínkám, pro které jsme byli stvořeni.

Jedním z ďáblových podvodů liturgické reformy bylo zrušení každodenního čtení z římského martyrologia, které dokumentuje a staví nám denně před oči bezpočet názorných konkrétních příkladů, co všechno byli opravdoví věřící křesťané ochotni podstoupit, jen aby dosáhli svého jediného smyslu a cíle, ke kterému jsme stvořeni a povoláni. V některých případech jde při tomto čtení člověku mráz po zádech. A místo toho nastoupil falešný cukrkandl, opojná úsměvnost kašírované dobrotivosti, falešného milosrdenství a vstřícnosti vůči všemu a všem, co nám ďábel tak rafinovaně prezentuje jako ideál, ačkoliv se všichni ve skutečnosti nenávidí.

Dnešní lidstvo, které na jedné straně zarputile odmítá poslušnost jedinému a největšímu Dobrodinci, na druhé straně zcela slepě a bezhlavě, věrně a dychtivě poslouchá svého úhlavního nepřítele, vraha, lháře. Ve své naduté a absurdně hrdé a troufalé pýše z hojnosti horečně hromadí nekonečné množství oslňujících falešných náhrad, které nás mají opojit a oslepit a odvést od jediného smyslu a cíle naší existence, a to všechno doprovází prostřednictvím nejnovějších a nejúčinnějších vynálezů trvalým útokem na všechny lidské smysly.

To, co by mělo člověku pomáhat, aby odhaloval Boží velikost a slávu, slouží naopak k největší zaslepenosti a zhoubě.

Propto opravdovým dobrodiním budoucí světové katastrofy, která se kvapem blíží, bude stav, ve kterém celý tento světový systém a veškerá opojná a lživá kultura vezme zasvé. Bude to tedy nikoliv pohroma, ale blahodárná očista, která zbaví lidské pokolení prokletývh hraček a sebevražedných nástrojů, jimiž se zaplavilo a samo sebe zotročilo, takže je schopno těch nejabsurdnějších zvráceností, jakým propadlo. Tato katastrofa nenastane jako Boží dopuštění, ale jako kolektivní sebevražda absolutní troufalosti a zvrácenosti degenerovaného lidstva. Zbyteček lidského rodu, kterému bude dopřáno se vrátit k prostému a přirozenému způsobu života, jaký byl vlastní dětem našich praprarodičů, bude opět v potu tváře dobývat svůj chléb z trní a hloží, ale přitom se náležitě klanět našemu jedinému Dobrodinci a Otci, který nám sám v sobě od věčnosti připravil věčný příbytek.

Na tomto světě jsou s námi jen andělé a ďábli, tertium non datur, ať mají jakákoliv roucha a podoby, symboly a zástěry. Všechno to, co nepochází od Boha a co nám od něho nepřinášejí jeho andělé, má svůj vznik a původ v propadlišti věčné záhuby u všech falešných proroků, a co jiného jsou jejich zastánci, hlasatelé a milovníci než námezdní služebníci říše odporu, lži a prokletí. Nikdo z nich se nestal poslušný, natož až k smrti!

                                                    Chvíle zamyšlení 



Post scriptum:

Zhmotněným památníkem této prolhané roty je Satanův velechrám, který se skrze Vatikán vetřel do San Giovanni Rotondo, aby se mstil jednomu ze svých úhlavních nepřátel sv. P. Piovi. Vrcholným symbolem otce lži ztělesněného v tomto pseudochrámě, jsou falešné „ostatky“ sv. P. Pia. K těmto falzifikátům je třeba přičíst také falešný koncil, falešný Novus Ordo, falešnou sestru Lucii, a zfalšované tzv. „třetí tajemství“. Takové je dílo zástupu falešných proroků, kteří zcela opanovali falešnou církev současného Vatikánu.