Menu


Panna Maria, o které hovoří kněz Tognetti

Zatímco římská církev stále míchá karty, podkopává nauku víry, destabilizuje každý den své myšlení a s ní ti, kteří se hlásí jako katolíci, prohlašují a pak protiřečí, až udělají světový případ z knížky Z hloubi našeho srdce, napsané na obranu kněžského celibátu a připisují ji hned tomu, hned onomu autorovi, máme tu jednoho autora, který napíše stránky s naprostou jasností po titulem Tota pulchra (Celá krásná). Je to ještě vůbec možné v době církevní posedlosti a mánie mezi skandály homosexuality a pedofilie, Pachamamy u sv. Petra i jinde? Nuže, v klášterní cele se ještě daří nedívat se na televizi, neotvírat facebook a netwitovat, nýbrž stát jen tváří v tvář Bohu a rozmlouvat o Nejsvětější Panně, pokorné par excelence.

Řeč je o právě vyšlé knize Panna Maria od otce Serafino Tognettiho(nakl. EEtabata), kněze z komunity Synové Boží. Od první stránky se ocitáme před někým, kdo se rozhodl stvořit zpěv, hymnus vděčnosti Panně Marii, o které tento autor prohlašuje, že jí vděčí za volbu řeholního a kněžského povolání.

                                            

Otec Tognetti si všímá dvou oficiálně uznaných mariánských zjevení, a to La Saletta, kde se před 22 lety účastnil duchovní obnovy vedené donem Divo Barsottim, a Fatimy. Klíčem k četbě je evidentně: hovořit o Panně Marii v době, ve které se zdá, že nikdo nemá zájem ji napodobovat a následovat, dnes, kdy je člověk tak pozorný k světu a tak vzdálený od Boha. »Maria říká, abychom se modlili růženec? Maria žádá zasvěcení Ruska? Maria říká, že můžeme přispět ke spáse světa, když budeme přinášet oběti a konat pokání? Že máme řádně světit neděli? Proč tedy neposlechneme a neuvěříme, že právě toto je cesta vytyčená pro církev v tomto čase? (...) kdo je tím vinen, když Madona v Lurdech, v La Salettě, Fatimě všude žádá, aby Boží lid dělal pokání?

Jeden z velkých mariánských ctitelů a spisovatelů sv. Ludvík Maria Grignion z Monfortu (1673-1716) tvrdí, že jen ten, kdo Marii náleží, dokáže být pokorný, aby byl naplněn Boží milostí, a prorokuje, že apoštolové posledních časů, hluboce pokorní, budou Mariini miláčci. »Není to náhoda, že všechny hereze, které se rodí uvnitř církve, pocházejí od těch, kteří chtějí zkoumat Boží tajemství bez pokory. Kdyby žili v Marii, nestali by se heretiky. Ne náhodou je Maria v hymnu Akathistos nazývána »tou, která potře všechny hereze« a důvod je vždy tento: Maria se celá odráží v Bohu« (str. 26).

Don Divo Barsotti dospěl k závěru, že Fatima jako zjevení je tou nejdůležitější událostí po Nanebevstoupení Páně, a kdo Fatimu studuje opravdu vážně, neváhá tomu uvěřit: dosah poselství je tak široký a univerzální, že objímá mateřsky a s rozhodností celé dějiny spásy. Tato naše doba je pod vlivem nesporného ďábelského tlaku, zaplavená osobními „ego“, která si hrají na boha, kde už neexistuje rozdíl mezi dobrem a zlem, ba dokonce zlo se stává vedoucím, a to dokonce i pro děti, kterým byla nesporně odňata nevinnost a nahrazena falešnými ideami ze špatné výchovy prošpikované zvrácenými novostmi,prchavými hodnotami a mnoha neužitečnými, ne-li škodlivými obrazy. Jak oddálit satanskou blízkost, jak zastavit Boží tresty jakožto důsledky domýšlivé vzpoury lidí proti svému Stvořiteli? Pro P. Marii ve Fatimě byla věc jasná: pokání, oběti, modlitby, růžence. Svatá Hyacinta a svatý František z Fatimy dokonale pochopili dokonalost a moc těchto protiléků na epidemii hříchů a bludů, podobně mnoho jiných svatých dětí, o kterých otec Tognetti vypráví a vzácně je připomíná.

Liberalismus formoval desetiletí za desetiletím západní společnost zrůdnostmi v myšlení a jednání, dovedl ji k nihilismu a cynismu, dovedl ji k rozpadu křesťanských hodnot a rodiny. Je třeba svěřit se nejsvětější Marii a nikoliv Freudem založené psychoanalýze, která pokládá nenávist za základ lidských vztahů; je třeba znovu objevit vnitřní pokoj, pokoru, jasnost, schopnost zvolit tu nejmoudřejší a nejjednodušší věc tohoto života: následovat Boží zákony a Boží vůli.

Toto je realismus, zbytek jsou teorie mířící proti člověku a samozřejmě proti našemu Pánu. Sdělení otce Serafina jsou mocná, nejen v jeho spisech, ale i v jeho ústním kázání. Sv. František z Assisi říkal, že evangelium je třeba sdělovat »bez poznámek«, doslovně, a to je to, co zakoušejí posluchači mnichových katechezí. Když se obrací ke kněžím, řeholním komunitám či laikům, nepřináší těm druhým sebe, ale Pána, ukazuje, jak je možné volit mezi Královstvím Božím a Královstvím Satana: buď stojíme na straně Boží, nebo na straně knížete tohoto světa. Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska (1Jan 2,15), zatímco svatý Jakub varuje: Přátelit se s tímto světem znamená znepřátelit se s Bohem (Jak 4, 4). Výraz »bůh tohoto světa«, jaký užívá sv. Pavel (2 Kor 4, 4), vyjadřuje, že Satan představuje rozhodující vliv na ideály, názory, utopie a hlediska velké většiny osob. Jak víme, když katolík opravdu odhalí hojnost a plnost víry, stává se novým člověkem. Novým a naplněným radostí. Není proto divu, že katecheze P. Tognettiho přitahují mnoho lidí, také prostřednictvím youtube a CD, která hojně kolují. Jeho přesvědčující kázání, pro všechny pochopitelná, si nepomáhají bonistickou rétorikou, nýbrž logikou a hlásáním Dobré Noviny.

V době hluchých otec Tognetti činí průlom svým projevem ryzím a současně laskavým: Ježíš nás vykoupil, zachránil ze světa zla, hříchu, smrti a pekla tím, že se vtělil (…). Vtělil se a první slova, která byla o něm řečena, když veřejně vystoupil, byla: „Hle, Beránek Boží, ten který snímá hříchy světa“. Neříká to? Nemluví o tom, že dá všem najíst, že dá všechny věci do pořádku a zjedná spravedlnost. Ne. Mluví o hříchu... říká něco jiného: „Hle, ten, který snímá hříchy světa“. To je poslání Ježíše Vykupitele, včera, dnes, vždy. Kdyby chtěl Ježíš vyřešit problém chudoby, tak by to udělal. Kdyby chtěl vrátit zrak všem slepým, byl by to udělal. Ale snímat hříchy, je sotva snadné. Protože uspořádat věci světa už zkoušeli mnozí, i Marx chtěl vyřešit problémy světa (...) Ale sejmout hříchy, zkuste to (...) Kristus umíraje svou krví smyl hřích, smazal, vynuloval a odpustil, už zde není (...) dokázali byste to? Dokázal by to Marx? Buddha? Mohamed? A není to dobrá zpráva? Jaké je tedy poslání církve: Snímat hříchy světa. A tečka. Toto je poslání církve.

Cristina Siccardi Corrispondenza Romana