Papež František v Turecku
Papežská poklona ještě netvoří jednotu
Nový, nejoriginálnější aspekt setkání mezi ekumenickým patriarchou z Konstantinopole jistě nebyla Františkova poklona před Bartolomějem, s prosbou o požehnání. Papežská poklona, navíc podivná, netvoří ještě žádnou jednotu, ani mezi katolickou a pravoslavnou církví, i když jsou si nejblíže.
Gesta toho druhu patří u Mario Bergoglia ke standardnímu programu, jak je to známo od chvíle jeho zvolení nejen v Argentině, ale po celém světě. Provádí to především před vysoce postavenými osobnostmi a také před velkými masami lidí. Je to gesto, které se může někomu jevit sympatické, ale nese v sobě příchuť relativizace papežského úřadu.
Osobnosti i lidé k papeži přicházejí, aby v něm potkali Petra a vliv jeho milostí. Doba nediferencovaného rovnostářství jakožto antropocentrické myšlenkové budovy, jak je tomu v případě zednářského bratrství nebo nivelizovaného marxismu, by už měla být za námi. Věřící člověk chce získat od Petra požehnání a chová důvěru v modlitbu rybáře lidí. Obracet tuto skutečnost naruby může být efektní, ale nikoliv normativní.
S tímto „gestem“ vystoupil Jorge Mario Bergoglio 1. června na římském olympijském stadionu před několika desetitisíci charismatických katolíků i protestantů. 16. června se dal požehnat v papežské sutaně od anglikánského primase Justina Welbyho, i když mu bylo známo, že Welby se snaží od Říma vzdálit, nikoliv k němu přiblížit, když byl zvolen především proto, že podporuje „svěcení biskupek“.
Takové demonstrativní gesto se může vůči partnerovi jevit sympaticky jako výraz jeho vyššího hodnocení, ale současně jako teologický lapsus pro Petrova nástupce. Ostatně dostatečně známé jsou snímky, jak protestantští kazatelé žehnají pokorně klečícího katolického arcibiskupa Bergoglia.
Spletitá cesta k jednotě
Všechno mělo svůj vrchol na závěr „božské liturgie“ v kostele sv. Jiří na Phanaru vzájemným přislíbením církevní jednoty. Bartoloměj uznal Bergogliovy zásluhy pro naději, že „sbližování obou velkých starých církví stojí na pevných základech společné tradice, která vždy respektovala v těle církve primát lásky, čestný primát a služebný primát v rámci synodality, aby trojjediný Bůh mohl vylít jedním srdcem a jedněmi ústy svou lásku na svět“. Pozoruhodné je, že papež Bergoglio mluvil o sobě pouze jako o „biskupu Říma“ a snažil se tak osvojit si pravoslavný slovník o „církvi, která vede předsednictví v lásce“. Obnovení jednoty podle něho „neznamená ani nějaké podřízení ani přivtělení, nýbrž spíše přijetí darů, které Bůh každému dal“.
Bartoloměj doufá, že na všepravoslavné synodě v roce 2016 zažije účast katolické církve jako pozorovatele. František se odvolal na druhý vatikánský koncil, který přiznává pravoslavným církvím svátosti a apoštolskou posloupnost.
„Ultrabergogliáni“ (Vatican Insider) z toho vyvozují, že plná jednota mezi pravoslavnými a katolíky by mohla být vyhlášena okamžitě. Jak poznamenává Sandro Magister, skutečnost vypadá ovšem opačně, protože Petrův primát představuje nadále nevyřešený problém, stejně jako pro katolíky celá řada pravoslavných teologických otázek, jako je celibát, praxe svátosti manželství či praktické pojetí synodality. Bartoloměj se snažil, aby z tohoto setkání s Bergoliem vytěžil uznání své priority před ostatními patriarchy národních církví.
Katholisches.info
Ilustrace Joint Photographic Experts Group
