Osobité Bergogliovo magisterium
26.10.2017
Dopis, kterým v minulých dnech papež František odporoval hrubě 
ponížil kardinála Roberta Saraha, prefekta Kongregace pro posvátné obřady, patří k četným dokladům o tom, jak tento papež uskutečňuje své magisterium.
Když chce František zavést nějakou novotu, nikdy o tom nemluví jasně a zřetelně. Přednost dává tomu provokovat diskuze, dát do pohybu „procesy“ a novota se postupně prosadí.
Nejnápadnějším příkladem je Amoris laetitis, ze které vzešly protikladné interpretace a aplikace, v nichž stojí celé episkopáty na jedné, či na druhé straně fronty.
A když se objeví žádost o vyjasnění, papež to odmítne. Tak tomu bylo v případě pěti dubií, jež předložili čtyři kardinálové, kteří mu nestáli ani za odpověď.
Když pak kardinál Sarah v souladu se svou funkcí a kompetencí zasáhne, aby dal papežskému motu proprio jedinou liturgii odpovídající korektní interpretaci a vystupuje tedy jako člen kongregace, jejímž je prefektem, František nemlčí, ale ostře reaguje na obranu těch pasáží motu proprio, které jsou všechno možné jen ne jasné a obsahují náběh k liberalizacím, pro kterých dychtí.
Přesně toto se stalo v uplynulých dnech.
Krátká rekapitulace:
9. září zveřejnil František motu proprio Magnum principium, které se týká úprav a překladů liturgických textů do národních jazyků.
Při vymezení role, jakou má přitom sehrávat kongregace pro obřady vůči biskupským konferencím a při předkládání textů ke schválení Svatým stolcem, motu proprio rozlišuje „recognitio“ a „conformatio“, tedy mezi revizí a schválením.
Rozlišení však není náležitě vysvětleno. A hned se se vytvořily mezi experty dvě fonty.
Jedni chápou „recognitio“ tj. předběžnou kontrolu ze strany Říma jen pro případy dodatků, zatímco překlady má Svatý stolec pouze potvrdit, a to stačí.
A jsou zde druzí, kteří požadují, aby v případě překladů provedl Řím před schválením pečlivou revizi.
Je to praxe, která se dosud praktikovala, protože některé nové překlady v minulosti byly chybné, jak tomu bylo v USA, Velké Británii a Irsku, a některé dosud čekají na schválení: ve Francii, v Itálii a Německu.
Zvláště nový překlad německého misálu byl předmětem kritiky Benedikta XVI., který v roce 2012 napsal svým soukmenovcům dopis, aby je přesvědčil, že konsekrační slova je třeba přeložil věrně: za mnohé.
Pokud jde o motu proprio Magnum principium, to bylo redigováno bez účasti kardinála Saraha, v jehož dikasteriu byly vyměněny kádry a ty se staví proti svému prefektovi.
30. září napsal Sarah papeži Františkovi děkovný dopis spolu s podrobným komentářem a interpretací spíše restriktivní, pokud jde právě o dvojznačné formulace.
Podle Strahova názoru „recognitio“ a „confirmatio“ jsou ve skutečnosti „synonyma“, která vyjadřují odpovědnost Svatého stolce, jehož úkolem je překlady před schválením revidovat.
Několik dní poté se tento komentář objevil na různých webech, které konstatovaly, že kongregace pro posvátné obřady jednala podle svého poslání.
To velice pobouřilo papeže Františka, který 15. října podepsal dopis s hrubým zneuznáním kardinála Saraha.
Dopisem přiznává papež biskupským konferencím svobodu a oprávnění rozhodovat o svých překladech, které římská kongregace pouze potvrdí.
V každém případě – dodává papež – bez jakéhokoli „ducha vměšování“ do biskupských konferencí ze strany římského dikasteria, a to i pokud jde o liturgické texty „zjevené“, jako konsekrační formule, Credo, či Pater noster.
»Vzhledem k tomu, že „Komentář“ byl publikován na některých webech a mylně přisuzován vaší osobě, žádám zdvořile, abyste publikoval tuto moji odpověď a zaslal ji na všechny biskupské konference a členům a poradcům tohoto dikasteria.«
Jaká je to propast mezi tímto Františkovým dopisem a vroucími slovy úcty ke kardinálu Sarahovi, která před několika měsíci napsal „emeritní papež“ Benedikt XVI. a vyjádřil při té příležitosti své přesvědčení, že u Saraha je „liturgie v dobrých rukou, a proto musíme být vděčni papeži Františkovi, že ho jmenoval na toto místo a do čela kongregace odpovědné za slavení liturgie v církvi“.
Je zbytečné zdůrazňovat, že předmět sporu mezi Františkem a kardinálem Sarahem se týká samých základů církve podle prastarého hesla: „Lex orandi, lex credendi“.
Protože „proces“, který chce František uvést do pohybu, sleduje zásadní změnu a decentralizaci církve, ze které se má stát federace národních církví, každá s vlastní autentickou věroučnou autoritou.
Tento cíl byl vyhlášen již posledními slovy Františkovy programové encykliky Evangelii gaudium z roku 2013.
Sandro Magister
