Menu


Nedostižný vzor apoštola

 

22. září 1774 umírá papež Klement XIV. Poté, co ustoupil nátlaku a potlačil jezuitský řád, jeho srdce nenacházelo pokoj. Bůh ve svém milosrdenství mu poslal v posledním okamžiku sv. Alfonse z Liguori, tehdy biskupa ve   St. Agata dei Goti. Ve stejné chvíli, kdy asistuje umírajícímu papeži, je svatý biskup současně přítomen 200 km daleko. Jedná se fenomén bilokace, mimořádný zázrak, dosvědčený očitými svědky.

Alfons Maria Liguori se narodil v Neapoli 27. září 1696 jako první ze sedmi dětí. Jeho matka ho vzdělávala v pravdách víry až do dospívání a učila ho modlitbě. Chlapec byl obdařen živou inteligencí, výbornou pamětí a správným úsudkem, otevřeným srdcem se všemi ušlechtilými city a pevnou energickou vůlí. Otec z něho chtěl mít advokáta. Ve škole dělal tak velké pokroky, že již v 17 letech získat doktorát z církevního a civilního práva. Soudci žasli nad jeho moudrostí, pohotovými odpovědmi a přesnými replikami.

Jako advokát sklízel jeden úspěch za druhým, což mu otevíralo cestu k velké světské slávě. Pokoušel se však opustit tuto dráhu: v kauzách příliš často objevoval podvody a lži, a to se příčilo jeho přirozenosti. Ustavičně setrvával v modlitbě, konal skutky lásky a střežil čistotu své duše. Každý rok vykonal exercicie v některém řeholním domě. Poznal, že tato duchovní ústraní mají významný vliv, odvádějí od časného dobra a orientují k Bohu. Během postní doby 1722 kazatel vzpomíná na důvody, které měly odvést duši, aby se zcela odevzdala Bohu, opustila svět přeplněný pomíjejícími věcmi a nebojí se představit posluchačům věčná pekelná muka, jak mu to zjevil sám Ježíš. V duši mladého Alfonse zazáří světlo: marnosti světa se rozplývají jako mraky. Zasvětí se zcela Bohu a rozhodne pro celibátní život.

V roce 1723 se v Neapoli mnoho hovořilo o významném procesu, který vedl hrabě Orsini proti toskánskému vévodovi. Mnoho právníků se o tento proces ucházelo, ale Orsini svěřil svou věc Alfonsovi, který dosud neprohrál ani jednu při. V den procesu vyvrátí všechny argumenty svého protivníka. Všichni nad tím žasli. Ale jeho sok vystoupil s dokumentem, který měl Alfons také v rukou a na jeho základě vyvrátil všechny jeho důvody. Alfons při prohrál a cítil se velmi ponížený. Ale po třech dnech s nevídanou jasností odhalil důvod své roztržitosti: Bůh ho chtěl přijmout, jedině když se zcela zbaví marností tohoto světa. Pod vlivem Boží milosti opakuje slova, která v návalu hněvu šeptal, když opouštěl soudní síň: „Soudy, už mě neuvidíte!“. Po období modlitby a pokání je si jist, že Bůh ho volá do svých služeb. Po skončení přípravy přijímá 21. prosince 1726 kněžské svěcení.

Pokušení kněze

Osvícen Duchem svatým Don Alfons pochopil, že činnost se musí rodit z kontemplace, z lásky k Bohu a lásky k bližním. Apoštolská horlivost vyrůstá z vnitřního života a největším pokušením pro kněze je, když chce zapalovat duše, aniž by se sám sytil z božského plamene. Podrobuje se tedy od samého začátku svého kněžského života každodenním úkonů zbožnosti, bez nichž vnitřní život vyhasíná: modlitba, mše svaté, breviář, četba, mariánská úcta, především růženec. Uvědomuje si nezbytnost duchovního vedení a dobrovolně podřizuje svůj život radě druhých.

Jako mladý kněz káže evangelium všem, ale nejraději chudým. Plný posvátné vědy vzdálen od každého vzrušení vystupuje na kazatelně s autoritou Božího muže, který oznamuje lidem nikoliv vlastní nauku, ale naukou Mistra, který ho vyslal. Hluboce dojat náboženskou neznalostí venkovského lidu zakládá s několika druhy v listopadu 1732 nový řeholní institut, který přijme jméno Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele. Plní horlivosti a rozjímání o hojnosti vykoupení, které nám Kristus získal na kříži, redemptoristé se věnují kázání chudým s cílem naučit je základním pravdám víry a osvítit je co nevíce v této záležitosti.

Alfons napsal: »Záležitost naší věčné spásy je záležitost, na které všechno závisí. Buďto přinese naši věčnou spásu, nebo naši věčnou záhubu. Poukazovat na věčnost, to znamená zachránit se, nebo zahynout navždy, získat spásu věčné blaženosti, nebo věčná muka. Žít životem na věky šťastným, nebo navždy nešťastným«. (Cesta spásy, 1. meditace). Spása duší je ústřední záležitostí církve. Náš Spasitel chce, aby všichni byli spaseni a dospěli k poznání pravdy (1 Tim, 2, 4-6). Toto a nic jiného je posláním církve: spása duší, všech bez výjimky. »Veliká věc!, píše ještě světec, každý se stydí být pokládán za nedbalého v záležitostech tohoto světa. Nikdo se nestydí, když zanedbává záležitost své věčné spásy, na které všechno závisí. Je to jediná skutečná záležitost, záležitost důležitá a nenahraditelná. Není většího omylu než zanedbávat věčnou spásu. Na všechny jiné omyly je lék: když někdo přijde o šaty, může získat jinou cestu jiné, jestliže ztratí místo, může to nahradit jiným místem. Dokonce kdyby ztratil život, pokud dojde spásy, zachránil všechno. Ale na věčnou záhubu není léku. Kdo jednou zemře a ztratí svou duši, ztratí ji navždy« (Příprava na smrt).

Nečekat

Musíme se tedy připravovat na smrt, která může přijít v každém okamžiku. »Je třeba být přesvědčen, že doba smrti není na vyřizování jiných účtů než na záležitost věčné spásy. Prozíraví tohoto světa v pozemských záležitostech hledají nejvýhodnější příležitost k nabytí zisku, postavení, manželství, na tělesné zdraví neváhají vydat potřebné prostředky. Co bys řekl tomu, kdo má podstoupit zkoušku nebo získat katedru a chtěl by se studiem čekat, až přijde ten čas. Tak se chová křesťan, kterého začne trápit svědomí, teprve když přišla smrt.« Když komentoval slova sv. Pavla: Očekávejte svou spásu s bázní a třesením (Fil 2,12), napsal: »Abychom došli spásy, je třeba se třást před zatracením a třást se nejen před peklem, ale i před hříchem, který je tím jediným, co nás může přivést do záhuby. Kdo se bojí hříchu, prchá před nebezpečnými příležitostmi, často se svěřuje Bohu, chápe se prostředků, které získávají a zachovávají milost. Kdo tak postupuje, ten se spasí, a kdo si tak nevede, pro toho je nemožné, aby se spasil« (Cesta spásy, VI. meditace).

Venkovský lid, který využíval dobrodiní misií, přijímal toužebně tyto svaté pravdy a připravoval na svátost pokání. Misionáři, věrní služebníci smíření, trávili dlouhé hodiny ve zpovědnicích. Zde jako skuteční lékaři duší uměli potěšit zarmoucené. »Čím více je duše ponořena do zla, tím více je třeba ji přijmout co nejlépe a vytrhnout ji z drápů nepřítele. Naslouchat kajícníkovi s trpělivostí a sladkostí znamená disponovat ho k přijetí rozhřešení buď bezprostředně nebo po čase zkoušky. Jako pokání ukládal Don Alfons velmi prostá zbožná cvičení, která měla vzdalovat od hříchu a rozmnožovat horlivost. Zbaveni hříchu přijímaly tyto osoby svaté přijímání a vyprávěly o svém štěstí vzdálenějším obyvatelům a chválili tak Boží milosrdenství. »Bůh neodvrací svou tvář od toho, kdo se k němu utíká, naopak zve jej a slibuje, že ho přijme ihned, když přijde. Obraťte se ke mně a já vás přijmu (Jer 3,1). »S jakou láskou a něžností objímá Bůh hříšníka, který se k němu vrací. Boha oslavuje prokazovat milosrdenství a odpouštět hříšníkům«.

Nejdůležitější věc

Jak vtisknout tento Boží obraz do duší? Věrný tradici Alfons odpovídá: Každodenní modlitbou. Umění milovat Boha se ztotožňuje s uměním modlit se, rozjímat a v meditacích získávat poznání Boha, a tak si ho více zamilovat. Někteří autoři jeho doby v duchu protestantismu a jansenismu odrazovali věřící od mariánské úcty. Sv. Alfons hlásal Mariiny přednosti. Maria tak jako je Matkou Boží, je matkou naší. »Nepochybujeme o tom, že Marii se dostalo takové autority, aby byla prostřednicí naší spásy, prostřednicí všech milostí. Kdo si chce zajistit spásu, ať se často k ní utíká a prosí ji o přímluvu.« Napsal: »Sama svatá Panna zjevila sv. Brigitě: »Já jsem Královna nebe a Matkou milosrdenství, jsem radost spravedlivých a bránou, která přivádí hříšníky k Bohu. Není na světě hříšníka tak prokletého, aby byl zbaven mého milosrdenství. Kdo mě vzývá o pomoc, vrátí se k Bohu.«

Žít s Ježíšem

Sv. Alfons publikoval řadu děl, která vedou křesťany ke svatosti, ke které jsou všichni povoláni a jejich svatost spočívá v lásce k Ježíši Kristu, našemu Bohu a Spasiteli. Světec dává věřícím cenné rady, jak žít stále v přítomnosti našeho Pána, mluvit s ním od srdce k srdci a přijímat z jeho rukou všechno, co nás potkává. Jeho morální teologie vyniká moudrostí, pro kterou ho Pius XII. jmenoval patronem a učitelem všech zpovědníků a moralistů. Proti přílišným rigorismům učí Alfons, že kněz nemá odepřít rozhřešení tomu, kdo projevuje opravdovou lítost a pevné rozhodnutí již nehřešit. Proti laxismu naopak nedovoluje, aby k svátostem přistupovaly duše, které nejsou pevně rozhodnuty s Boží milostí varovat se každého těžkého hříchu.

 St. Agata dei Goti   

V roce 1762 byl sv. Alfons jmenován biskupem v  St. Agata dei Goti, malé diecézi nedaleko Neapole. Na rozdíl od mnoha prelátů své doby žil velmi chudým a skromným životem v ustavičném umrtvování. Díky jeho kázáním jeho biskupské město záhy zcela změnilo svou tvář. Rozhojnil se počet kajícníků i svatých přijímání a silně vzrostla mariánská úcta. Velmi pečoval o kněžská povolání a dobrou přípravu budoucích pastýřů duší. Velice dbal o posvátnou liturgii a její přesné dodržování: Boží sláva vyžaduje svrchovanou důstojnost v přístupu jeho božských služebníků.

Devatenáct let utrpení

Počínaje rokem 1768 byl sv. Alfons postižen nemocí, která zasáhla všechny jeho údy. Krční obratle mu tak ochrnuly, že musel stále tisknout bradu na hruď a to znesnadňovalo jeho dýchání. Toto bolestné znehybnění trvalo celých devatenáct roků zbývajícího života. Nikdy si na své těžkosti nestěžoval, obracel se ke kříži slovy: Hic ure, hic feca, hic non parcas, ut in aeternum parcas (zde pal, zde řež, nešetři mě zde dole, abs mě ušetřil na věčnosti).

1775 přijal Pius VI. jeho demisi na biskupský úřad. Po zbytek života psal a bránil své řeholníky. Zemřel 1. srpna 1787 s křížem a Mariiným obrazem na hrudi v okamžiku, kdy klášterní zvon vyzýval k modlitbě Anděl Páně.

 Viz také                          

Podle Lettera dell´ Abbazia San Giuseppe di Clairval, Dom Antonio OSB, kráceno.