Menu


Není důvodu, abychom se zastavovali

Vážený pane, není jistě snadné odpovídat na Váš dopis. Byla by k tomu potřebná celá kniha. A ještě by nebylo jisté, zda děláme dobře.

Mlčet?

Přiznám se, že u takového řešení bych nemohl zůstat. Nikoliv proto, abych utíkal za jedním předplatitelem, který odchází. Ale protože přátelství mezi námi, které z Vašich slov vysvítá, má právo na odpověď, tak brutální, jako hněv, který probouzí.

Říkáte mi, že jste ztratil víru.

Nebyl bych si tím tak jistý. Právě to prozařuje z Vašeho dopisu; revolta vůči něčemu, co je obsahem víry. Důkaz, že tato víra (v striktním pojetí Protimodernistické přísahy: „přilnutí k nauce...“ atd.) je u Vás zářivější, planoucí, více než je tomu v ovzduší „blahobytné spokojenosti“, ve které ti, kteří o sobě říkají, že jsou horliví, ani vlastně nevědí, čemu věří. Jsou totiž ochotní připít si na zdraví se vším, třeba i s plakátem přibitým na kostelních vratech.

Zdá se mi, že Váš hřích se obrací spíše proti naději. Nikoli naději podle tohoto světa, založené na blahém optimismu, nýbrž proti autentické křesťanské naději. Teologické ctnosti. Nadpřirozené. Jasné, tedy zcela bez iluzí. Silnější než smrt a ty nejhorší skandály...; za předpokladu, že je živena dobrou naukou a dostatečnou znalostí církevních dějin.

Ačkoli hřích proti naději může být stejně strašný jako hřích proti víře, nereaguje se na něj stejným způsobem, jako se odpovídá na hřích proti víře.

Připomínáte mi vojáka, který opouští svou službu i lásku k vlasti, protože nesnáší trampoty a strašné chyby svých pohlavárů. Tragická situace. Jenže takové dezerce nebo revolty vyvolávají nevyhnutelně ještě daleko horší situace.

*

Klérus se dopouští strašných skandálů. To má být důvod ke ztrátě víry.

Ve skutečnosti, a to často, spočívá odmítnutí víry v protestu proti jinému, ale analogickému excesu: Pohoršení pro židy a hloupost pro pohany kvůli Bohu, který se ponižuje, trpí a umírá na kříži mezi dvěma zločinci za přívalu nadávek a sarkasmů kvůli tomu, že byl pokládán za výkvět současného legitimního náboženství. „Galimatyáš“, který, jak říkáte, zdeptal elán prvních učedníků, ale který Mistr ráno po zmrtvýchvstání s potěšením komentoval dvěma z nich cestou do Emauz. Začal tím, že je označil za bláhové a váhavé srdcem uvěřit všemu tomu, co řekli proroci! Copak to nemusel Kristus vytrpět a tak vejít do své slávy? A začal od Mojžíše a od všech proroků a vysvětloval jim... (Lk 24, 25nn)

Tak je tomu i s církví.

Nemyslíte, že i ona musí trpět? Stejně jako její Mistr? Dříve, než jí bude dovoleno, aby se stala plně nebeským Jeruzalémem!

Jakoby život, sama podstata církve, už nebyl život a bytí Ježíše Krista, který se promítá do událostí dějin v mnoha národech.

A počínaje Mojžíšem a všemi proroky, vysvětloval jim...

Tomu se říká metoda!

Začíst studovat církev od jejích počátků a postupovat celými dějinami.

Je to důsledek neznalosti toho, co církev nikdy nepřestala během staletí podstupovat, jenže my si děláme z našeho svatého náboženství už dvacet století fádní ideu vyvíjející se z klerikálního konformismu. Zatímco počínaje Kalvárií Bůh dopouštěl a dopouští, že dějiny církve (alespoň z určitého aspektu) jsou klerikální drama. Drama analogické onomu životu a utrpení Páně.

Mluvíte mi o „aktuálním galimatyáši“.

I když, pravda, argument je slabý vzhledem k míře omezené jen na aktuální galimatyáš. Vzhledem k tomu, že v určitém smyslu celé dějiny církve jsou dějinami ustavičného galimatyáše.

Až do té míry, že kdybychom měli ztratit víru kvůli galimatyáši, hřešili bychom per deffectum (z nedostatku) a nikoliv z přemíry, kdybychom se odvolávali jen na galimatyáš dnešní doby.

Když bychom měli revoltovat, proč bychom revoltovali jen ve jménu poslední „části“, když je zde takové „všechno“?

Když se na tento argument podíváme hlouběji, tak se hroutí.

Je třeba mít na zřeteli „všechno“ a ne pouze tu část, která se nás týká zblízka, protože v ní žijeme... (A počínaje od Mojžíše...) Chci říct, že když chápeme dějiny církve od počátku a zkoumáme, jak se obnovují její dramata po dobu celých staletí, pak to, co uvažováno po úsecích, by mohlo znamenat ztrátu víru, se v dějinách pojatých v jejich celistvosti stane naopak argumentem v její prospěch.

Troskotáte na skandálech určitého aktuálního klerikalismu.

Věřte mi, je třeba troskotat na mnohem větší perspektivě, abychom pak skutečně padli na kolena.

Protože divadlo „mnohem větší perspektivy“ je takové, že to nemá obdoby. Ať se nám to líbí nebo ne, je třeba se seznámit se znamením božského dramatu. S tragédií vykoupení, která se rozvíjí, dokud počet vyvolených nebude naplněn.

Tímto způsobem se argument proti změní v argument pro. Jestliže o něm rozjímáme v nadpřirozeném světle Pánova umučení.

Peklo že se nevzdává?

Ale vždyť to je velmi posilující. Jaké obdivuhodné znamení věčné aktuálnosti naší víry! Jak musíme dávat přednost tomuto stavu ustavičného poplachu před životem tolika „náboženství“ bez úkladů Satana, o trestu záhuby ani nemluvě.

Zlo, velké zlo spočívá ve skutečnosti, že my katolíci neznáme dějiny církve a nerozjímáme o nich. Ony boje, ony její bouře nám nestojí za řeč, protože si myslíme, že jediným znamením jejího božství je klid a pokoj.

Dokonce to šíříme jako slogan, podle kterého náš život je prý pokojnější a klidnější než jindy. A pak se horšíme nad všeobecnou leností. Jak říkal Bernanos: »Napsali jsme na svůj chrám: ‚Zde se jí lépe než tam vpředu.‘ A divíme se, že shromažďujeme jen břicháče«.

Pronásledování, která přicházejí zvenčí? Což o to! Ale také zmatky, zrady, vnitřní skandály přímo mezi námi, to jsou důvody, proč ztrácíme důvěru.

A přece, ani nauka, ani zkušenost dějin dvaceti staletí nám nedovolují tvrdit, že zde dole je církev nutně složena ze vzdělaných věřících, z kněží s dobrou naukou, nadpřirozenou, s biskupy, kteří nehledí na lidské ohledy, odvážnými před císařem a s poslušným srdcem vůči Svatému stolci... a co já vím, s papeži, kteří nehřeší a jsou neomylní.

»Je třeba, aby zde byly hereze – píše teolog Rahner – protože jsou něčím více než prostým důsledkem zvůle. Patří k oněm temným jevům, které zde musí být, aby žádný člověk a žádná jeho pravda se nemohla před Bohem vyvyšovat.«

Křesťan se proto nesmí divit, když se setkává s herezemi, spíše ať je očekává. Pak je bude pokládat za nevyhnutelná pokušení, pokušení vyššího rázu. Taková, ve kterých se temnoty převlékají za anděla světla. A pokud křesťan žádnou herezi nerozpoznává, (…) neměl by takový klid pokládat za něco normálního. Spíše si musí klást otázku, zda oči jeho ducha neosleply a jeho srdce se nestalo necitelným pro rozdíly mezi tím, co je pravé, a co je klamné, takže už nerozezná herezi jako takovou.

Kdybychom lépe znali dějiny církve, nepochybovali bychom, že Bůh má zalíbení ve zkouškách tohoto druhu.

Nemůžeme ignorovat a zamlčovat to, co Bůh podle historických análů zcela jasně nechal převládat.

Že by se snad Bůh zmýlil? Nebo jsme to spíše my, kteří máme tendenci preferovat idylickou komedii před otřesnou tragédií vykoupení? Pokud jde o světce, ti milovali právě vůni tohoto vína, kterým se opájeli. Naši „dospělí“ křesťané raději dávají přednost vodě z vypláchnutých pohárů.

Velký počet křesťanů přepadá úzkost tváří v tvář střetu. Jsou to divní vojáci církve, která má charakteristiku bojující. Jsou to kuriózní bojovníci zděšení z prvních příznaků boje.

Kde si myslí, že se nacházejí? Proč by nás měl Bůh uchránit toho, čeho neušetřil žádnou křesťanskou generaci?

Ale my přece máme právo...

Na co si to stěžujete?

Všechno se to jeví jako znamení „strašného galimatyáše“, a to Vás vede ke ztrátě víry, nutí Vás „utéct“.

Copak jste nepomyslel, jaké Bůh připustil nestoudnosti, vzpoury, ustavičné dvorní podlosti, hereze a schizmata, která ve srovnání s tím, co dnes zakoušíme, jsou lapálie, drobnosti, šrámy?

Jen pro srovnání … gnostici a manichejci na počátku; montanisté, novaciáni ve druhém století, doprovázení novokřtěnci, milenaristy. Pak donatisté, meleciáni jako předchůdci arianismu, který měl různé podoby a návraty. Pelagius, Celestin, Nerstor, Eutiché a další... až do dnešních dnů. V rytmu tří až čtyř herezí na jedno století.

Dnes, z dálky se všechno jeví jasné, dokonale rozlišené: na jedné straně věřící, na druhé straně heretici a schizmatici. Ale i oni to všechno prožívali ve strašném galimatyáši. Nebylo jasné, kdo s kým stojí. Na jedné straně farář, na druhé kaplan. Biskupové kolegiálně nesvorní. Ti s Atanášem a Hilariem ve výrazné menšině. A jako vždy, byli zde další, kteří – mírně řečeno – se domnívali, že mají smyl pro dějiny, že jsou na výši doby, svědkové století atd.

Časový odstup má tendenci deformovat perspektivu a zavádět řád tam, kde byl „strašný galimatyáš“.

Představte si tak trochu, jaká by byla naše morálka, kdybychom měli pod dozorem neústupné hlasatele takových bludů: polemiky, útoky, shluky a konflikty, tortury, vraždy, odpady, zrady, přičemž dějiny se ani nenamáhají, aby líčily to, čeho je taková hojnost.

A pak, když se podíváme na klérus, stačí pomyslet na stav církve v 10. století. Jedno z nejhorších období. Žádné školy, žádná výuka. Tak velká ignorance, že koncily byly nuceny zavázat kněze, aby sami studovali i ty nejjednodušší věci.

A přece, drahý pane, o tom nepochybujme i v těchto strašných obdobích, nebe se radovalo, když vidělo některé věřící, kteří se věrně drželi pravdy. Skutečné těšitele Krista v jeho agónii.

„Ošklivý galimatyáš“, velké západní schizma. Dva nebo tři papeži, kteří se navzájem proklínali.

„Galimatyáš“ basilejského koncilu, který vyhlašuje, že papež je podezřelý z hereze. „Galimatyáš“ s galikánskými a jansenistickými biskupy.

A Bůh to všechno dopouští.

Tak, jako dopustil křížovou cestu a kruté umučení svého Syna. Vždy ze stejného důvodu: pro svou větší slávu a větší slávu vyvolených.

Tajemství Kříže, který vykupuje, tajemství Církve. Tajemství nesčetných zkoušek, které podstoupili světci. Jediná a táž perspektiva.

Od chvíle, kdy naše pojetí církve se zbavilo nadpřirozeného charakteru, kdy se racionalizovalo, chce být vždy více „ve smyslu dějin“, tj. ve smyslu lidského mesianismu, a z toho důvodu ztrácíme pochopení a lásku ke klaněníhodnému tajemství umučení naší matky Církve.

Co dělat?

To, co udělala Veronika a Kyrenský na cestě Mistra, pokrytého krví, prachem a zvratky opilců (to říká samo Písmo svaté, aniž by se bálo těchto slov) s trnovou korunou, která smáčí jeho vlasy lepkavou krví, s tvářemi oteklými; vrávorajícího pod křížem, smýkaného soldateskou, vydaného plivancům lidí, odsouzeného tehdejšími doktory, kněžími a teology.

Naše povinnost je jasná.

Především nemít strach, vykašlat se na sarkasmy, nedezertovat. Prodrat se zástupem rezolutně ke Kristu, zůstat silní ve víře.

Tajemství se obnovuje už dvacet století: kdybychom vypadali jako překvapení právě dnes, jistě pro to není omluva.

Buďme připraveni, pokud je to možné, být starostlivější než Veronika, abychom poznali svatou tvář našeho Boha, svatou tvář Církve, ať je pokrytá jakýmkoliv svinstvem.

Sladkým a zbožným gestem dokážeme vrátit této tak drahé tváři její podstatnou čistotu.

Utřít svatou tvář jako Veronika. Postarat se, abychom nepřipojovali k bolesti bolest. Abychom ji nepoškrábali ještě více svým hněvem a svou netrpělivostí. Abychom znovu neotevírali její rány. Tak jako ona, aby se k němu přiblížila, musela si proklestit cestu mezi zvědavci, překročit nevím jaké zákazy a zdolat kordon legionářů.
 
Pomáhat nést kříž jako Šimon, jistě způsobem velmi účinným, ale tak, aby nepřibylo trpkostí, bez hrubostí, bez bolestných otřesů.

Dávejme pozor, abychom neodvraceli pohled od tohoto hanebného divadla. Musíme poznat Jeho a Ji, který jakoby se před námi potácel. Všechna ta špína a všechen hnus nám nesmí dovolit, abychom zapomínali na tu podstatnou čistotu a svatost.

Běda nám, jestliže poté, co jsme všechno sledovali, všechno viděli, všechno vyslechli, jak setník na Kalvárii, nebudeme se vracet a vyznávat silně a jasně, že toto je vpravdě Boží Syn, že Církev je skutečnou neposkvrněnou snoubenkou Krista.

Nepoznali jsme ho – prorokoval Izaiáš – (53) neměl podoby ani krásy, opovržený, poslední z lidí, muž plný bolesti zkoušený utrpením, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený. Ano všechno je to pravda. O Kristu a také o Církvi.

Ale o nic méně nejsou pravdivé, ať už jde o Krista nebo Církev, posvátné texty, které hovoří o nejkrásnějším z lidských synů, v šatu bílém jako sníh a s tváří zářící jako slunce. Církev, zdroj svatosti soukromého života, církev pramen civilizace, řádu, pokoje a veřejného života.

Matka světců, matka panen, matka mučedníků, matka apoštolů, matka učitelů, matka mnichů pionýrů, zemědělců a stavitelů, matka osvoboditelů z otroctví, léčitelů nemocných, matka nemocnic, matka sirotčinců, matka utečenců, matka škol (…) matka úcty k ženě, matka rytířského ducha, matka a učitelka národů, matka sociálních encyklik, matka mecenáš umění, matka gregorianiky, matka našich bazilik a našich katedrál... matka dvou Terezií, matka Františka, Bonaventury, Tomáše, Ignáce, Xavera, Vicence... atd.

Je možno říci něco více?

Něco trvalejšího? Něco více, než je univerzálnost těchto jevů? Něco více, než je kvalita a hrdinství spojené s těmito dobrodiními?

To by měly být hodnoty hodné opuštění? Vojsko, z něhož by se mělo dezertovat? V době, kdy jak říkáte, je zde „banda“, která jen čeká na příležitost, aby nás zničila? Myslíte si, že Bernanos se chystal opustiti tuto svatou Archu, když napsal: » Začíná nová modernistická invaze. Sto let ústupků, dvojznačností dovolily anarchii, aby nakazila klérus. V otázkách řádu už na tyto deklasované hlavy není možno spoléhat. Myslím, že naše děti uvidí, jak se oddíly církve hromadí kolem sil smrti. Budu zastřelen od bolševických kněží, kteří budou mít v kapse Sociální smlouvu a na krku kříž«.

A propòs, jméno „Renaude“(1) by nám mělo připomenout, co nás čeká. Protože ta stará koza, jen si představte, trkala vlka celou noc až do rána, celou noc odmítala se vzdát a zemřít dřív, než vzejde den.

Může být záviděníhodnější postoj pro každého Kristova vojáka než odmítnout dezertovat?

Nyní je noc, doba vlků. Doba, kdy využívají tmy, aby si zajistili přijetí jako přestrojení pastýři. Doba, kdy s tlamou plnou „míru“ pokračují v ničení stáda.

Noc je doba, kdy se zbabělci vytrácejí; schovávají se ti, co se třesou, jak říká Písmo. Doba, kdy špatní pastýři raději zůstávají v posteli a apoštolům klesají víčka od spánku.

Je to doba pro Jidášovy aktivity.

Je to doba Mistrovy opuštěnosti.

Ale je to také doba, ve které se Ženich raduje, že nachází moudré panny se zažatými lampami plnými oleje.

Je právě noc, ale právě navzdory noci je třeba být pevný a bojovat.

A proto blažená „Renaude“, která se rozhodla neústupně bojovat a odmítla se vzdát, aby zemřela až po východu slunce.

Protože v podstatě, jitřenka znamená vítězství takových Renaudes. Naplnění jejich poslání.

Sláva církve není slávou lidskou. Je nutné, aby byla svatou, i nám navzdory.

Co by si měl myslet důstojník o vojákovi, který by byl ochoten splnit svou povinnost jen za podmínky, že nikdo kolem něho mu neukáže záda a neprojeví neposlušnost? Že by dezerce byla dovolena v okamžiku, když k tomu někdo dává příklad?

Jistě, je to bolestná zkouška! Ale je to zkouška naší naděje a víry v naši Církev. Naší naděje a víry v Kříž.

Vpřed, příteli, vzmužme se. Jak říká zcela správně autor Následování Krista: »Není důvodu, abychom se zastavovali. Kráčejme pospolu, Ježíš bude s námi. Pro Ježíše jsme ten kříž vzali na sebe. Pro Ježíše v tomto kříži také vytrvejme. On sám je nejen naším vůdcem a velitelem, ale i naším pomocníkem. Kráčí před námi v čele jako náš král, on bude bojovat za nás. Následujme ho s odvahou. Nikdo ať se nebojí strašáků. Buďme odhodláni velkodušně zemřít a nikdo ať neposkvrní naši slávu hanbou, že by utekl od praporu kříže.« (NK, kn.3, 56)

O Crux ave Spes unica!

Pozn: (1) Renaude je jméno kozy z povídky A. Daudeta Koza pana Seguina.
 
                                             *

Autorem listu je Jean Ousset (1914 – 1994), který je ve Francii znám jako zakladatel sdružení bojovných katolíků La Cité catholique, později zvaného „Office“.

Dopis byl publikován v roce 1966. (Co by asi autor napsal dnes?)

                                                                               2015 Concilio Vaticano II