Něco, co přesahuje všechny meze
Mnoho je těch, kteří se dnes v církvi chytají za hlavu, protože se zde děje něco, co nikdy neexistovalo. Za dva tisíce let se vystřídalo mnoho papežů různých typů, ale zatím se nevyskytl papež, který by ve mši v homilii pronášel věty, jaké by z úst kohokoliv jiného byly považovány za rouhání.
Předevčírem např. papež Bergoglio u Svaté Marty použil výrazu, při kterém musí každému přeběhnout mráz po zádech (i když pak nemá odvahu cokoliv říct).
Když komentoval – zcela absurdním způsobem – biblickou pasáž o hadu, kterého Mojžíš na poušti vyzvedl (Numeri 21, 4-9), tvrdil, že Ježíš se pro nás stal ďáblem a hadem.
Doslova. Jak může někdo říct, že Ježíš „se stal ďáblem“? Podle křesťanské nauky vzal Ježíš na sebe hříchy nás všech a zaplatil za všechny jako obětní beránek bez poskvrny, takže sv. Pavel píše: S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my byli skrze něho spravedliví u Boha (2Kor 5, 21).
Ale říct o Ježíši, že se stal ďáblem, je něco naprosto jiného (s gnostickým nádechem). Syn Boží se stal člověkem, aby lidi vykoupil, nestal se ďáblem, aby vykoupil ďábly, kteří, když na něho pomyslí, jsou zcela zachváceni neuhasitelnou nenávistí k Bohu. Je zcela nepředstavitelné, jak může papež říct něco podobného o Ježíši.
BOMBARDOVÁNÍ
Je to dlouhá řada výroků tohoto typu, jimiž Bergoglio nyní bombarduje ubohé stádo křesťanů stále více zděšených a zmatených.
Eugeniu Scalfarimu prohlásil, že neexistuje katolický Bůh.
16. června 2016 na zahájení shromáždění římské diecéze v Lateránské bazilice si dovolil tvrdit, že Ježíš v epizodě s cizoložnicí trochu žertuje. Pak dodal, že Ježíš – stále v této epizodě, ve které Ježíš zachránil hříšnici před kamenováním, se prohřešil proti morálce“ (doslova). A pak dokonce, že Ježíš nebyl zcela „čistý“ (těžko říct, co tím myslel).
K tomu se pojí jeho „magisterium gest“, jak to dělá, když zdraví věřící a nikdy neučiní znamení kříže, nebo jeho zatvrzelé odmítání pokleknout před svatostánkem a před eucharistickým Ježíšem (zatímco pokleká v celé řadě příležitostí, kde není Eucharistie).
Mohli bychom připojit další různé výbuchy, především v otázkách týkajících se morálky, např. když opět Scalfarimu řekl, že každý z nás má svou vizi Dobra a také Zla. My ho máme povzbuzovat aby šel za tím, co pokládá za Dobro (dokonalý manifest relativismu, konec katolicismu)
Ale to, co nejvíce uráží, pokud jde o smělost jeho výroků nikdy neslýchaných, vrcholí předvčerejší frází („stal se ďáblem“).
Jak si to máme vysvětlit?
PŘESNÝ OBRAZ
První, co nám přijde na mysl je teologická ignorance. Je pravdou, že papež Bergoglio není kulturně vytříbený a je jednou z mála osob, které se staly kardinálem a pak papežem bez doktorátu teologie.
Ale především, když je někdo tak nepřipravený v teologii a tak nerozumný, že se vyjadřuje na hranici rouhání, pak je lepší, aby se vyhýbal velkým úkolům (také naukovým) v církvi, protože pak si počíná jako kluk, který neovládá ani auto a chtěl by řídit boeing.
Nebo by bylo lépe, aby nemluvil s patra.
Za druhé, ani chybějící teologické tituly neospravedlňují výroky tak zarážející, protože je možno vzít obyčejného faráře, který absolvoval jen seminář bez dalších titulů, a jistě nebude pronášet takové věci. Ani někdo, kdo prostě navštěvoval jen katechizmus.
Je fakt, že Bergoglio teoretizoval o nevyhraněném myšlení. A toho, kdo trvá na solidním myšlení, shazuje jako doktrináře, fundamentalistu a rigoristu.
Vyjádřil to v rozhovoru s P. Spadaro, když kritizoval minulost vzdělaných jezuitů: mluvil o „epoše, ve které mělo Tovaryšstvo uzavřené, rigidní myšlení, spíše instruktivně asketické než mystické“.
V Evangelii Gaudium se pak pohoršuje nad těmi, kteří sní o jednolité nauce, kterou všichni brání před odchylkami (n. 40) a na konec napsal: „Někdy, když poslouchám mluvu naprosto ortodoxní, kterou věřící přijímají, protože rozumí řeči, kterou oni používají, je to něco, co vůbec nedopovídá evangeliu Ježíše Krista.“
Dnes máme prvního papeže, který – místo aby byl strážce věroučné pravověrnosti – kritizuje řeč ryze pravověrnou.
Někteří se domnívají, že to dělá proto, aby ospravedlnil nehoráznosti, které sám hlásá a ve kterých chce pokračovat. Ale tato zatvrzelá vůle, která už trvá čtyři roky, naznačuje rozhodnutí systematicky bourat katolickou víru, nebo ji tak podkopat, aby se v křesťanském lidu rozšířila idea, že každý si může myslet, říkat a věřit, co chce.
To je království relativismu, Barnumský cirkus.
DRAMATICKÝ BOJ V KONKLÁVE
K pochopení podstaty, co se vlastně děje, je asi dobré si připomenout „dramatický boj“ v církvi, o kterém před rokem mluvil na Papežské univerzitě Gregoriana mons. Gaenswein, sekretář Benedikta XVI., když hovořil na téma konkláve 2005, které skončilo volbou kardinála Ratzingera, proti kterému tehdy progresisté podporovali kardinála Bergoglia.
Gaenswein líčil konkláve v dubnu 2005, ze kterého vyšel Josef Ratzinger po historicky nejkratší volbě a po pouhých čtyřech skrutiniích, jako dramatický boj mezi tzv. stranou „Soli země“ kolem kardinála Lópeze Trujíllo, Ruiniho, Herranze, Ruoco Varely a Mediny, a tzv. „skupinou San Gallo“ kolem kardinálů Danneelse, Martiniho, Silvestriniho a Murphy-O´Connora (…) Volba byla jistě výsledkem střetu, jehož klíč naznačil sám Ratzinger jako kardinál děkan v homilii 18. dubna u Sv. Petra; a právě tam proti „diktatuře relativismu, který neuznává nic jako definitivní a který ponechává poslední měřítko jen vlastnímu já a jeho zájmům, staví jiné kritérium: Božího Syna a pravého člověka jako míru pravého humanismu“.
Gaenswein pak dodal, že aktuálně převažuje mentalita, kterou Benedikt XVI. odmítal jako „diktaturu relativismu, která se od určité doby prosazuje mnoha komunikačními kanály, jaké jsme si v roce 2005 ještě ani nemohli představit“.
Slova, která dávají pochopit drama, jaké se dnes v církvi odehrává.
PŘES VŠECHNY MEZE
Jeden z největších žijících katolických filozofů Robert Spaemann, osobní přítel Benedikta XVI., se ozval svého času v Die Tagespost článkem s výmluvným titulkem „Také církev má své meze únosnosti“.
Jiný důležitý katolický filozof Josef Seifert, spolupracovník Jana Pavla II. a Benedikta XVI., vystoupil s tvrdou kritikou, kterou motivoval takto: „Papež není neomylný, pokud nehovoří ex cathedra. Různí papežové (jako Formosus nebo Honorius I.) byli odsouzeni pro herezi. Je naší svatou povinností – z lásky a z milosrdenství k tolika duším – kritizovat naše biskupy a dokonce i našeho papeže, jestliže se uchylují od pravdy a jestliže jejich omyly škodí církvi a duším.
Tak explozivní situaci církev nikdy nepamatuje.
Antonio Socci, Libero 6. dubna 2017
