Menu


Nulla poena sine culpa

                                                    8. 2. 2017

P. Stefano Maria Manelli

Chci se vyjadřovat obecně a co nejsrozumitelněji, neboť se jedná o záležitost velkého významu. Ke klasickým základům práva patří, že žádný trest nemůže existovat bez viny. Trest předpokládá osobní provinění. Navíc trest je spravedlivý jen tehdy, když je přiměřený vině. Jedná se o spravedlnost, která musí bezpodmínečně platit pro všechny. Není možno hovořit o spravedlnosti, jestliže tresty slouží k tomu, že je trestán nebo pokořován někdo, kdo je nevinný, aby byl zneškodněn, poškozován, očerněn nebo falešně kriminalizován.

Neexistuje žádná spravedlnost, jestliže někdo, kdo má moc, tuto moc zneužívá, nebo provinilého postihuje nepochopitelně tvrdým způsobem. Nemůže být udělen spravedlivý trest bez přímého vztahu k provinění. Jen objektivně daná vina může trest ospravedlnit. Vše ostatní je zvůle. Samozřejmě, vina musí být reálná a nikoliv hypotetická. Právní stát musí dodržovat, že provinilý, jemuž vinu nelze dokázat, může zůstat nepotrestán. Žádný stát však nemůže trpět, aby byl trestán nevinný, aniž by si kladl otázku, že způsobuje velkou škodu. Skutečná vina musí být tedy nejdříve prokázána.

K základům práva bezpodmínečně patří, že obviněný musí mít v každém případě možnost se bránit a vyložit své okolnosti a motivy. Ty musí vzít soudce na vědomí a podle okolností rozhodovat o míře trestu.

Contra factum non valet arguentum

Odsouzení v nepřítomnosti je proto ve většině právních států odmítáno, a to i v případě, že obviněný může vyváznout bez trestu. Pak je třeba s procesem čekat do doby, kdy se obviněný dostaví nebo je předveden. Všechno, co má charakter pouhé msty, musí právní stát odmítnout.

Obviněný má především právo dovědět se, co se mu klade za vinu. Dále má právo na čestné a spravedlivé soudní jednání. To platí jak ve světské, tak v církevní oblasti. V obou těchto oblastech platí stejné právní zásady. Rozsudek musí být pronesen podle platného práva, musí být logický, rozumný a proveditelný. Vynesení viny musí být prokázáno nade vší rozumnou pochybnost.

Církevní právo

Dějiny tyranů a revolucí jsou vydlážděny epizodami porušovaného práva a soudní zvůle. Co platí pro světské soudnictví, platí tím více v církevní oblasti.

Kán. 221 Kodexu církevního práva zní:

  • § 1. Křestané jsou oprávněni domáhat se práv, která mají v církvi, a podle práva se hájit u příslušného soudu.

  • § 2. Křestané mají právo, jsou-li voláni k soudu, aby byli souzeni podle práva použitého s umírněností.

  • § 3. Křestané mají právo, aby byli stíháni kanonickými tresty jen podle zákona.

Kán. 608 praví:

  • § 1. K vynesení jakéhokoliv rozsudku se u soudce vždy vyžaduje mravní jistota o věci, která se rozsudkem rozhoduje.

A kán. 1321:

  • § 1. Trestá se jen ten, kdo se dopustil vnějšího porušení zákona nebo příkazu, které je těžce přičitatelné z důvodu zlého úmyslu nebo nedbalosti.

Církevní právo předpokládá přirozené právo, tedy dobro a správnost jako takové. Benedikt XVI. řekl ve své řeči na zahájení právního roku Rota Romana 21. ledna 2012: »(…) opravdové právo je neoddělitelné od spravedlnosti. Tento princip platí přirozeně i pro církevní zákony v tom smyslu, že nemůže být uzavřen v ryze lidském normativním systému, nýbrž musí být svázán s právním řádem církve, ve které platí vyšší zákon«.


P. Manelli je již tři a půl roku držen v domácím vězení. Všechno, co bylo dosud řečeno, není nic jiného než to, co vyžaduje dobro a co můžeme očekávat od spravedlnosti. S tím souvisí otázka, proč autoru těchto řádků jsou nepochopitelná omezování osobní svobody, jaká jsou uložena zakladateli a generálnímu představenému Františkánů Neposkvrněné P. Stefanu Maria Manellimu. K tomu přistupuje zákaz účastnit se veřejných shromáždění, vystupovat na veřejnosti, vydávat prohlášení a setkávat se s bratřími vlastního řádu (s výjimkou těch, kteří bydlí v domě, který mu byl vykázán). Je zcela nesporné, že tato omezení osobní svobody mají charakter trestu, a to zcela nezávisle na subjektivních názorech těch, kteří je uložili.

Vrhá to současně špatné světlo na osobu člověka, kněze a řeholníka, jako je P. Manelli. Jak je možné, že tři a půl roku po dekretu Kongregace pro řeholníky, se souhlasem papeže Františka, se nachází řád Františkánů Neposkvrněné pod komisní správou, P. Manelli je držen v domácím vězení a generální představený a celé vedení řádu je sesazeno, a nikomu nebylo dosud sděleno, za co je vůbec obviňován? Po třech a půl letech nikdo neví, co mohl dosud kvetoucí řád anebo někdo odpovědný spáchat, kromě toho, že se vrátili k tradičnímu římskému ritu. Po třech a půl roce nebyla oznámena žaloba ani zahájen či oznámen regulérní proces. Postižení sesazení jsou vystaveni těžkým pochybnostem, jsou prakticky trestáni, a přitom nemají nejmenší možnost se bránit.

Jak zní žaloba?

Jak zní žaloba? Za jaké provinění byla omezena osobní svoboda P. Manelliho? Jaké provinění jim bylo vůbec kdy sděleno a odůvodněno? Na jakém právním základě je omezována osobní svoboda po dobu tři a půl roku?

Nedodržování právního řádu poškozuje postižené, protože kdekdo ze soudní kuchyně může hrnci libovolně pohybovat. (viz)

Nikoliv autor, nýbrž sama přirozenost práva požaduje odpověď na tyto otázky a nikdo se nemůže zříkat odpovědnosti. Spravedlnost požadovala Antigona od tyrana Kreona. Totéž učinil Ježíš vůči služebníkovi nejvyššího velekněze, který ho udeřil.

Jestliže jsem nemluvil správně, dokaž, co je nesprávné. Jestliže však správně, proč mě biješ?

Giovanni Turco, profesor filozofie veřejného práva na univerzitě v Udine