Menu


Nenávist k neocenitelnému pokladu církve

 

To první, čím na sebe povážlivě upozornil zámořský »potentát« po nástupu v Římě, byl nevídaný zásah proti františkánům a františkánkám Neposkvrněné. Chceme – li se dobrat pravých kořenů jeho nesmlouvavé krutosti, s jakou tyto řeholníky a řeholnice napadl, pokořil, paralyzoval a vyplenil právě v době, kdy byly na vrcholu svého rozkvětu a četných povolání, musíme sestoupit na dno této nelítostné psychologie argentinského preláta, kterého katapultovala na papežský stolec i s jeho nespoutanými ambicemi a cynismem mafie masonských kardinálů, rozhodnutých uspíšit dobu převratu v katolické církvi. A nikdo ať se nedomnívá, že zde používám příliš tvrdých slov, protože každé z nich jsem doložit.

Všechny stěžejní písemné fantastické výplody tohoto pontifikátu se hned v prvních vodopádech slov dovolávají radosti. Když to není gaudium, tak je to laetitia, pokud nemá platit obojí. Příkladem budiž jeho tzv. apoštolská exhortace Gaudete et exsultate, s jakou ohromil právě o svátku sv. Josefa. Velký šampion teologické moudrosti a křesťanského milosrdenství se nemilosrdně osopil na své potenciální protivníky v § 115 tohoto „povzbuzení“ těmito slovy:

Také křesťané se mohou účastnit slovního násilí na internetových sítích a různých prostředcích digitánlní komunikace. Dokonce v katolických médiích mohou překročit meze a dopouštět se nactiutrhání a pomluvy, jakoby pro ně neplatila etika a ohled na dobré jméno druhých. Tak se ověřuje nebezpečný dualismus, protože na těchto sítích se říkají věci, jaké by byly nepřijatelné ve veřejném životě, hledají s zde kompenzace vlastních nespokojeností a vystřelují vztekle se svou touhu po pomstě. Je příznačné, že často ve snaze hájit jiná přikázání, překračuje se úplně to osmé: Nepromluvíš křivého svědectví a ničí se bez milosti obraz druhých. Zde se projevuje zcela bez jakékoliv kontroly, že jazyk je svět zla“ a ukazuje se, že jazyk je oheň, který je zapalován peklem (Jak 3,6).

Není tu ani špetka radosti a jásotu: je zde jízlivost a nevraživost pana Bergoglia vůči jeho protivníkům, která prosakuje všemi póry. (A kdyby někdo chtěl vědět, které konkrétní osoby se to týká, pravděpodobně by to byl na prvním místě kardinál Sarah, který si dovolil vystoupit proti některým jeho obrovským a nebezpečným teologickým omylům. Projevil se jako protivník migrace Afričanů do Evropy, zatímco Bergoglio je její bezpodmínečný propagátor.) Na ochranu „obrazu druhých“ a sebe sama dokáže tento mravokárce cynicky zakrývat lži a nestoudné zločiny svých věrných služebníků a dvořanů. Jak říkal dobrý Machiavelli, účel světí prostředky, a tak pan Bergoglio aplikuje dvě míry: zlo je všechno to, co si dovoluje ho kritizovat, a dobro jen to, co ho podporuje.

Abychom se vrátili k pronásledovávání Františkánů Neposkvrněné, jmenovaná apoštolská exhortace po čtyřech letech přináší vysvětlení, alespoň v rovině psychologické a ideologické, z čeho pramení jeho nezadržitelná averze vůči těmto řeholníků: je to jeho averze vůči kontemplativnímu mnišství mužskému i ženskému. Jinými slovy, jde o jeho averzi vůči všemu, co je čisté, krásné a cenné a co křesťanská spiritualita přinesla světu v průběhu dvou tisíciletí.

Bližší vysvětlení najdeme v 26. paragrafu jeho elaborátu:

Není zdravé oblíbit si mlčení a nenávidět setkání s druhým, přát si odpočinek a odmítat činnost, vyhledávat modlitbu a podceňovat službu. Všechno může být přijato a integrováno jako součást vlastní existence v tomto světě a stát se součástí cesty posvěcování. Jsme povoláni žít rozjímavě také uprostřed činnosti a posvěcujeme se v zodpovědném a velkodušném plnění svého poslání.

Pochopili jsme dobře? Vraťme se ještě jednou k té „apoštolské“ perle: Není zdravé oblíbit si mlčení a nenávidět setkání s druhým, přát si odpočinek a odmítat činnost, vyhledávat modlitbu a podceňovat službu. Toto není jen špatná teologie je totiž přímo útok na dobrou a krásnou teologii. Pan Bergoglio zde šlape po dvou tisíciletích kontemplativního mnišství a zastává se naturalistické koncepce toho, co je „zdravé“ a co je „pravé“. Vůbec mu nevadí, že tu přímo a frontálně protiřečí slovům samotného Pána Ježíše Krista., a to není poprvé. Stačí se vrátit ks scéně z Lazarova domu, kde Pána přijaly jeho sestry Maria a Marta:

Když byli na cestě, přišel Ježíš do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena jménem Marta. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: »Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!« Pán jí odpověděl: »Marto, Marto,děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Marie si vyvolila nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme«.

Jak se zdá, pan Bergoglio chce vzít katolíkům právě ten „nejlepší úděl“, který Ježíš jasně zdůraznil. Totiž složku duchovní a kontemplativní a chtěl by ji nahradit „teologií činu, akce“. Tady máme vysvětlení, proč se kostely a baziliky přetvářejí na jídelny a noclehárny. Zde máme vysvětlení, proč se do centra liturgie Zeleného čtvrtku dostalo „nohomytí“ muslimům a muslimkám. Zde je vysvětlení pro žehnání nevládních organizací, které obsluhují africké nájezdníky převlečené za válečné utečence a neexistující nuzáky; odtud ona sympatie k „pouličním kněžím“ jak je Lorenzo Milani, nevraživým nespokojencům jako je on sám. Existuje ideologická a povahová spřízněnost mezi tímto nepokojným a chvástavým a panovačným remorkérem a jím samým, který by chtěl zcela převrátit křesťanskou nauku a vyvrátit její dvoutisícileté základy, aby uspokojil sou touhu po zviditelnění a popularitě a mohl vystupovat jako zakladatel nové církve, lépe než apoštolové, lépe než sv. Pavel a sv. František, lépe než...... V době Ježíše Krista, kdy ještě nebyly magnetofony, jak hlásá nejvyšší mudrc Sosa Abascal, nikdo neví s jistotou, co vlastně řekl, zatímco papeže Františka máme zde, každý den s televizí a sociální sítí, který si nedopřeje klidu, proto jsme šťastnější než Kristovi současníci, můžeme s ním diskutovat tváří v tvář a čerpat z jeho moudrosti bez hranic, která má pro každý den nějakou novou perlu.

Zkrátka: Katolicismus takový, jaký byl a je, se panu Bergogliovi nelíbí. S magisteriem, které převzal není spokojen. Evangelium, jak je interpretovala dosud církev, není srozuměn. Řeholní řády jako řeholní řády jako františkáni františkánky a jím podobné, zvláště kontemplativní, se mu vůbec nelíbí. Nelíbí se mu Burke, Caffara, Negri, Sarah . Nelíbí se mu signatáři Correctio filialis, zkrátka nelíbí se mu nikdo, kdo mu bezpodmínečně netleská a místo toho si dovoluje klást otázky a námitky na obranu víry. Nelíbí se mu misijní církev, nechce hlásat světu evangelium,. Nelíbí se mu syrští biskupové, kteří říkají pravdu, výáborně si však rozumí se Scalfarim, Bonino a zesnulým Panelou. Nesnáší, když se mluví o islámském terorismu, prostě pro něho neexistuje. Nelíbí se mu misionáři, s výjimkou těch levicových. Nemá nic proti kněžím, kteří se ve mši nechtějí modlit Kredo. Nelíbí se mu katolíci kteří jsou posedlí liturgií, naukou a chtějí prestiž církve, jsou nemocní dogmatismem, pesimismem, nostalgií a tak bychom mohli pokračovat. Jsou to všechno jeho slova.

Ostatně to všechno vyhlásil na začátku svého pontifikátu: Chci změnit církev. Chce změnit všechno to, co se mu nelíbí.

A tak jsme svědky odstřelování nejen biskupů a kardinálů, ale znamenitých teologů a jako kompenzaci nástup Sparadů, Maradiagů …. Chaouqui....( o McCarickovi a spol. ani nemluvě).

Kdo to všechno nemůže pochopit, ten prostě nechápe to podstatné: že pan Bergoglio není papež...

Pramen: Persecutioni fracescane, Francesco Lamendola