Menu


Nekompromisní mnišský charakter sv. Bernarda

 

Doslov k životopisu sv. Bernarda polde Alana Auxerre, mnicha z CLaiervaux  v překladu otce Bernarda Vojáčka OCist ve Vyšším Brodě


Bernard patřil k burgundské šlechtě. Tato skutečnost je důležitá proto, že dává vyniknout charakteru doslova demokratickému, který uchovávala Církev ve feudální společnosti. Tento spoluzakladatel řádu, v němž jsou pokora, rovnost a chudoba pravidlem, pocházel ze vznešené rodiny. Tomuto původu snad také vděčí za prudkost svého charakteru, za jistou vášnivost (alespoň vnější). Více je jisté, že mu ještě vděčí za úzké spojení řeholního ideálu s ideálem rytířským, o kterém budeme ještě mluvit.

Bylo mu právě dvacet jedna let (narodil se cca r. 1090), když svému otci připravil zbožné, ale kruté překvapení. Ze sedmi sourozenců, kteří byli hradnímu pánovi na Fontaine-les-Dijon útěchou v jeho vdovství, jich pět najednou odešlo. Exodus byl organizovaný třetím synem rodiny, Bernardem. Tito mladí mužové opustili neúprosně postavení, která na ně čekala, naslouchajíce volání ze všech nejnaléhavějšímu, a šli zaklepat na bránu kláštera v Cisterciu.
 
Velký klášter Cluny, který třímal v předešlém století tak vysoko pochodeň ducha, byl v úpadku. Duch pohodlnosti tam příliš převážil nad duchem kajícnosti pod shovívavou berlou opata, jako byl Pontius, který byl schopnějším opatem feudálním než řeholním. Když byl Bernard ještě malý chlapec, opustil svatý Robert benediktinské opatství v Molesme a odebral se do rákosím porostlé krajiny při řece Saoně, aby založil opatství Cistercium, které by bylo věrnější Benediktově řeholi. život tam byl náročný: ani maso ani ryby, od poloviny září do Velikonoc se jedlo jen jednou za den, obyčejný slamník, těžká tělesná práce a žádné vytápění.

Bernarda upoutala právě tato náročnost, o níž se dostala pověst až k němu. Vstoupil rovnou do tohoto strohého způsobu života. A opat štěpán Harding nebyl z těch, kteří smlouvají se zákonem! Dva roky nato je už mladý muž uznán za mistra. Když hrabě z Troyes chce ve své Champagni založit klášter, je k tomuto dílu vybrán Bernard. Není mu ještě ani dvacet pět let, když odchází s hloučkem mužů. Jeho dílem je Clairvaux (Jasné údolí).

Pokračuje a zdokonaluje dílo započaté v Cisterciu, které se bude později často podřizovat bílému hábitu svého bývalého syna a systematizuje toto reformátorské zaměření. Chatou Caritatis („Listinou lásky“) z roku 1118 upevňuje charakter tohoto hnutí. Nová větev vypučela ze starého benediktinského kmene.
 
Není na tom nic zvláště nového. Toto ustavičné obrozování, které umožňovalo Církvi, aby omládla, aby znovu oživila svou horlivost, je jedním z rysů středověku. Tou měrou, jak lidská přirozenost strhává po svahu pohodlí nějaký náboženský řád dolů, vyvstává z největších hlubin křesťanského vědomí nové úsilí o zbožnost a nasazení. Cluny hrálo tuto úlohu, potom upadlo, jsouc strženo mocnou přitažlivostí, kterou působil feudální svět na toho, kdo se mu přiblížil, přitažlivostí zcela podobnou oné, jíž dnes před našimi zraky působí kapitalismus a svět peněz. V následujícím století to budou žebravé řády, které oživí tento plamen. Dvanácté století má být vpravdě nazýváno stoletím Bernardovým, mnohem oprávněněji než je století sedmnácté nazýváno stoletím Krále-Slunce, Ludvíka XIV.

Přitažlivost, kterou Bernard působil na duše své doby, má v sobě něco zázračného. „Stal se“, praví jeden z jeho životopisců, „postrachem matek a manželek“. Přátelé se strachovali, když ho viděli, jak přistupuje k jejich blízkým. Když mluví v Saint- Quentinu, vzbudí třicet řeholních povolání. Když navštíví pařížské studenty, jedenadvacet jich najednou opustí La Montagne Sainte Genevieve kvůli „Pelyňkovému Údolí“, kam je volá jasnodolský zvon. Při jeho smrti bylo jeho opatství útočištěm sedmiset mnichů a dalo vznik více než šedesáti klášterům.
 
A to je první, základní pohled na svatého Bernarda. Je mnichem, je především mnichem, opovrhuje hodnostmi, chce zůstat po celý svůj život jen jasnodolským opatem. Ale právě zde se jeví jeden z paradoxů tohoto života. Neboť kolik času celkem stráví tento rozjímavý duch ve svém klášteře? Vidíme ho více harcovat po Evropě než meditovat ve své chórové lavici. Více ho slyšíme kázat, přesvědčovat, vyvracet bludy, bojovat – než mlčet! V jeho době není člověka, který by svůj život tak podivuhodně naplnil.

Nejde zde o to, abychom shrnuli tento činný život svatého Bernarda. Hutné kapitoly klasické knihy Vacandardovy zachycují na každé stránce vzpomínku na některý čin, často na některé důležité jednání. Vidíme Bernarda bojujícího proti francouzskému králi, jehož politika zasahuje do práv Církve. Tu ho vidíme, jak se vrhá do strašného spletence rozkolu, ani ne tak proto, aby podporoval Innocence II. proti Anakletovi II, jako spíše proto, aby chránil jednotu Církve, „suknice nesešívané“. Vidíme ho, jak rozhoduje ve sporu mezi italskými městy a jak usmiřuje Hohenštaufy s císařem. Má hlavní slovo na koncilech. Odporuje vladařům. Radí papežům. A historie o něm uchovává veliký obraz malého bílého mnicha na svatém kopci Vézelay vyzývajícího ke křížové výpravě davy, nadšené a až k vytržení.

Jak se to všechno srovnává s kontemplací? Bylo by omylem si myslet, že se to neshoduje. V Bernardovi nejsou dvě části – člověk rozjímavý a člověk činu. Je to jen jeden a týž Bernard, naprosto týž. Neukázal ve svém komentáři o Martě a Marii, že činnost může být formou kontemplace, a že kontemplace může poskytovat potravu činnosti a oživovat ji?

Tím Bernard vskutku ztělesnil středověk. Protože má tato doba ráz nadpřirozený, zdá se lidem přirozené se tázat na Bernardův náhled, ano i na jeho rozkaz, v oborech, které dnes příslušejí určité odbornosti: v politice, v diplomacii, ano i v hospodářství (známe jeho podivuhodné instrukce o tom, jak využít půdy kolem Cistercia). Je to pravý středověk, který před Filipem Sličným a jeho napodobiteli podroboval veškerou lidskou činnost prvenství ducha, a jemuž se zdálo naprosto přirozeným se tázat na radu u prostého mnicha, ne sice jako člověka kontemplativního a duchovního, ale jako mystika a světce.

Proto vůbec nepřekvapuje ten hluboký vtisk, kterým svatý Bernard poznamenal živé tělo své doby. Jeho činnost je tak mnohotvárná a univerzální, že se s ní setkáváme na všech křižovatkách jeho doby. Ve sporu, který začal mezi knížaty a mocí duchovní, se zastával svobody Církve se suverénní samozřejmostí.

Biskupům dovedl do očí říci, jací skutečně jsou, odsoudit výstřednost jejich přepychu. A hle, na jeho slovo Suger, opat velmi bohatého kláštera Svatého Diviše, opouští své kočáry a dvořany, a nastupuje cestu chudoby. Bernard se odvažuje jít ještě dále, neboť jedna z jeho posledních prací není ničím jiným než připomínkou, v níž vysvětluje papeži Evženu III. (jednomu ze svých bývalých mnichů), jak on chápe papežství, a neděje se to bez přísnosti. V rozsáhlé činnosti svatého Bernarda je nápadné, že to, co je třeba nazývat politikou, vychází vždy přímo ze záměru duchovního a z ničeho jiného. Nevidíme ho nikde oddávat se přílišným starostem o zájmy časné.

Pozorujme ho, jak káže křížovou výpravu. Víme nyní (především po vydání krásných prací M. René Grousseta), že na pozadí těchto výprav byly plány prozíravé, často vznešené, někdy méně čisté, z nichž některé vycházely od papežství. Nic takového není u Bernarda. Pro něho byla křížová výprava společným projevem celého křesťanstva. Je to svědectví dané Společenstvím svatých. Je to prostředek, jak ztotožnit Evropu a křesťanstvo v jedné veliké akci. To je idea podstatou středověká, kterou znovu připomene Jana z Arku ve svém slavném Listu Bedfordovi, když řekne Angličanům, aby přestali s bratrovražednou válkou, s tou rozkladnou válkou mezi křesťany, aby se s ní a s Francouzi dali do společného velikého díla, totiž dobýt znovu Boží hrob.

Stejně je tomu ve velkých intelektuálních bojích, do kterých se Bernard zapojil. Vrhá se do nich ze záliby v diskuzi? K takovým hrátkám má jen opovržení. Je to z nenávisti, když poráží tak drtivě Abelarda a nechává ho odsoudit? Když se tento starý, poražený zápasník uteče do stínu Cluny, Bernard požádá Petra Ctihodného, aby je usmířil. Neobětuje více démonu rozumu než démonu politiky. Viděl však správné v Abelardovi jistý druh racionalisty - v době, která ještě nezná tento termín, jemuž zde dáváme širší význam - jehož verbalismus, snaha o originalitu za každou cenu a jehož metody myšlení vyústily ve směšování oblasti víry s oblastí rozumu, oblasti filosofie s oblastí božské moudrosti. V činnosti svatého Bernarda je tedy všechno doslova a do písmene duchovní, všechno v ní vychází z Ducha svatého. U kořene této politiky, této vítězné dialektiky, je mystika, vůbec nic jiného než mystika.

Kde je tedy východisko duchovních aspirací tohoto člověka, kterého nám dosud všechno ukazovalo jedině jako zapojeného činnosti? řekneme to přímo: kořen bernardovské duchovnosti je ve vzácné citovosti, tak svěží a tryskající, že nás uchvacuje. Je třeba číst tolik dojemný text, který náš světec věnoval svému zesnulému bratru, abychom pochopili, jaké bohatství něžnosti bylo v srdci tohoto velikého zápasníka. Je třeba slyšet, v jaké tónině mluví zakladatel přísného kláštera ke svým mnichům, abychom pochopili sílu této lásky, která se obrací ne k lidské přirozenosti, ale přímo k duši.

Nemůžeme popřít, že duchovní metoda svatého Bernarda spočívá na tvrdé askezi, a to tak hrozné, že byl nucen částečně ustoupit, a že mu představení nařídili ve jménu poslušnosti, aby pečoval o svůj žaludek. K tomu, abychom vystoupili z člověka tělesného k člověku rozumnému a pak k člověku duchovnímu - podle stupnice, kterou stanovil - považoval tvrdé prostředky za nezbytné. V tom však naprosto nespočívá podstata věci. Pro něho jako pro všechny veliké mystiky je askeze jen prostředkem: cílem je láska. Výkřiky, které vysílá k této lásce, jež převyšuje všechny druhy lásky, patří k nejkrásnějším ve francouské mystice. „Můj Bože, má lásko, jak jen Ty mne miluješ! Ó, nesrovnatelná, prudká, ohnivá, bouřlivá lásko, která nedovoluješ myslet na nic jiného než na Tebe! Lásko, která pohrdáš vším ostatním! Opovrhuješ vším a dostačuješ si!“. Právě tato láska, a nic jiného, ho vede v jeho činnosti. Ona ho inspiruje, když bezprostřední rozumovou intuicí řeší problémy, nad nimiž metafyzikové dlouho mořili svůj důvtip. „Bůh je jen tehdy plně poznáván“, praví, „když je plně milován.“ A zopakujme, že dávno před Pascalem zvolal: „Nikdo Tě nemůže, můj Bože, hledat, jestliže Tě už napřed nenašel!“ . Právě tato láska se u něho stává vůlí po celý jeho život: „takové ztotožnění ve vůli zasnubuje se Slovem duši, která ho miluje.“ Tak je nejmenší z jeho činů vykonán jakoby pod pohledem Ducha svatého, tak i nejmenší z jeho knih je psána jakoby pod diktátem Božím.

U kořene této zvláštní zbožnosti, jíž je jeho dílo proniknuto, pobožnosti ke Kristovu lidství, je vroucnost. Jasnodolský učitel radí člověku, poněvadž ví, že je slabý, aby upíral svůj zrak spíše na Syna než na Otce. Věnovat Kristu lásku, která pochází ještě z našeho těla, z našeho srdce, znamená vystoupit na první stupeň duchovního žebříku. Popravdě řečeno, Bernard není vynálezcem této zbožnosti, která náleží téměř celému středověku, a která tvoří jeho originalitu, přihlížíme-li ke křesíanským stoletím, jež jí předcházela. Již Jan Fécampský a svatý Anselm vytyčili dobře tuto cestu – a kolik Bernardových současníků bychom mohli uvést, kteří rozmnožují výrazy této lásky ke Kristu-člověku! Svatý Bernard vnáší však do této zbožnosti nesrovnatelný prvek, se kterým se opět setkáváme u jeho žáků a přátel, na příklad u Viléma od sv. Teodorika: a to pohnutí, vzrušení, něžnost, jež se nepodobají ničemu, co bylo známo před ním. Na lidství Ježíšově se přidržuje toho, co bezprostředněji hýbe ctnostmi a city, radostmi a bolestmi. Bůh jako Dítě a Bůh zmučený ho dojímají stejně. Už nejde o to vidět v Kristu pouze podivuhodný, ale vzdálený vzor, který v něm viděli ještě sto let před ním: Slovo se vskutku stalo tělem a každému člověku se stalo přítelem.

Nebylo by ostatně nic nesprávnějšího než považovat toto mystické pojetí za nějaký druh romantismu. Jestliže je něco ve svatém Bernardovi patetického, například když mluví o tragédii Vtělení v nevýslovném lůně Trojice, vidíme, ze které oblasti a roviny pochází jeho zanícení. Ví, že tato zbožnost má své meze. „Ačkoliv je darem Ducha svatého“, praví, „nazvu ji tělesnou, jestliže ji srovnáme s citem, který nám dává okusit ani ne tak Slovo učiněné tělem, jako spíše Slovo jako moudrost, Slovo jakožto spravedlnost, Slovo jakožto pravdu, Slovo jakožto svatost, milosrdenství a ctnost…“ Totéž bychom řekli o jeho zbožnosti k Panně Marii, jejímž byl uchvacujícím pěvcem. Rozsáhlý proud, který tato zbožnost vymezila ve francouzském mysticismu, plyne z něho – kdyby ne proto, že jej úplně vytvořil, pak jistě proto, že jej proslavil svým slovem a svou vírou. „Veškerá chvála Matky patří Synu“, praví Bernard a chápe (jako později sv. Ludvík Grignion z Monfortu) Pannu Marii jako nejdokonalejší prostřednici mezi člověkem a Bohočlověkem. V této věci se vliv svatého Bernarda zapsal ještě viditelněji než v jiných případech: je obdivován na portálech, našich katedrál, které činí půvabnými. Je jej slyšet ještě dnes ze rtů křesťanů, pokaždé když se modlí Zdrávas, za jehož používání v modlitbě vděčíme pravděpodobně jemu (alespoň v jeho první části) a určitě mu vděčíme za modlitbu „Nezapomeň, ó nejdobrotivější Panno Maria“. Ale i zde, jaká to podivuhodná skromnost ve zbožnosti, jaká zdrženlivost v kultu, který přivádí k nenucené zbožnosti!
 
Právě touto dokonalou rovnováhou mezi velikou zdrženlivostí a rozechvívajícím zanícením probleskuje nejlépe génius sv. Bernarda, muže moudrého moudrostí nejvyšší. Neboť není třeba o tom pochybovat, že sv.Bernard znal nejenom z teorie, ale i z osobní zkušenosti nevýslovnou Boží přítomnost. Mluví o mystickém spojení s největší jasností, pokud vůbec lze o něm slovy vydat výstižné svědectví. „řídké jsou hodiny a krátké jsou okamžiky, kdy se spojení uskutečňuje: Ó, kdyby jen mělo trvání!“ Popisuje Jeho nezachytitelnou skutečnost, dokonale si uvědomuje, jako všichni velcí mystikové, základní nemožnost vyjádřit slovy to, co rozumem vůbec nepojmeme. V každém oddílu, v němž pojednává o těchto mystických milostech, se zračí skromnost, pokora, která patří světcům. Snaží se vyložit spojení s Bohem v rovině mravní, popisuje ji jako přechod k vyššímu stupni bytí – a nic víc. Této veliké pravdě, že mystik – v protikladu k legendě – se neliší od opravdového křesťana, nedal nikdo lépe vyniknout než svatý Bernard. Odtud jeho vyrovnanost, umírněnost a jasnost.

Jestliže bláznovství kříže zřídka působí, aby francouzští mystikové ztratili hlavu, nemate naprosto v žádném případě úsudek tohoto Burgunďana. Svatý Bernard to řekl pěkně: „Nesluší se, aby Snoubenka Slova byla hloupá!“ Všichni mystikové se ovšem této rady nedrželi. Jiný, neméně charakteristický rys byl vyzdvižen největším současným komentátorem svatého Bernarda, P. štěpánem Gilsonem. Praví: „Jeho mystika je čistě vnitřní a psychologická. Má v sobě něco klasického ve francouzském smyslu slova. Psychologický rozbor naší vnitřní bídy, znalost nás samých“, tvoří její základy. žasneme potom, co jsme spatřili ve vzdáleném pokračování jasnodolského opata, nad maskou Pascalovou.

Bernard z Clairvaux zemřel 20. srpna 1153. Sotvaže zemřel, dožadoval se hlas křesťanského lidu jeho svatořečení. Církev je dvacet let na to uskutečnila. Vilém od sv. Teodorika, který býval jeho přítelem, se stal i jeho životopiscem. A hned vzápětí povstalo celé duchovní potomstvo: Aelred, opat z Rievaulx, autor půvabného spisu „Dvanáctiletý Ježíš“, Guerric z Igny, Gilbert z Hoyllandu, Alan z Lille a dále celá řada cisterciaček, mezi nimiž vyniká Beatrice z Tirlemontu a dvě veliké světice XIII. století: Mechtilda z Hackebornu a Gertruda. Jeho vliv byl rozsáhlý. Mnoho z jeho myšlenek přejde do proudu františkánského. Křesťanské generace až do našich dnů se od něho učily modlit ke Kristu-člověku. Následování Krista by snad nebylo napsáno, kdyby nežil svatý Bernard. A když Dante hledá v ráji průvodce, který by ho přivedl k Marii, nenajde lepšího nad toho, který chtěl být rytířem Panny.

A toto poslední slovo je posledním črtem na naší skice. Svatý Bernard, dokonalý představitel středověku, je v podstatě rytířem. Ideál, kterému slouží, je úzce spjat s ideálem rytířství a jestliže chceme pochopit výsostné záměry, ke kterým spěl středověk, musíme se na něj dívat právě z tohoto hlediska. Zdá se, že svatý Bernard hrál hlavní úlohu při zakládání řádu templářů, toho řádu, který chtěl dát do služeb nejduchovnějších záležitostí vojenské ctnosti a s nimi úzce spojenou mnišskou kázeň. V pojednání, které věnoval tomuto „Vojsku Božímu“, vymezil se skvělou výmluvnostmi cíle křesťanského rytířství; a tím utvrdil ne křesťanství odmužštělé, ale mužné, totiž naukou o síle, která vylučuje násilí. Současníci přičítali této části jeho díla důležitost, pro kterou dnes nemáme dostatečného pochopení: ve službách křesťanské všeobecnosti bylo toto vojsko vtělením řádu a spravedlnosti. Málo na tom záleží, čím se pak stalo pro lidskou slabost. Není přece bez významu, že to byl král Filip Sličný, který rozbil templářský řád a který usiloval o rozložení křesťanské jednoty, ohlašujíc tím nástup moderních nacionalizmů. Ideál, ztělesněný Bernardem z Clairvaux, neměl zaniknout. Zrodil se opět o tři století později ve své nejvznešenější podobě, jakou kdo kdy spatřil: v Janě z Arku. yšším Brodě

Bernard patřil k burgundské šlechtě. Tato skutečnost je důležitá proto, že dává vyniknout charakteru doslova demokratickému, který uchovávala Církev ve feudální společnosti. Tento spoluzakladatel řádu, v němž jsou pokora, rovnost a chudoba pravidlem, pocházel ze vznešené rodiny. Tomuto původu snad také vděčí za prudkost svého charakteru, za jistou vášnivost (alespoň vnější). Více je jisté, že mu ještě vděčí za úzké spojení řeholního ideálu s ideálem rytířským, o kterém budeme ještě mluvit.

Bylo mu právě dvacet jedna let (narodil se cca r. 1090), když svému otci připravil zbožné, ale kruté překvapení. Ze sedmi sourozenců, kteří byli hradnímu pánovi na Fontaine-les-Dijon útěchou v jeho vdovství, jich pět najednou odešlo. Exodus byl organizovaný třetím synem rodiny, Bernardem. Tito mladí mužové opustili neúprosně postavení, která na ně čekala, naslouchajíce volání ze všech nejnaléhavějšímu, a šli zaklepat na bránu kláštera v Cisterciu.

Velký klášter Cluny, který třímal v předešlém století tak vysoko pochodeň ducha, byl v úpadku. Duch pohodlnosti tam příliš převážil nad duchem kajícnosti pod shovívavou berlou opata, jako byl Pontius, který byl schopnějším opatem feudálním než řeholním. Když byl Bernard ještě malý chlapec, opustil svatý Robert benediktinské opatství v Molesme a odebral se do rákosím porostlé krajiny při řece Saoně, aby založil opatství Cistercium, které by bylo věrnější Benediktově řeholi. život tam byl náročný: ani maso ani ryby, od poloviny září do Velikonoc se jedlo jen jednou za den, obyčejný slamník, těžká tělesná práce a žádné vytápění.

Bernarda upoutala právě tato náročnost, o níž se dostala pověst až k němu. Vstoupil rovnou do tohoto strohého způsobu života. A opat štěpán Harding nebyl z těch, kteří smlouvají se zákonem! Dva roky nato je už mladý muž uznán za mistra. Když hrabě z Troyes chce ve své Champagni založit klášter, je k tomuto dílu vybrán Bernard. Není mu ještě ani dvacet pět let, když odchází s hloučkem mužů. Jeho dílem je Clairvaux (Jasné údolí).

Pokračuje a zdokonaluje dílo započaté v Cisterciu, které se bude později často podřizovat bílému hábitu svého bývalého syna a systematizuje toto reformátorské zaměření. Chatou Caritatis („Listinou lásky“) z roku 1118 upevňuje charakter tohoto hnutí. Nová větev vypučela ze starého benediktinského kmene.

Není na tom nic zvláště nového. Toto ustavičné obrozování, které umožňovalo Církvi, aby omládla, aby znovu oživila svou horlivost, je jedním z rysů středověku. Tou měrou, jak lidská přirozenost strhává po svahu pohodlí nějaký náboženský řád dolů, vyvstává z největších hlubin křesťanského vědomí nové úsilí o zbožnost a nasazení. Cluny hrálo tuto úlohu, potom upadlo, jsouc strženo mocnou přitažlivostí, kterou působil feudální svět na toho, kdo se mu přiblížil, přitažlivostí zcela podobnou oné, jíž dnes před našimi zraky působí kapitalismus a svět peněz. V následujícím století to budou žebravé řády, které oživí tento plamen. Dvanácté století má být vpravdě nazýváno stoletím Bernardovým, mnohem oprávněněji než je století sedmnácté nazýváno stoletím Krále-Slunce, Ludvíka XIV.

Přitažlivost, kterou Bernard působil na duše své doby, má v sobě něco zázračného. „Stal se“, praví jeden z jeho životopisců, „postrachem matek a manželek“. Přátelé se strachovali, když ho viděli, jak přistupuje k jejich blízkým. Když mluví v Saint- Quentinu, vzbudí třicet řeholních povolání. Když navštíví pařížské studenty, jedenadvacet jich najednou opustí La Montagne Sainte Genevieve kvůli „Pelyňkovému Údolí“, kam je volá jasnodolský zvon. Při jeho smrti bylo jeho opatství útočištěm sedmiset mnichů a dalo vznik více než šedesáti klášterům.

A to je první, základní pohled na svatého Bernarda. Je mnichem, je především mnichem, opovrhuje hodnostmi, chce zůstat po celý svůj život jen jasnodolským opatem. Ale právě zde se jeví jeden z paradoxů tohoto života. Neboť kolik času celkem stráví tento rozjímavý duch ve svém klášteře? Vidíme ho více harcovat po Evropě než meditovat ve své chórové lavici. Více ho slyšíme kázat, přesvědčovat, vyvracet bludy, bojovat – než mlčet! V jeho době není člověka, který by svůj život tak podivuhodně naplnil.

Nejde zde o to, abychom shrnuli tento činný život svatého Bernarda. Hutné kapitoly klasické knihy Vacandardovy zachycují na každé stránce vzpomínku na některý čin, často na některé důležité jednání. Vidíme Bernarda bojujícího proti francouzskému králi, jehož politika zasahuje do práv Církve. Tu ho vidíme, jak se vrhá do strašného spletence rozkolu, ani ne tak proto, aby podporoval Innocence II. proti Anakletovi II, jako spíše proto, aby chránil jednotu Církve, „suknice nesešívané“. Vidíme ho, jak rozhoduje ve sporu mezi italskými městy a jak usmiřuje Hohenštaufy s císařem. Má hlavní slovo na koncilech. Odporuje vladařům. Radí papežům. A historie o něm uchovává veliký obraz malého bílého mnicha na svatém kopci Vézelay vyzývajícího ke křížové výpravě davy, nadšené a až k vytržení.

Jak se to všechno srovnává s kontemplací? Bylo by omylem si myslet, že se to neshoduje. V Bernardovi nejsou dvě části – člověk rozjímavý a člověk činu. Je to jen jeden a týž Bernard, naprosto týž. Neukázal ve svém komentáři o Martě a Marii, že činnost může být formou kontemplace, a že kontemplace může poskytovat potravu činnosti a oživovat ji?

Tím Bernard vskutku ztělesnil středověk. Protože má tato doba ráz nadpřirozený, zdá se lidem přirozené se tázat na Bernardův náhled, ano i na jeho rozkaz, v oborech, které dnes příslušejí určité odbornosti: v politice, v diplomacii, ano i v hospodářství (známe jeho podivuhodné instrukce o tom, jak využít půdy kolem Cistercia). Je to pravý středověk, který před Filipem Sličným a jeho napodobiteli podroboval veškerou lidskou činnost prvenství ducha, a jemuž se zdálo naprosto přirozeným se tázat na radu u prostého mnicha, ne sice jako člověka kontemplativního a duchovního, ale jako mystika a světce.

Proto vůbec nepřekvapuje ten hluboký vtisk, kterým svatý Bernard poznamenal živé tělo své doby. Jeho činnost je tak mnohotvárná a univerzální, že se s ní setkáváme na všech křižovatkách jeho doby. Ve sporu, který začal mezi knížaty a mocí duchovní, se zastával svobody Církve se suverénní samozřejmostí.

Biskupům dovedl do očí říci, jací skutečně jsou, odsoudit výstřednost jejich přepychu. A hle, na jeho slovo Suger, opat velmi bohatého kláštera Svatého Diviše, opouští své kočáry a dvořany, a nastupuje cestu chudoby. Bernard se odvažuje jít ještě dále, neboť jedna z jeho posledních prací není ničím jiným než připomínkou, v níž vysvětluje papeži Evženu III. (jednomu ze svých bývalých mnichů), jak on chápe papežství, a neděje se to bez přísnosti. V rozsáhlé činnosti svatého Bernarda je nápadné, že to, co je třeba nazývat politikou, vychází vždy přímo ze záměru duchovního a z ničeho jiného. Nevidíme ho nikde oddávat se přílišným starostem o zájmy časné.

Pozorujme ho, jak káže křížovou výpravu. Víme nyní (především po vydání krásných prací M. René Grousseta), že na pozadí těchto výprav byly plány prozíravé, často vznešené, někdy méně čisté, z nichž některé vycházely od papežství. Nic takového není u Bernarda. Pro něho byla křížová výprava společným projevem celého křesťanstva. Je to svědectví dané Společenstvím svatých. Je to prostředek, jak ztotožnit Evropu a křesťanstvo v jedné veliké akci. To je idea podstatou středověká, kterou znovu připomene Jana z Arku ve svém slavném Listu Bedfordovi, když řekne Angličanům, aby přestali s bratrovražednou válkou, s tou rozkladnou válkou mezi křesťany, aby se s ní a s Francouzi dali do společného velikého díla, totiž dobýt znovu Boží hrob.

Stejně je tomu ve velkých intelektuálních bojích, do kterých se Bernard zapojil. Vrhá se do nich ze záliby v diskuzi? K takovým hrátkám má jen opovržení. Je to z nenávisti, když poráží tak drtivě Abelarda a nechává ho odsoudit? Když se tento starý, poražený zápasník uteče do stínu Cluny, Bernard požádá Petra Ctihodného, aby je usmířil. Neobětuje více démonu rozumu než démonu politiky. Viděl však správné v Abelardovi jistý druh racionalisty - v době, která ještě nezná tento termín, jemuž zde dáváme širší význam - jehož verbalismus, snaha o originalitu za každou cenu a jehož metody myšlení vyústily ve směšování oblasti víry s oblastí rozumu, oblasti filosofie s oblastí božské moudrosti. V činnosti svatého Bernarda je tedy všechno doslova a do písmene duchovní, všechno v ní vychází z Ducha svatého. U kořene této politiky, této vítězné dialektiky, je mystika, vůbec nic jiného než mystika.

Kde je tedy východisko duchovních aspirací tohoto člověka, kterého nám dosud všechno ukazovalo jedině jako zapojeného činnosti? řekneme to přímo: kořen bernardovské duchovnosti je ve vzácné citovosti, tak svěží a tryskající, že nás uchvacuje. Je třeba číst tolik dojemný text, který náš světec věnoval svému zesnulému bratru, abychom pochopili, jaké bohatství něžnosti bylo v srdci tohoto velikého zápasníka. Je třeba slyšet, v jaké tónině mluví zakladatel přísného kláštera ke svým mnichům, abychom pochopili sílu této lásky, která se obrací ne k lidské přirozenosti, ale přímo k duši.

Nemůžeme popřít, že duchovní metoda svatého Bernarda spočívá na tvrdé askezi, a to tak hrozné, že byl nucen částečně ustoupit, a že mu představení nařídili ve jménu poslušnosti, aby pečoval o svůj žaludek. K tomu, abychom vystoupili z člověka tělesného k člověku rozumnému a pak k člověku duchovnímu - podle stupnice, kterou stanovil - považoval tvrdé prostředky za nezbytné. V tom však naprosto nespočívá podstata věci. Pro něho jako pro všechny veliké mystiky je askeze jen prostředkem: cílem je láska. Výkřiky, které vysílá k této lásce, jež převyšuje všechny druhy lásky, patří k nejkrásnějším ve francouské mystice. „Můj Bože, má lásko, jak jen Ty mne miluješ! Ó, nesrovnatelná, prudká, ohnivá, bouřlivá lásko, která nedovoluješ myslet na nic jiného než na Tebe! Lásko, která pohrdáš vším ostatním! Opovrhuješ vším a dostačuješ si!“. Právě tato láska, a nic jiného, ho vede v jeho činnosti. Ona ho inspiruje, když bezprostřední rozumovou intuicí řeší problémy, nad nimiž metafyzikové dlouho mořili svůj důvtip. „Bůh je jen tehdy plně poznáván“, praví, „když je plně milován.“ A zopakujme, že dávno před Pascalem zvolal: „Nikdo Tě nemůže, můj Bože, hledat, jestliže Tě už napřed nenašel!“ . Právě tato láska se u něho stává vůlí po celý jeho život: „takové ztotožnění ve vůli zasnubuje se Slovem duši, která ho miluje.“ Tak je nejmenší z jeho činů vykonán jakoby pod pohledem Ducha svatého, tak i nejmenší z jeho knih je psána jakoby pod diktátem Božím.

U kořene této zvláštní zbožnosti, jíž je jeho dílo proniknuto, pobožnosti ke Kristovu lidství, je vroucnost. Jasnodolský učitel radí člověku, poněvadž ví, že je slabý, aby upíral svůj zrak spíše na Syna než na Otce. Věnovat Kristu lásku, která pochází ještě z našeho těla, z našeho srdce, znamená vystoupit na první stupeň duchovního žebříku. Popravdě řečeno, Bernard není vynálezcem této zbožnosti, která náleží téměř celému středověku, a která tvoří jeho originalitu, přihlížíme-li ke křesíanským stoletím, jež jí předcházela. Již Jan Fécampský a svatý Anselm vytyčili dobře tuto cestu – a kolik Bernardových současníků bychom mohli uvést, kteří rozmnožují výrazy této lásky ke Kristu-člověku! Svatý Bernard vnáší však do této zbožnosti nesrovnatelný prvek, se kterým se opět setkáváme u jeho žáků a přátel, na příklad u Viléma od sv. Teodorika: a to pohnutí, vzrušení, něžnost, jež se nepodobají ničemu, co bylo známo před ním. Na lidství Ježíšově se přidržuje toho, co bezprostředněji hýbe ctnostmi a city, radostmi a bolestmi. Bůh jako Dítě a Bůh zmučený ho dojímají stejně. Už nejde o to vidět v Kristu pouze podivuhodný, ale vzdálený vzor, který v něm viděli ještě sto let před ním: Slovo se vskutku stalo tělem a každému člověku se stalo přítelem.

Nebylo by ostatně nic nesprávnějšího než považovat toto mystické pojetí za nějaký druh romantismu. Jestliže je něco ve svatém Bernardovi patetického, například když mluví o tragédii Vtělení v nevýslovném lůně Trojice, vidíme, ze které oblasti a roviny pochází jeho zanícení. Ví, že tato zbožnost má své meze. „Ačkoliv je darem Ducha svatého“, praví, „nazvu ji tělesnou, jestliže ji srovnáme s citem, který nám dává okusit ani ne tak Slovo učiněné tělem, jako spíše Slovo jako moudrost, Slovo jakožto spravedlnost, Slovo jakožto pravdu, Slovo jakožto svatost, milosrdenství a ctnost…“ Totéž bychom řekli o jeho zbožnosti k Panně Marii, jejímž byl uchvacujícím pěvcem. Rozsáhlý proud, který tato zbožnost vymezila ve francouzském mysticismu, plyne z něho – kdyby ne proto, že jej úplně vytvořil, pak jistě proto, že jej proslavil svým slovem a svou vírou. „Veškerá chvála Matky patří Synu“, praví Bernard a chápe (jako později sv. Ludvík Grignion z Monfortu) Pannu Marii jako nejdokonalejší prostřednici mezi člověkem a Bohočlověkem. V této věci se vliv svatého Bernarda zapsal ještě viditelněji než v jiných případech: je obdivován na portálech, našich katedrál, které činí půvabnými. Je jej slyšet ještě dnes ze rtů křesťanů, pokaždé když se modlí Zdrávas, za jehož používání v modlitbě vděčíme pravděpodobně jemu (alespoň v jeho první části) a určitě mu vděčíme za modlitbu „Nezapomeň, ó nejdobrotivější Panno Maria“. Ale i zde, jaká to podivuhodná skromnost ve zbožnosti, jaká zdrženlivost v kultu, který přivádí k nenucené zbožnosti!

Právě touto dokonalou rovnováhou mezi velikou zdrženlivostí a rozechvívajícím zanícením probleskuje nejlépe génius sv. Bernarda, muže moudrého moudrostí nejvyšší. Neboť není třeba o tom pochybovat, že sv.Bernard znal nejenom z teorie, ale i z osobní zkušenosti nevýslovnou Boží přítomnost. Mluví o mystickém spojení s největší jasností, pokud vůbec lze o něm slovy vydat výstižné svědectví. „řídké jsou hodiny a krátké jsou okamžiky, kdy se spojení uskutečňuje: Ó, kdyby jen mělo trvání!“ Popisuje Jeho nezachytitelnou skutečnost, dokonale si uvědomuje, jako všichni velcí mystikové, základní nemožnost vyjádřit slovy to, co rozumem vůbec nepojmeme. V každém oddílu, v němž pojednává o těchto mystických milostech, se zračí skromnost, pokora, která patří světcům. Snaží se vyložit spojení s Bohem v rovině mravní, popisuje ji jako přechod k vyššímu stupni bytí – a nic víc. Této veliké pravdě, že mystik – v protikladu k legendě – se neliší od opravdového křesťana, nedal nikdo lépe vyniknout než svatý Bernard. Odtud jeho vyrovnanost, umírněnost a jasnost.

Jestliže bláznovství kříže zřídka působí, aby francouzští mystikové ztratili hlavu, nemate naprosto v žádném případě úsudek tohoto Burgunďana. Svatý Bernard to řekl pěkně: „Nesluší se, aby Snoubenka Slova byla hloupá!“ Všichni mystikové se ovšem této rady nedrželi. Jiný, neméně charakteristický rys byl vyzdvižen největším současným komentátorem svatého Bernarda, P. štěpánem Gilsonem. Praví: „Jeho mystika je čistě vnitřní a psychologická. Má v sobě něco klasického ve francouzském smyslu slova. Psychologický rozbor naší vnitřní bídy, znalost nás samých“, tvoří její základy. žasneme potom, co jsme spatřili ve vzdáleném pokračování jasnodolského opata, nad maskou Pascalovou.

Bernard z Clairvaux zemřel 20. srpna 1153. Sotvaže zemřel, dožadoval se hlas křesťanského lidu jeho svatořečení. Církev je dvacet let na to uskutečnila. Vilém od sv. Teodorika, který býval jeho přítelem, se stal i jeho životopiscem. A hned vzápětí povstalo celé duchovní potomstvo: Aelred, opat z Rievaulx, autor půvabného spisu „Dvanáctiletý Ježíš“, Guerric z Igny, Gilbert z Hoyllandu, Alan z Lille a dále celá řada cisterciaček, mezi nimiž vyniká Beatrice z Tirlemontu a dvě veliké světice XIII. století: Mechtilda z Hackebornu a Gertruda. Jeho vliv byl rozsáhlý. Mnoho z jeho myšlenek přejde do proudu františkánského. Křesťanské generace až do našich dnů se od něho učily modlit ke Kristu-člověku. Následování Krista by snad nebylo napsáno, kdyby nežil svatý Bernard. A když Dante hledá v ráji průvodce, který by ho přivedl k Marii, nenajde lepšího nad toho, který chtěl být rytířem Panny.

A toto poslední slovo je posledním črtem na naší skice. Svatý Bernard, dokonalý představitel středověku, je v podstatě rytířem. Ideál, kterému slouží, je úzce spjat s ideálem rytířství a jestliže chceme pochopit výsostné záměry, ke kterým spěl středověk, musíme se na něj dívat právě z tohoto hlediska. Zdá se, že svatý Bernard hrál hlavní úlohu při zakládání řádu templářů, toho řádu, který chtěl dát do služeb nejduchovnějších záležitostí vojenské ctnosti a s nimi úzce spojenou mnišskou kázeň. V pojednání, které věnoval tomuto „Vojsku Božímu“, vymezil se skvělou výmluvnostmi cíle křesťanského rytířství; a tím utvrdil ne křesťanství odmužštělé, ale mužné, totiž naukou o síle, která vylučuje násilí. Současníci přičítali této části jeho díla důležitost, pro kterou dnes nemáme dostatečného pochopení: ve službách křesťanské všeobecnosti bylo toto vojsko vtělením řádu a spravedlnosti. Málo na tom záleží, čím se pak stalo pro lidskou slabost. Není přece bez významu, že to byl král Filip Sličný, který rozbil templářský řád a který usiloval o rozložení křesťanské jednoty, ohlašujíc tím nástup moderních nacionalizmů. Ideál, ztělesněný Bernardem z Clairvaux, neměl zaniknout. Zrodil se opět o tři století později ve své nejvznešenější podobě, jakou kdo kdy spatřil: v Janě z Arku.

      Celý životopis