Menu


Politický papež

                                                 8.5. 2017

 

 2. května vyšla  v USA kniha »Politický papež«, která je kritickou analýzou prvních čtyř let pontifikátu papeže Bergoglia. 

Autor knihy  George Neumayr poskytl interview Maike Hicksonovi. Z dlouhého článku

»Jak se papež František kochá v liberální levici a opouští konzervativce«

 vyjímáme stěžejní výpovědi.:

»Od prvního okamžiku, kdy jsem ho spatřil, věděl jsem, že to bude modernistická demoliční koule a od počátku bylo pro mne zřejmé, že se jedná o typického jezuitského progresistu... Pochopil jsem, že se bude jednat o historicky úděsný pontifikát, a bylo stále jasnější, že by někdo měl napsat kroniku tohoto chaotického pontifikátu.«

Neumayr studoval na jezuitské univerzitě. »Františkův program je evidentně zaměřen na podporu politického liberalismu a současně na minimalizaci církevní nauky; to byla charakteristika prázdného katolicismu, který byl módou ve výkladní skříni jezuitské univerzity v San Francisco«.

Neumayr přečetl všechny existující biografické knihy o Jorge Bergogliovi, mluvil s kněžími, mluvil s jezuity, s aktivními katolíky, se specialisty na církevní právo a katolickými profesory. Většina z nich dávala přednost zůstat v anonymitě. Zkoumal Bergoglia před volbou na Petrův stolec i po ní. Závěr?

»Nesporný závěr je, že katolická církev trpí pod špatným papežem a že je povinností kardinálů postavit se proti této krizi«.

Podle Neumayra tento papež je »souhrn levičáckého politika a modernistického teologa. Jeho myšlení se formovalo podle všech poosvícenských herezí a podle ideologie Marxe, Freuda a Darwina. Je to realizace vize kardinála Martiniho o modernistické církvi, která se vydala cestou osvícenských herezí«. To je možné doložit z Begogliových interpretací některých pasáží evengelia, »jako když líčí rozmnožení chlebů a ryb nikoliv jako zázrak, ale jako metaforu«.

Tento pontifikát je flagrantním případem klerikalismu, který se vymkl vší kontrole.

»Papež František používá tribuny pontifikátu nikoli k hlásání nauky církve, ale spíše k šíření své vlastní politické agendy.«

Mnoho z jeho prohlášení není v souladu s naukou církve, jak je v knize dokumentováno.

Neumayr uvádí mezi učiteli Bergogliova myšlení Esther Ballestrino de Careagy, horlivé komunistky, a Paulo Freire, autora knihy „Pedagogika utiskovaných“, který rehabilitoval teology osvobození.

»Oslavuje morální relativismus a socialismus, které jsou v centru globální levice. Není to náhoda, že jeho věta „Kdo jsem já, abych soudil“ je nesrovnalost a kořen všeho zla. Je miláčkem globální levice, protože propaguje mnoho témat jejich agendy, jako aktivismus pro změnu klimatu a za zrušení doživotních trestů«

»Papež přitaká inherentnímu voluntarismu liberálů, který má formu jak morálního relativismu, tak socialismu v mistrném provedení, jinými slovy liberálů, kteří se rádi prezentují jako dobří, ale vůbec jimi nejsou. Tento pontifikát spojuje politický liberalismus s naukovým a morálním relativismem v souladu s jejich politikou „samoodpuštění“. Tito liberálové milují také nádech spiritualismu, který jezuitský diletant z Latinské Ameriky podporuje«.

Velmi kritický je Neumayr k Amoris Laetitia. »Je to nejskandálnější dokument v dějinách církve. Papež František zamhouřil oko nad cizoložstvím v pozn. 329.« Ve své knize mluví Neumayr o »záměrné dvojznačnosti, typické pro jezuitu«.

Neumayr kritizuje také ubohou reakci ze strany prelátů. »Tvrdím, že zde by měla nastoupit jasná iniciativa. Můj názor je, že kardinálové by měli podrobit papeže přímé konfrontaci na toto téma a říct mu, že zcestný postoj, jaký zastává, je absolutně nepřijatelný. A pak, odmítá – li odpověď na dubia, musí nastoupit formální korekce.

                                                       

Neumayr se narodil 1972. Říká, že patří ke generaci katolíků, kteří »žádali chléb, a dostali kámen«. Doufá, že jeho kniha »by mohla přispět k návratu pravověrnosti a svatosti v církvi. Myslím , že je povinností novináře vyslovit pravdu bez strachu a bez kompromisů.«

Marco Tosatti, Stilum Curiae