Menu


Podstata a plody Bergogliovy zvrácené morálky

 

Bývalý nuncius Carlo Maria Viganò vznesl obvinění, že špičky církevní hierarchie postihla mravní zvrácenost. Centrem jeho svědectví je sesazený kardinál a důvěrný papežův poradce Theodor McCarrick, kterého nuncius poznal během svého působení ve Washingtonu v letech 2011 – 2016.

Viganò ho označuje za aktivního homosexuálního pachatele, který během své 40leté biskupské činnosti soustavně pohlavně zneužíval seminaristy a mladé kněze. O této skutečnosti informoval Viganò Františka, který toto působení kardinála kryl a zvolil si ho dokonce za svého důvěrného poradce. Na základě této skutkové podstaty vyzval Vignanò papeže, aby odstoupil.

Zvrácený systém Bergoglio

František na tuto žádost nereagoval - podle devizy: Ignorovat, mlčet, smazat. Je to postup nedůstojný úřadu, jaký zastává, a který nemůže zachránit jeho reputaci. Vychází tak najevo skutečná pravda o jeho systému a osobním přesvědčení, které má pramálo společného s katolickou vírou.

                                               

Wuerl a McCarrick

Aktivní homosexuál McCarrick doporučil jako svého nástupce ve Washingtonu tehdejšího biskupa v Pittsburghu/Pensylvánii Donalda Wuerla, na němž spočívají těžká provinění. Wuerl nahradil v roce 2013 v Kongregaci pro biskupy kardinála Burkeho, a získal tak velký vliv na jmenování dalších biskupů v USA.

 

McCarrick a Cupich

Na doporučení McCarricka se Wuerl postaral o obsazení biskupských stolců levicově liberálními biskupy: Blaise Cupichem, Josephem Tobinem a prosadil Kevina Farrella do čela nového Dikasteria pro laiky, rodinu a život. Farrell byl McCarrickovým generálním vikářem a pomocným biskupem a byl jistě zasvěcen do jeho sexuální praxe. McCarrick patřil rovněž do mafie St. Gallen, která zajistila Bergogliovi volbu na papežský stolec. Takovému vzájemnému posluhování říkáme obecně korupce.

Bergogliova bezmezná tolerance v této oblasti těsně souvisí s jeho kato-levicovou orientací a agendou.

McCarrick se během svého života osvědčil jako liberálně levicový přívrženec. Uměl zacházet s bezdomovci stejně jako s levicovými politiky a médii na východním pobřeží. Tento jeho styl našel u Bergoglia tak velkou oblibu, že byl ochoten zcela přehlížet jeho sexuální praxi se seminaristy a mladými kněžími.

Podobně tomu bylo s nemravným italským knězem Mauro Inzolim, kterého papež Benedikt vyloučil z kněžského stavu. František tohoto vlivného homosexuála v roce 2014 rehabilitoval, a to přes odpor Kongregace pro nauku víry.

Dalším příkladem je homofilní kněz On Milano. Ten ještě před koncilem založil odbojnou „výchovnou skupinu“ podle vzoru Odenwaldské školy s pedokriminální praxí. František ho chválil jako progresivního a vzorného duchovního.

Již jako arcibiskup v Buenos Aires objevil Bergoglio notorického zneuživatele mládeže v knězi Searu Grassim. V právnickém posudku označil svědectví jeho obětí za pomluvy a věřil pouze lžím nemravného kněze, miláčka levicových médií.

Tyto příklady dokazují, že prosazování kato-levicové agendy bylo pro Bergoglia důležitější než tzv. nulová tolerance. To se projevuje také v tom, že jeho migrační agenda je pro něho významnější než „králičí hnízdo“ (zneužívání a jeho zatajování).

Milosrdenství pro pedokriminálníka, homosexuálního kněze u těch „nejchudších“

Fatálním příkladem systému Bergoglio je „milosrdné“ zatušování deliktů zneužívání, jaké praktikoval také arcibiskup Wuerl. To odhalil ve své Reportu nejvyšší soud v Pensylvánii. Podle hodncení Bergogliovy kurie byl homofilní kněz George Zirwas duchovním vůdcem těch nejchudších. Ve skutečnosti se jednalo o partu čtyř nemravných kněží, kteří v sakristiích a na farách zneužívali mládež. Biskup Wuerl tohoto zločince překládal vždy po dvou letech do jiné farnosti. Nakonec mu umožnil přesídlení do Miami a pak do Havany, aby unikl postihu civilních úřadů. Zvýšil mu gáži, údajně na krytí jeho „pastoračních nákladů mezi chudými“. Ve skutečnosti vedl Zirwas zločinecký život. Jeho "chudými“ byli sexuální turisté obou pohlaví z USA. Jeden žárlivý callboy zavraždil Zirwasse na lůžku, kde spal s jeho „milencem“. Wuerl ho nazval dobrým člověkem i knězem.

Kardinál Wuerl, „ochránce gayů“, byl nicméně aktivní v pěti kongregacích Vatikánu.Skandál skutečně pronila k vrcholům církevní hierarchie.

Podle nedávno zveřejněného vyšetřování v Pensylvánii v posledních 70 letech 300 kněží zneužilo více než 1000 dětí a mladistvých. Největší podíl spadá do 70. a 80. let po koncilu. Po koncilu teologové a biskupové podkopali sexuální nauku církve. I oblast následků hříchů ve formě církevních trestů a Božího soudu byla potlačována. V tzv. autonomní morálce a situační etice začala platit pro hříšnost a sebe-obvinění osobní měřítka. Tím byla připravena půda pro znevažování těžkých hříchů zvláště u biskupů. Kardinál McCarrick propadl zlehčování hříchu i ve způsobu své mluvy. Nunciovi Viganò řekl: „Asi to byla chyba, že jsem ve své přímořské chatě spával se seminaristy v jedné posteli“.

Papež František zpochybňování církevní sexuální morálky dále šířil ve svém postsynodálním listě Amoris laetitia. Nevěra a setrvávání v cizoložství není podle něho samo o sobě těžkým hříchem. V jednotlivých případech je třeba situaci prostě rozlišovat. Otázky zdubií na kategoricky platné církevní normy, které hříšné jednání bez výjimky zakazují, nechal František bez odpovědi a zahalené v pochybnosti. Avšak právě v souvislosti s pedokriminálním jednáním kléru potřebovala církev jasné papežské potvrzení platných morálních norem. Zneužívání dětí a mladistvých je v každém případě nemravné a těžce hříšné samo o sobě. Avšak tuto platnou normu František lehkomyslně vyřadil. Proto i jeho tzv. „nulová tolerance“ nebyla nikdy důsledná, nýbrž značně flexibilní.

František podporuje zneužívání svědomí

Podle Amoris laetitia stojí nad objektivní mravní normou, která byla degradována na pouhý inspirační zdroj, subjektivní svědomí. Podle „konkrétních mnohostranností a omezení (AL 303) může Bůh schvalovat i hříšné jednání a zařadit je k růstu dobra. K této nehorázné morální svévoli subjektivního svědomí, kdy se cizoložství proměňuje v nový sňatek, je možno podobný postup aplikovat také pro pedokriminální skutky, jak to bylo běžné v sexuální praxi osmdesátých let. Když papež František nedávno ve své Listě k Božímu lidu označuje „sexuální zneužití“ jako „zneužití svědomí“, musí si uvědomit, že tuto praxi zneužívání svědomí sám zavedl a v Amoris laetitia podpořil.

75% zneužití v církvi způsobil homoaktivní klérus

Johna Jay -Kriminální institut univerzity New York vyšetřoval v několika studiích případy zneužití v diecézích USA. Ve zprávách z r. 2004, 2011 a 2016 se zcela shodují výsledky, že 78 – 81% případů spáchali homosexuální kněží. Počet by potvrzen i pokud jde o věk obětí: 90% byly osoby po pubertě a mladiství. Jen 4% pachatelů byli pedofilové. Skutku sexuálního zneužití v církvi se dopouštěli z více než 75% homosexuálně orientovaní kněží.

V celé společnosti podle Emnid-studie přiznávají homosexuální orientaci 2% mužské populace. U kněží katolické církve je tento podíl zřetelně vyšší. Tato skutečnost o církvi se v médiích i záměrně zamlčuje. V posledním papežově listě není o homosexualitě ani slovo.

Bergoglio jako komplic homosexuálních prelátů

                                         Bergoglio a Farrell                                            

Papež ví velmi dobře o působení církevní homolobby mezi seminaristy, kněžími, biskupy a kardinály. Od papeže Benedikta převzal obšírný materiál o homosexuálních sítích v církvi, ale nevyvodil z toho žádné důsledky. Striktní Benediktovo nařízení - nepřijímat do seminářů žádné homosexuály a účastníky gay-kultury pokládá Bergoglio za pouhé doporučení pro italskou biskupskou konferenci. Současně velmi podporuje a prosazuje homosexuálně orientované kardinály jako Kevin Farrell. Ten na Světovém setkání rodin zajistil vliv a vystoupení církevních homolobbistů. Pozvaný homo - propagátor James Martin u irských katolíků zcela propadl. Je zcela evidentní, že očištění církve od homosexuálů, zneuživatelů a homo-sítí nejde Bergogliovi do rozpočtu.

Následující zkušenosti svědčí výrazně o tom, že současný papež homosexuální síly výrazně zvýhodňuje. Bergoglio opakovaně odepřel podporu hnutím, která protestovala proti homosexuálním svazkům. Tak tomu bylo již v Argentině, kde Bergoglio 2010 doporučoval katolickým laikům, aby zůstali zcela nečinní vůči kampani prezidentky Kirchnerové za legalizaci homosvazků.

Bergoglio se nezmohl ani na slovo podpory pro francouzské masové hnutí Manif pour tous, stejně jako ignoroval dva miliony účastníků na Family Day v Římě 2016. Nechal se fotografovat při srdečném setkání s bývalým žákem a jeho homopartnerem, ale rozčiloval se kvůli setkání se statečnou úřednicí Kim Davisovou. Tím, že odmítá odpor proti zcela nepřirozeným, nezřízeným a těžce hříšným homosvazkům, stává se komplicem homosexualistických vlád a mecenášů homo-kampaní.

Bergogliovo mlčení na jednoduché otázky je hrubý projev arogantního klerikalismu. Je to pokračování celých desetiletí zamlčovaného zneužívání.

Jak bylo řečeno na začátku, František chce přejít žalobu Carla Marii Viganò mlčením, stejně jak to udělal sd dubiemi čtyř kardinálů. Ale v tomto předloženém případě se nejedná o teologické principy. Jsou zde odůvodněné výpovědi kuriálního úředníka o jednání papeže Františka, který po celá léta věděl o sexuálním zneužívání, jakého se dopouštěl kardinál McCarrick, a přesto zrušil sankce, kterými byl postižen, a dokonce ho podporoval. Tato závažná obvinění o krytí spoluviníka jsou buď pravdivá, nebo smyšlená. Katolíci na celém světě mají právo vědět, zda jsou obžaloby papeže oprávněné.

Na 30 000 katolíků požadovalo papežovo stanovisko k pohlavnímu zneužívá ze strany jeho nejbližšího poradce. Odmítnutí odpovědi je samo o sobě arogantní projev klerikalismu. Ba co hůř, má snad být jedinou odpovědí na celá desetiletí zamlčovaného sexuálního násilí opět mlčení?, ptá se Christian Geyer z Frankfurter Algemeine Zeitung.

Viganò doplňuje:

Zákon mlčení (omertà = mafiánská zločinecká solidarita), kterým se biskupové a kněží kryli ke škodě věřících, musí být prolomen.

Papežovou povinností je promluvit a skládat účty, jinak těžce poškozuje papežský úřad. Jeho vyhýbavá politika spoléhá na lichocení žurnalistů. Stejně tak jsou spoluviníky biskupské konference, které nechávají papeže v klidu, bez nátlaku na povinnost odpovědi.

Papežské vykrucování prostřednictvím »Dopisu Božímu lidu«

Naúřední zprávu o zneužíváníní v Pensylvánii reagoval papež Dopisem Božímu lidu. Dopis představuje další formu zatušování. Není zde uvedena skutečnost, že ze 75% se jedná o homosexuální zneužívání ze strany kněží, ani o zahlazování zločinnosti ze strany biskupů a kardinálů. Místo toho viní papež jakousi mlhavou síť jménem klerikalismus. Nebyli to právě mnozí kněží z ulice podle Bergogliovy chuti, u kterých měl levandulový nádech překrývat faktické homofilní pasáky? Papež požaduje boj proti spirituální korupci (?) a zlomyslným pomluvám. Jak se má při takovém překrucování a zamlžování skutečných příčin do budoucna zabránit sexuálnímu zneužívání mezi kněžími? František mluví o hanbě a vině církve, ale dává zcela stranou jakoukoliv účast na hanebném zneužívání a kraje hanebné metody nejvyšších prelátů. Není to absurdní, když se katoličtí laici modlí a postí, aby odstranili hnisající vřed klerikálního zneužívání, a o selhání nejvyšších prelátů nezazní od Bargoglia ani slovo? Neměl být jeho dopis adresován přímo příslušným biskupům a prelátům? Přitom je třeba poukázat na to, že převážná většina kněží jsou věrní pastýři duší. Ale právě proto jsou povoláni k tomu, aby mezi sebou netrpěli morální nešvar pohlavního zneužívání. Je třeba veřejně obžalovat dosavadní strategii zakrývání a nestoudného nemravného jednání. Základem nechť je Ježíšovo slovo: Kdo by pohoršil jedno z těch nejmenších, tomu by bylo lépe uvázat na krk mlýnský kámen a ponořit do hlubin moře (Mt 18,6).

Jenomže právě tato trestající a odsuzující slova na adresu těžkých hříchů a bezohledných hříšníků byla po koncilu, a u papeže Františka zvlášť, z Božího Zjevení vyřazena. Převrácením řádu na sola misericordia místo Božího soudu a spravedlnosti naboural současný papež legitimní církevní odsouzení a příslušné tresty pro nemravné a nenapravitelné provinilce.



Hubert Hecker, Katholisches