Menu


Papež peronista a my ovce bez pastýře

 

 

Drazí přátelé »Duc in altum«, přemýšlení o nejasnostech, rozporech a zvratech papeže Františka se zdá, jakoby bylo k ničemu. Katolík si však nemůže dát pokoj. Příkladem je tento článek The Wanderer, který se vrací k charakteristikám tohoto nešťastného pontifikátu, aby zdůraznil jeho povahu.

***

od The Wanderer

Jedním z velkých zel, jimiž katolíci dlouhodobě strádají , je skutečnost, že jsme bez pastýřů. Už jsme zapomněli, co to znamená nechat se vést, na zdravý a srozumitelný pocit pohodlí, který přináší útočiště v jejich slovech a ochraně. Jsme sirotci. Nemáme pastýře, kromě několika dobrých kněží a řeholníků, někdy i pronásledovaných a skrytých, kteří nás povzbuzují svými slovy a živí svátostmi.

Zmatené a nestabilní postoje papeže Františka vyvolávají reakce a interpretace. Co se děje? A projevují se dvě polohy. První je Sherlock Holmes. Detektiv řekl svému věrnému Watsonovi: „Nikdy nic nepředpokládám. Je to zlozvyk, který ničí schopnost logického myšlení. To, co se ti zdá divné, je takové jen proto, že nesleduješ vývoj mého myšlení ani nesleduješ malá fakta, na kterých závisejí moje nejdůležitější dedukce.“

Podle Holmese jde o pozorování drobných faktů za účelem vyvození obecnějších závěrů. Pokud tento princip aplikujeme na Františkův pontifikát, můžeme při izolovanosti brát v úvahu mnoho nepodstatných skutečností, které však společně vytvářejí nebezpečnou síť změn a špatných směrů. Rozhovory, telefonáty a příležitostná prohlášení; každodenní homilie a improvizované řeči; změna schémat, rozchod se světskými tradicemi, okázalost pokorné pokory, litanie urážek a opovržení, ležérní přístup ke každé disciplíně, reintegrace tvrdohlavých kacířů, časté rozpory, které znemožňují rozeznat, čemu skutečně věří, využití heterodoxních myslitelů, veřejný projev citů k těm, kdo hlásají nebezpečné ideologie, překrucování špatného chování skrývaného pod názvem „milosrdenství“ nebo „pastorace“ atd. atd atd.

Podívejme se na několik příkladů z minulého týdne. Během letmého soukromého setkání s maďarským premiérem Viktorem Orbánem papež řekl: „Rodina je otec, matka, děti, tečka!“. Orbán řekl, že byl papežovými slovy dojat a že tato slova ho utvrdila v jeho politice. Chudák snílek! Neví, jaké to je jednat s peronistou! O několik hodin později, v rozhovoru zveřejněném během zpátečního letu do Říma, František uvedl, že ano, svátost manželství je mezi mužem a ženou, ale pro ty, kteří dávají přednost spojení mezi osobami stejného pohlaví, musí státy zaručit právo na občanský svazek. Nakonec to všechno přejde na sémantickou otázku. Papež, jako obvykle, každému řekne, co chce slyšet.

A dodejme ještě jednu drobnou skutečnost: prostřednictvím nenahraditelného blogu Specola jsme se dozvěděli, že poprvé v historii vatikánské baziliky bude prostý kněz slavit mši svatou na papežském oltáři, přímo nad hrobem apoštola, kde slaví mši svatou pouze papež. Další tradice, která je pro papežský rozmar přerušena. Zdá se, že všechny tyto skutečnosti a postoje, na které nás Bergoglio přivyká, nejsou ničím jiným než detaily, kterých si všimnou pouze ti, kteří jsou vždy připraveni ho kritizovat, „strnulí“ a „pelagiáni“, kteří v Církvi stále vegetují. Pokud ale začneme sestavovat seznam nebo „pořádat“ fakta, pak dedukce, ke kterým by dospěl Holmes, jsou extrémně závažné. Nejvyšší pontifik jakoby měl jasný cíl, ke kterému směřuje: zničit (doslova proměnit v ruiny) církev a víru a znetvořit její tvář, jakou ji známe po celá staletí. Pokud ano, mohl by být asimilován s apokalyptickými papeži, které najdeme vylíčené v knihách Bensona, Castellaniho, Lacunzy a dalších. Proroctví se zjevně naplní.

Existuje ještě jedna možnost. Přestože je popsaná správná diagnóza, všichni musí vzít v úvahu jeden zjevný detail: Bergoglio je malá, žalostná a směšná postava; sekundární papež, jehož vedoucí role apokalyptického papeže je nepřiměřená. Snad že si Prozřetelnost chce dělat legraci z nás, kteří jsme si tu postavu vždy představovali jako skvělý příklad někoho posedlého inteligencí a ničemností, tedy věcmi, které se u současného papeže nenacházejí.

Papež František nese v sobě desítky let jezuitismu. Jeho inteligence je čistý praktický intelekt, zaměřený výhradně k dosažení moci, vždy samozřejmě „ad maiorem Dei gloriam“. Je více politikem než věřícím. Jeho rozpory jsou časté a pozoruhodné, což je jev pozorovatelný u politiků, kteří se obecně o pravdu vůbec nestarají. Politik používá toto slovo k vytváření efektů ve veřejném mínění, k přijetí a hlasování, nebo pokud je u moci, k vytvoření silových linií ve směru, kterým chce vést stádo. To vyvolává jejich zvyk považovat toto slovo za nástroj nadvlády nebo přesvědčování a pohrdat jakoukoli další konotací. V osobě, která vstupuje do této logiky, nejsou rozpory vnímány jako takové, protože neexistuje žádná pravda, na kterou by bylo třeba odpovědět.

Proto je tak těžké pochopit logiku papeže Františka: ta nespadá do náboženských kategorií. Pohybuje se v náboženské oblasti, ale bez vazeb náboženství, v jakési osobní verzi toho, co dělat, ve verzi, kterou neustále mění. A toto chování je opět typické pro politiku, kde následovníci vůdce trvale kontrolujíí, co si v danou chvíli musí myslet a co dělat, podle toho, co šéf nařídí. Tento pocit nepředvídatelnosti je typický pro moderní realpolitiku. Nikdy si nemůžete být jisti, protože „pravoslaví“ se neustále mění na základě šéfovy vůle.

Martin Amis ve svém sui generis životopise Stalina vypráví o vysoce hodnoceném sovětském básníkovi, který v Pravdě publikoval analýzy tehdejší politiky, jako je nenávist k pětiletým plánům a podobně. Postava jednoho dne dostala nápad napsat báseň, která by vyprávěla o sestupu Hitlera a jeho fašistických stoupenců do pekla, ale měl tu smůlu, že ji zveřejnil ve stejný den, kdy byl uzavřen pakt Ribbentrop-Molotov. Stalin vzal noviny, kde byly zprávy na titulní straně a ódy v literární sekci, a řekl: „Řekněte tomuto Danteovi za čtyři groše, že bude i nadále psát své verše na Sibiři.“ Pravověnost se díky požadavkům realpolitiky změnila. Neexistují žádné zásady; principy se mění podle okolností a potřeb. A dnes levní biskupové, kteří většinou obsadili Církev, přijali jako prioritní biskupskou funkci rozpoznat denní vůni při hledání ovčích vůní vycházejících od římského papeže, aby věděli, jakým směrem se pravověrnost ubírá a neztratili své postavení, a to i za cenu života a víry svých oveček.

Jsme jako ovce bez pastýře. Naši pastýři se starají o pastvu pouze sami pro sebe.

Překlad Valentina Lazzari

Text přepracován autorem

Zdroj: Caminante-wanderer.blogspot.com Originální název: Como ovejas sin pastor