Otazníky nad papežem Františkem (dokončení)
K tomu ještě scházelo, aby se Bergoglio 4. ledna uprostřed vánoční doby vrátil a podtrhl onu dvojznačnou větu o gayích novou větou: Homosexuální páry předkládají dosud nevídané výchovné výzvy. Co to znamená? Těch jeho sibylských vět je již příliš, každý si je vykládá, jak chce, a vždy mají zapotřebí, aby je P. Lombardi nějak vysvětlil a „akrobaticky“ uvedl do souladu s pravověrností a zamezil tak dalším pohoršením mezi věřícími. Ne nadarmo největší americká homosexuální revue navrhla Františka za „Muže roku“; jistě ne proto, že by se její vydavatelé obrátili, ale protože cítili, že papež potvrzuje jejich konání, jakoby dostali požehnání a povzbuzení, aby pokračovali na své cestě a svěřili ji Božímu „milosrdenství“. A na mnoha místech svět gayů vychvaluje papeže jako „oficiálního zastánce“ jejich práv. Asi to není to, co chtěl Bergoglio říct, ale lid to tak chápe a vtipy jsou upřesněním pro toho, kdo chce potvrdit své výroky. Papež má povinnost „hovořit málo, ale jasně“, zatímco mluví naopak příliš a zamlženě.Je zde zřetelný kontrast mezi trvalou naukou církve, která pokládá „nečistý hřích proti přirozenosti“ (nikoliv hříšníka, který má právo na naši úctu a kterého může soudit jen Bůh) za jeden ze čtyř hříchů, které volají před Boží tváří o pomstu spolu s hříchem dobrovolné vraždy, útiskem chudých a zadržování mzdy dělníkovi. Zajímavá je v tomto ohledu knížečka Fabia Bernaberiho pod názvem „Církev a homosexualita“, kde autor uvádí se širokou dokumentací přístup církve k této realitě od dob prvních apoštolů, např. sv. Pavla, postupně přes církevní Otce a velké světce a papeže, různé koncily až k nejnovějším dokumentům Kongregace pro nauku víry. Např. sv. Petr Damián tvrdí, že tato neřest převyšuje závažností všechny ostatní neřesti, a sv. Kateřina Sienská se nebojí použít jistě přiléhavých výrazů, když říká, že je to zlořečená neřest, která se hnusí i samotným démonům.
Již papež Benedikt a sám papež František označili za znepokojující, že existuje ve Vatikáně lobby gayů, snad tatáž, která podle názoru mnoha pozorovatelů donutila papeže Benedikta k demisi, aby prosadila intronizaci papeže s „mnohem širším rozhledem“ (něco takového by nás opravňovalo pokládat volbu za neplatnou). Ale nadmíru odvážné je udání polského kněze dona Dariusze Oka, doktora výzkumu na oddělení filozofie papežské univerzity v Krakově, který udeřil hřebík na hlavičku, když mluví o novém druhu „teologického proudu“ v lůně církve, který se nazývá „homohereze“ a je tak mocný, že hájí homosexuální kněze proti všem, kteří se odvažují s tím nesouhlasit. Don Oko začíná své znepokojující pojednání takto: Jestliže by hájení homosexuálních provinilců mělo být důležitější než osud chlapců a mladíků, než osud celé církve, kdyby to měl být fakt zcela záměrný, pak by to byla zrada církve, zrada spáchaná církví vůči mládeži.
Je faktem, že tento hřích měl v lidstvu místo od počátku, podobně jako další hříchy typu potrat, zabíjení nemluvňat, krvesmilství, krádež, vražda atd., protože život člověka na zemi je ustavičný boj s jeho nízkými pudy, ale to neznamená, že by se něco takového mělo stát náhle normálním nebo dokonce legalizovaným a oslavovaným činem. Tento hřích byl již ve Starém zákoně Bohem odsouzen jako trest Sodomy a Gomory, a když uvážíme, že i civilní zákony mnoha národů donedávna považovaly toto jednání za hodna těžkých sankcí, měli bychom to pokládat za dostatečné důvody a být přesvědčeni o jeho nebezpečnosti pro duši i tělo. Tělo totiž je tím vystaveno stupňující se invazi různých forem infekce nebo nezvratné septikémie, která často vede až k smrti. To je důvod, proč lékaři a psychologové pomáhají těmto osobám k osvobození z tohoto stavu, protože dvě těla stejného pohlaví nejsou „komplementární“ při sexuálním aktu, jak je tomu mezi mužem a ženou, ale jsou „používána“ nepřiměřeně a násilně proti samotné anatomické skladbě těla a to má za následek nenapravitelná fyzická a psychická poškození, takže mnoho gayů je nuceno obrátit se k drogám dříve, než se oddají sexu.
A i když je na světě mnoho gayů, kterým se každý rok podaří vynikajícím způsobem vyřešit tuto situaci, viz např. Luca di Tolve, který vede úžasnou kampaň, nebo mnoho dalších, kteří přijímají život v čistotě a obětují Bohu vzniklé utrpení. Bohužel evropská lobby usiluje legalizovat mravní nezřízenost s odvoláním na domnělá práva gayů, pomáhá zločinné gender ideologii, zaplétající do sexu nevinné tvory již v jeslích. A kdo si dovolí nesouhlasit, velmi riskuje, jako v nejhorších totalitních režimech. Tato profanace nevinnosti, kterou prosazují nepřátelé lidí i Boha, je horší než potrat a svolává na svět Boží tresty. Musíme se velmi kát za svou mlčenlivou spoluvinu. Nacházíme se na tak dramatickém rozcestí dějin, že musíme být schopni obětovat všechno pro Pravdu Ježíše Krista, i kdybychom měli podstoupit pronásledování, jaké snášejí tisíce křesťanských bratří ve světě.
Papež František mluví často o milosrdenství, ale nikoliv o hříchu a obrácení. Pokud je hřích ignorován, ať jde o jakékoli špatné jednání, které více či méně uráží Boží zákon a lásku, nikdy nedospějeme k pokání a lítosti, které jsou pro odpuštění nezbytné, a pak je zbytečné mluvit o milosrdenství, které nikdy nemůže nahradit Boží spravedlnost a milost odpuštění, kterou Bůh uděluje tomu, kdo ho vyzývá s upřímným srdcem.
Papež František nám říká, že Bůh nám odpouští vždy, proto mlčí o hříších, jako je potrat, smilstvo, gender, vyhlazování křesťanů. … a naopak nám dává odpovědnost za smrt emigrantů ve vlnách moře. Tyto skutečnosti nás velice bolí, ale nejsou naším hříchem, ale hříchem těch, kteří je jen z touhy po zisku posílají na tyto riskantní cesty.
Lidstvo nemůže přehlížet Krista, pravého Boha, ani církev, kterou založil a která je pevnou hrází proti silám temna a naší nadpřirozenou obranou, jak to vyslovil sv. Petr: Není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. V tom všem sehrává postava papeže zásadní roli, protože pro křesťany je Kristovým Náměstkem, tzn. nejvyšší duchovní autoritou a nejautoritativnějším morálním hlasem.
O tom je přesvědčeno zednářství, které si je vědomo nadpřirozené moci církve a chce neutralizovat její vnitřní duchovní sílu biskupů, kardinálů i samotného papeže, aby nakonec zničilo vazbu národů s papežem, aby ho oslabilo, učinilo zranitelným a mohlo s ním snáze manipulovat při nastolení „Nového světového řádu“ podřízeného Satanovi, od kterého si bláhově slibuje moc a peníze. Aplikuje „vítěznou strategii“, která chce učinit z lidí masu oddanou osvobozenému sexu, který si představují jako právo i povinnost.
Kdo by dokázal vymyslet ďábelštější plán než ideologii gender, která má být závazná už v předškolním věku a dělat z lidí masu s vymytým mozkem, a nenachází jinou opozici než církev. Mnoho laiků, sdružení a škol brání právo dítěte mít matku a otce v řádné rodině založené na manželském svazku muže a ženy, jak tomu bylo dosud v celých lidských dějinách. Ale jaký hlas pozvedá církev proti těmto zločinným snahám? Bouří proti kapitálu, sociální nespravedlnosti, proti bohatství církve, ale žádná církevní autorita a tím méně papež František se nestaví proti ďábelskému plánu zaměřenému proti lidstvu, který je nebezpečnější než všechny jiné zločiny.
Zdá se, že papež Bergoglio degradoval „Petrův primát“ na úroveň hypotetického „primátu sociálního“ změřeného na otázky pedagogické, politické, ekumenicko – mezináboženské, zatímco církev nám vždy představovala jako hlavní papežův úkol POSILOVAT BRATY VE VÍŘE. To také Pán uložil prvnímu papeži před svým zajetím v Olivové zahradě: Šimone, Šimone, Satan si vás vyžádal, by vás tříbil jako pšenici, ale já jsem prosil za tebe, aby tvá víra neklesala, a ty, až se jednou obrátíš, utvrzuj své bratry (Lk 22, 31).
Spíše než utvrzováním bratrů ve víře je Bergoglio zaměstnán tím, jak utvrdit všechny v mezináboženském dialogu. Hlásání evangelia pohanům již není aktuální, protože ti si prý mají střežit hodnoty své původní kultury; také takové kultury, která praktikuje kamenování, mrzačení, mnohoženství, magický okultismus, protože tradiční hlásání evangelia je proselytismus.
Kristus však nepožadoval nic jiného než předávání jeho víry a nauky všem národům skrze slovo (fides ex auditu) a především skrze svátosti: křest nás činí Božími dětmi a smývá naše hříchy, ve svátosti pokání prostřednictvím kněze odpouští viny, dává sílu ve svátost biřmování, zmírňuje utrpení nemocných a odpouští jejich hříchy ve svátostném pomazání, posvěcuje důstojnost, svatost a jednotu manželů v manželství a obdařuje je darem života.
Tak to Kristus přikázal své církvi; za to se modleme a obětujme, aby ji uchránil ode všech novot a idolů, aby jí dal vytrvalost a trpělivost v utrpení a pronásledování pod vedením pravého a skutečně svatého papeže.
Patrizia Stella La Verità vi farrà liberi
