Menu


28. listopadu 2013

Začátek adventní doby nám neklamně připomíná: již za čtyři týdny se rozzáří vánoční světla a budeme slavit příchod našeho Pána a Spasitele na svět. Ale hned při nástupu tohoto radostného očekávání nám Pán adresuje slova, která vyznívají zcela jinak: „Bděte, protože nevíte, kdy váš Pán přijde. Přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ A abychom tuto výzvu k bdělosti nebrali na lehkou váhu, opakuje se v evangeliích více než desetkrát. Je tu vlastně řeč o tom nejpodstatnějším: Vše záleží na tom, abychom obstáli před Synem člověka, až přijde. Neboť ten, kdo neobstojí, se zbytečně těší na Vánoce. Tyto svátky mají smysl pro toho, kdo si nejen rozsvítí čtyři svíčky na adventním věnci, ale kdo pochopil skutečnost, že celý náš život je čekáním na Pána, a On přijde ve chvíli, kdy se nenadějeme. Ať už tento náš osobní „advent“ bude trvat deset, padesát nebo třeba osmdesát let, je délka tohoto života zcela nesrovnatelná s délkou oné podstatné části naší existence a našeho života, na který teprve čekáme, protože ten se nebude počítat ani na dny, ani na roky, ani na staletí. Náš pravý život, ke kterému jsme stvořeni a povoláni, už vůbec nezná čas, takže nikdy nevyprší, nikdy neskončí. V onom životě už není nic, na co bychom mohli čekat, nic, na co bychom se měli těšit, protože buďto absolutně všeho jednou provždy dosáhneme, nebo všechno absolutně a nenávratně a nenapravitelně ztratíme.

Mít na paměti stále onu věčnost, naprostou nekonečnost budoucího definitivního života patří k podstatné složce oné „bdělosti“, ke které nás Pán vybízí. Zatím všechno to, co prožíváme, směřuje ke svému konci, ať už nastane brzy, nebo později. Ale oním posledním „koncem“, kterým je smrt, všechny „konce“ pro nás skončí a nastane to, čemu říkáme věčnost. Kdo někdy zkusil představit si věčnost, poznal, že v tomto pokusu pojmout nekonečno je vlastně stále „v koncích“. Věčnost je kategorie, která se ničím časným vystihnout nedá. Jsme zatím v zajetí časnosti, ale to nic nemění na skutečnosti, že tuto časnost máme k dispozici jedině na to, abychom se dobře připravili na věčnost.

Dokud přímo vězíme v časnosti, mohou se nám zdát její rozměry velké. Ale jakmile z ní vystoupíme, začnou se nám ztrácet, podobně jako když nás letadlo vynese do výšky několika kilometrů, pak všechno na zemi se stává malé až titěrné. Z hloubky vesmíru se nám dokonce celá naše Země stane kuličkou, bodem, až zcela nepozorovatelnou skutečností. A do takové, ve vesmíru zcela ztracené reality sestoupil nekonečný Bůh, tak nekonečně se „scvrkl“ jen proto, že mu nesmírně záleží na tom, abychom ze své ztracenosti mohli vstoupit do jeho nekonečnosti bez času i prostoru a žili s Ním a v Něm jeho zcela jiný a naprosto nekonečný a nepředstavitelný život nevýslovné blaženosti.

Není to doslova bláznovství, tak se zabydlet v časnosti, že vůbec nedbáme o tuto věčnost a vůbec se nestaráme o to, co s námi bude, až se zcela nečekaně, v hodinu, kdy se toho vůbec nenadějeme, v ní nenávratně ocitneme, aby nás pohltila buďto nekonečná blaženost, nebo nekonečné zoufalství? V nové ritu se zpívá nebo recituje: „Na tvůj příchod čekáme!“ Jak upřímná jsou tato slova? Nedodává se k nim v duchu: „Ale teď ještě ne, přijď až někdy později!“?

Zdá se nám, že teď máme důležitější a neodkladnější starosti a zájmy, a otázku své věčné existence vidíme z perspektivy své časnosti jako někde vzdálenou a nepatrnou a na její řešení zatím nemáme čas ani pomyšlení. Ale onen pro nás rozhodující přechod z časnosti do věčnosti vůbec nemusí být záležitostí nějaké vzdálené budoucnosti. My přece opravdu nevíme dne ani hodiny. Nemusí se ani před expresem zřítit most, nemusí nastat zemětřesení, vždyť se kácejí nečekaně lidé zcela zdraví na vrcholu své aktivity. Běžte se zeptat do nemocnice! Jsou dny, kdy sanitky nestačí svážet náhlé případy a postižení musí ležet na chodbách, protože v pokojích už není místa. Žádnou újmu neutrpí člověk, který se snažil, aby byl každý den připraven předstoupit před věčného Soudce, i když se dočká Pánova příchodu třeba až za devadesát let. Ale běda člověku, který si myslí, že ve svých dvaceti s tímto příchodem ještě nemusí počítat, a přepočítá se. V onom rozhodujícím okamžiku se stane zcela bezpředmětným všechno, co investoval do své fit-kultury a do svého mladistvého vzhledu, kterým chtěl imponovat svému okolí, nic mu nepomůže, jestliže získal třeba celý svět na svůj účet. Jakou dá výměnu za svou duši?

Věru, vyplatí se každému z nás zkrátit každý den večerní televizní zábavu o 15 minut a představit si, jak vypadají všechny naše hodnoty a ideály třeba z hloubky šesti set metrů pod zemí, kde jsme uvězněni, jako byli před několika roky horníci, a zbývá nám ze všech našich dosavadních jistot jako jediná jen ta nejjistější, že nás nemine okamžik, kdy budeme stát před jednou ze dvou zcela protikladných a nikdy nekončících věčností.

Až pro nás nastane doba, kdy se náš duch zcela odpoutá od časnosti a tělesnosti, přestane vnímat svět jen jako v zrcadle, smysly a rozumem. Jak říká apoštol Jan, uvidíme Boha tak, jak je, a v jeho světle spolu s ním uvidíme také všechny pravdy víry jako jasně zářící a zcela evidentní realitu, která nepřipouští žádnou pochybnost a žádný subjektivní výklad. Uvidíme v přesvědčující názornosti, co všechno pro nás Bůh vykonal a podstoupil, aby nás mohl na věky přijmout do své náruče. Uvidíme všechny jeho milosti a dary, které nám dal, abychom k němu skutečně došli. A v tomto světle uvidíme také všechny své myšlenky, slova i skutky tak, jak skutečně jsou, a tak, jak jsme je také měli vždy vidět. Uvidíme nejen všechny věci, slova a skutky, ale uvidíme zcela názorně a evidentně všechny jejich důsledky a následky, dobré i zlé. Ani nejmenší trocha dobra nebude zapomenuta, ale tím více nám bude líto všeho dobrého, co jsme mohli vykonat, ale nevykonali. Zhrozíme se, jak velké je množství času, který jsme nevyužili k dobrému, nebo dokonce použili ke zlému. Zhrozíme se nesmírného množství slov, která neměla být vůbec vyslovena. Zhrozíme se velkého množství svých soudů, které neměly být nikdy vyřčeny. Zhrozíme se, jak velké je množství těch, kterým jsme zůstali dlužni svou lásku. Všechno bude tak zřejmé ve své podstatě, že nás ani nenapadne něco vysvětlovat nebo se obhajovat, na někoho nebo na něco se vymlouvat. Naopak, v celé nahotě uvidíme všechny své levné výmluvy a vytáčky, kterými jsme za života omlouvali sami sebe. Ale nic už se nedá změnit, nic opravit. Uvidíme v plné hodnotě všechny hřivny, které nám byly propůjčeny. Uvidíme, co všechno se s nimi dalo vytěžit, kde všude s námi Pán počítal, a bude sečteno, co jsme skutečně vytěžili. A tak bychom mohli pokračovat a uvědomovat si, jak vážná a rozhodující bude chvíle, kdy budeme, možná zcela nečekaně a nepřipraveni, povoláni, abychom složili účty ze svého správcovství.

Čím větší bude naše povrchnost a nepřipravenost, tím větší to bude příležitost pro našeho Nepřítele, který ví, že naše poslední chvíle jsou také jeho poslední příležitostí připravit nás o všechno. Šťasten, kdo je na tento poslední a rozhodující zápas, ze všech životních zápasů nejtěžší, skutečně připraven. Svatí kněží a duchovní vůdci to velmi dobře věděli, a proto „příprava na smrt“ byla podstatnou součástí jejich apoštolátu, duchovních cvičení a duchovních obnov. Svatý Jan Bosco zavedl pro své chlapce a pro své řeholníky každý měsíc zvláštní příležitost, kdy se mohli nad touto skutečností vážně zamyslet. Ten den večer šla stranou všechna zábava, zaměstnání a studium. Duchovní promluva uvedla všechny do takové dispozice, aby dali veškeré své záležitosti, vztahy a především své svědomí do takového stavu, jako by měli za chvíli opustit tento svět. Boskova „příprava na dobrou smrt“ (v dřívějších dobách ještě výstižněji nazývaná „cvičení šťastné smrti“) a s ní spojené modlitby jsou velmi moudrým a účinným prostředkem a pomocí, jak anticipovat něco z oné nejkritičtější fáze lidského života a zamyslet se, zda náš život a dosavadní duchovní pokrok nám dává vyhlídky na šťastnou věčnost, anebo je to život více než riskantní.

Stejně důležité jako znát zásady a praxi první pomoci v případě ohrožení života, je nezbytné znát a mít takříkajíc „nacvičeno“, jak si počínat v posledních chvílích života a také jak pomáhat druhým, kteří tyto chvíle prožívají. Nevzpomínám si, že bych posledních čtyřicet let slyšel kázání na toto téma. Příprava na šťastnou smrt nebývá už ani součástí exercicií a duchovních obnov. Mluvit o „posledních věcech člověka“ už není bohužel populární ani v kostele. I zde jsme zřejmě poplatní současné mentalitě. Je příznačné, že svět, ačkoliv propadl kultuře smrti, o smrti nechce raději nic slyšet. Dokonce ani s mrtvými nechce už mít nic společného. Nechce, aby mu připomínali, co ho nevyhnutelně čeká. I my jsme liturgii za mrtvé „vylehčili“ (i barevně), a to často ke škodě zemřelých. Když jsme dříve zpívali a modlili se v úchvatné sekvenci: „A když Soudce k soudu vstane, odhalí vše ukrývané, nic bez trestu nezůstane. Co mám, chudák, promluviti, na koho se obrátiti, když i ctnostný úzkost cítí?“, prožívali jsme něco z toho, v jak těžké situaci se zesnulý nachází, a burcovalo to k vroucí modlitbě. Liturgie věděla, že pozůstalé může nejvíce utěšit tím, když se naléhavě modlí za spásu jejich drahých. Teorie o prázdném pekle škrtla prakticky celé stránky evangelia a oslabila povážlivě naši nezbytnou starost o spásu vlastní i o spásu bližních. Ale bohužel, do nebe nadále tam vede jen velmi úzká cesta a těsná brána a málo je těch, kteří ji nacházejí.

Naše bezstarostnost o věčnost dělá naopak velké starosti našemu Pánu. Není sporu o tom, že Bůh chce spásu všech lidí, ale ani Všemohoucí je nemůže spasit proti jejich vůli. Proto si vyhledává ty, kteří jsou ochotni sdílet uprostřed bezstarostných jeho starosti a myslí nejen na sebe, ale také na obrácení a záchranu hříšníků. Halasně se mluví o sbratření a lásce mezi všemi lidmi, ale jaká by to byla láska k bližnímu, které by neležela na srdci především a nade všechno starost o jeho jediné a rozhodující blaho, o jejich věčný život v Bohu? Známí světci i neznámé duše se odevzdávají Pánu jako dobrovolné oběti za jejich záchranu. Aby bylo zřejmé, s kým a v kom trpí, zpřítomňuje na nich Kristus své rány z kříže jako naléhavou výzvu ke spoluvykupitelské oběti. Uprostřed světa, který si myslí, že už se bez Krista obejde, Kristus se nechce obejít bez lidí a hledá ty, kteří by svou bezmeznou láskou a obětí zachraňovali ty, kteří už Boha – Lásku nemilují.

Když už ne za všechny, obětujme se alespoň za své nejbližší. Není vůbec samozřejmé, že se všemi, s nimiž se zde na zemi rádi stýkáme, budeme také sdílet blaženou věčnost. Nehrozí i našemu rodu nebezpečí, že budeme v něm tou předposlední nebo poslední generací, která ještě „chodí do kostela“? Co jsme ochotni udělat a obětovat, abychom my i naši potomci mohli kladně odpovědět na vážnou Pánovu otázku: „Najdu ještě víru, až přijdu?

-lš-