Menu


Nevyhnutelná podmínka: Život bez lží

 

 

 

Kdysi jsme se neodvážili dýchat, ani šeptat. A teď píšeme pro „Samizdat“, čteme ho a ocitáme se v udírnách výzkumných ústavů, které dávají průchod naší nespokojenosti: Kolik je těch, kteří uvažují o tom, kam nás zavedou! Zbytečná kosmická bouře se zkázou a chudobou, která v zemi existuje, posiluje šílené režimy na druhém konci světa; vyvolávají občanské války; pošetile pozvedli (na náš úkor) toho Mao Ce-tunga a znovu nás pošlou bojovat s ním a my tam budeme muset jít, co chceš dělat? Zkoušejí každého, koho chtějí, zdravé lidi přivádějí k šílenství - oni, vždy oni, a my jsme bezmocní...

Nyní se chystáme sáhnout na úplné dno, rýsuje se nad námi ta nejúplnější duchovní zkáza, chystá se vzplanout fyzická smrt, která spálí nás i naše děti, a my nadále koktáme se strašlivým úsměvem: - Jak bychom tomu mohli zabránit? Nemáme sílu. Jsme tak odlidštěni, že pro dnešní skromnou polévku jsme ochotni obětovat jakýkoli princip, svoji duši, veškeré úsilí těch, kteří nás předešli, jakoukoli možnost potomstva, abychom nenarušili naši ubohou existenci. Už nemáme žádnou hrdost, žádnou pevnost, žádnou horlivost v srdci. Nebojíme se ani univerzální atomové smrti, nebojíme se ani třetí světové války (vždycky tu bude nějaký kout, kam se schovat), bojíme se jen udělat krok občanské odvahy. Stačí nám neoddělit se od stáda, neudělat krok sami, neriskovat, že se najednou ocitneme bez bochníku bílého chleba, ohřívače vody, povolení k pobytu v Moskvě.

Zatloukli nás do kruhů politické kultury a koncept se nám dobře zapsal do hlavy, zajišťuje nám pohodlný život po zbytek našich dnů: prostředí, sociální podmínky, neunikněte jim, existence určuje svědomí, co s tím podnikneme? Nemůžeme nic jiného dělat.

Místo toho můžeme dělat všechno! Ale lžeme sami sobě, abychom se uklidnili. Není to jejich vina: je to naše chyba, jen nás samých!

Namítne se: ale co by v praxi bylo možné vymyslet? Dali nám roubík, neposlouchali nás, nevyptávali se nás. Jak jen je přinutit, aby nás poslouchali? Přimět je, aby změnili názor, je nemožné. (...)

Je to ale opravdu uzavřený kruh a neexistuje východisko? A musíme jen nečinně čekat, až se něco samo stane? To, co záleží na nás, se nikdy samo od sebe neodlepí, pokud to budeme všichni i nadále přijímat každý den, vzdávat tomu hold, konsolidovat to, pokud tomu nezačneme čelit alespoň v té jedné záležitost, i ve věci, na kterou je to nejcitlivější.


Na lež.

Když do mírumilovného života lidí vtrhne násilí, jeho tvář hoří arogancí a na praporu nese nápis a křičí: „Jsem násilí! Jdi pryč, uvolni cestu, jinak tě rozdrtím!“. Ale násilí rychle stárne, po několika letech si už není tak jisté samo sebou, a aby se udrželo, aby zachránilo svou tvář, vždy se spojí se lží. Násilí se nemůže zakrývat ničím jiným než lží a lež nelze udržet jinak než násilím. Ne každý den nebo na všechna bedra klade násilí svou těžkou tlapu: vyžaduje od nás pouze, abychom přivykli lži, každodenní účasti na lži: k tomu, abychom byli věrnými poddanými, není potřeba nic jiného. A právě zde se nachází klíč k našemu osvobození, klíč, který jsme přehlédli a který je také docela jednoduchý a přístupný: odmítnout osobní účast na lži. I když lež pokrývá všechno, i když dominuje všude, v jednom bodě jsme neoblomní: že nedominuje v mém díle!

Toto je průlom v údajném kruhu naší nečinnosti: nejjednodušší porušení, které můžeme udělat, a pro lež to nejničivější. Pokud totiž lidé tuto lež zavrhnou, jednoduše přestane existovat. Jako nákaza může existovat pouze mezi lidmi.

Nejsme povoláni vyjít na náměstí, nejsme zralí na to, abychom hlasitě hlásali pravdu a křičeli, co si myslíme. Není to nic pro nás, děsí nás to. Ale odmítněme alespoň říkat to, co si nemyslíme. Toto je náš způsob, nejsnazší a nejdostupnější, vzhledem k naší hluboce zakořeněné a organické zbabělosti, mnohem jednodušší způsob, než (je děsivé to pojmenovat) občanská neposlušnost a la Ghándí. Náš způsob je: nepodporujme vědomě žádnou lež. Jakmile vycítíte hranici, za kterou lež začíná (každý ji rozezná po svém), stáhněte se z této zaplísněné hranice! Neposilujte mrtvé kosti a váhy ideologie, neupravujte hnilobné hadry: a budeme s úžasem sledovat, jak rychle a bezmocně se lež zhroutí, a co musí být nahé, nahé se také světu objeví.

Protože každý z nás, tím, že přemáhá malomyslnost, volí sám: buďto zůstat vědomým služebníkem lži (rozhodně ne ze sklonu, ale z nezbytnoti živit rodinu a vychovávat děti v duchu lží!), nebo být přesvědčen, že nadešel čas otřepat se, stát se poctivým člověkem, hodným respektu jak svých dětí, tak svých současníků. A od té chvíle taková osoba:

  • již nebude psát ani podepisovat ani žádným způsobem zveřejňovat jedinou větu, která podle jeho názoru zkresluje pravdu;

  • takové fráze nebude vyslovovat ani v soukromí, ani na veřejnosti, ani z vlastní iniciativy, ani z inspirace druhých, ani jako propagandista, ani jako učitel či vychovatel nebo v divadelní roli;

  • ani prostřednictvím malby, sochařství, fotografie, techniky, hudby nebude reprezentovat, nebude doprovázet, nebude šířit ani tu nejmenší falešnou myšlenku, sebemenší zkreslení pravdy, kterou si uvědomuje;

  • nebude dělat žádné „direktivní“ citáty ani verbálně, ani písemně, aby se zalíbil, aby se chránil, aby dosáhl úspěchu v práci, pokud plně nesouhlasí s citovanou myšlenkou nebo pokud to není přesně v souladu s jeho řečí;

  • nedá se přinutit k účasti na demonstraci nebo shromáždění proti své vlastní touze nebo vůli. Nezvedne ruku na znamení, pokud zcela nesouhlasí se sloganem, který je na něm napsán;

  • nezvedne ruku ve prospěch návrhu, se kterým upřímně nesouhlasí; nebude veřejně ani tajně hlasovat pro osobu, kterou považuje za nedůstojnou nebo pochybnou;

  • nebude vtažen na schůzku, kde lze předvídat, že problém bude projednán vynuceně nebo zkresleně;

  • okamžitě opustí jakoukoli relaci, setkání, lekci, show, filmovou projekci, jakmile uslyší lež nabízenou řečníkem, ideologickou absurditu nebo fráze drzé propagandy;

  • nepřihlásí se k odběru novin ani časopisů, které poskytují zkreslené informace, nebo mlčí o zásadních skutečnostech,

Nevyjmenovali jsme samozřejmě všechny případy, ve kterých je možné a nutné lež odmítnout. Ale kdokoli se vydá na cestu očištění, bude snadno identifikovat další se zcela novou jasností.

Samozřejmě to bude zpočátku těžké. Někdo bude dočasně zbaven práce. Pro mladé lidi, kteří chtějí žít podle pravdy, bude první existence poněkud komplikovaná: i lekce získané ve škole jsou plné lží, musíte si vybírat. Ale pro ty, kteří chtějí být upřímní, není úniku, ani v tomto případě: nikdy, dokonce ani v těch nejneškodnějších technických předmětech, se nelze vyhnout jednomu nebo druhému z výše popsaných kroků, stát na straně pravdy nebo na straně lži: na straně duchovní nezávislosti, nebo na straně poroby duše.

A kdo nebude mít odvahu bránit svou duši, ať se nechlubí svými avantgardními názory, nechlubí se akademickým titulem, jako „národní umělec“ nebo generál: místo toho jednoduše řekněte: Jsem zrůda nejvyššího stupně a zbabělec, stačí mi zůstat v teple s plným žaludkem. Dokonce i tento způsob, který je také nejmírnějším ze způsobů odporu, nebude pro ty necitlivé bytosti, jakými jsme jsme, zdaleka snadný. Ale co jednodušší než zapálit si, nebo držet hladovku: vaše tělo nebude pohlceno plameny, vaše oči neprasknou horkem a pro tvoji rodinu se vždy najde nějaký černý chléb a čistá voda. (...)

Není to snadný způsob? Tedy ten nejjednodušší mezi těmi možnými. Není to lehká volba pro tělo, ale jediná možná pro duši. Není to samozřejmě snadný způsob, ale mezi námi už jsou lidé, opravdu desítky lidí, kteří se ve všech těchto bodech pevně drží celá léta a žijí podle pravdy. Nejde tedy o to vykročit jako první touto cestou, ale PŘIPOJIT SE K OSTATNÍM! Cesta se bude zdát mnohem jednodušší a kratší, čím více sjednocení a početnější ji podnikneme. Pokud nás budou tisíce, nikdo se nám nebude moci postavit. Pokud nás budou desítky tisíc, naše země se změní k nepoznání! Pokud se ale necháme přemoci strachem, nepřestaneme se vymlouvat, že by nám někdo nedal vydechnout: jsme to my sami, kdo tomu bráníme. Ještě více ohýbáme záda, čekáme na další břemena, čekáma na ty druhé, až naši bratři biologové dají dozrát časům, kdy bude možno naše myšlenky číst a měnit naše geny.

Pokud jsme opět zbabělci, bude to znamenat, že jsme nuly, že pro nás není naděje a že nám patří Puškinovo opovržení: K čemu slouží darebákům svoboda a dary? Jaké jsou dary pro stáda nesvobody? / Jejich jediné dědictví z generací / jsou jho, bič a chrastítka.

 

(Moskva, 12. února 1974) - Zdroj