Menu


Poslušnost

Pán přijíždí slavně do Jeruzaléma jako Kníže pokoje. Nedoprovázejí ho žádní ozbrojenci, nic pro sebe nevymáhá. Učedníci a lid ho spontánně vítají a Ježíš přijímá jejich hold, a to i přes nelibost pohoršených židovských předáků. Jak se však vyrovnat s kontrastem mezi jeho dobrotou a slitovností a nemilosrdně tvrdou předpovědí, kterou končí svůj slavnostní vstup a která se navíc splnila tak krutě do posledního písmene?

Své nesmlouvavé proroctví však Pán pronáší se slzami v očích. Je to podruhé, co svatopisci zaznamenávají skutečnost, že se Ježíš rozplakal. Poprvé to bylo u Lazarova hrobu. Tehdy si Židé jeho pláč správně vysvětlovali jako projev jeho lásky k zesnulému příteli. Ani pláč nad Jeruzalémem nemá jiný důvod než lásku k milovanému městu, do kterého putovával již od dětství, protože to bylo Otcovo vyvolené místo.

Kéž bys poznalo, co je ti ku pokoji!“ Město Jeruzalém je jediné vyvolené místo na zemi, které bylo doslova a do písmene zavlažené Ježíšovou vykupitelskou krví, a přece nevytěžilo nakonec z této krve pro sebe užitek, ale prokletí. Hospodinovo město neodpovědělo ze své strany na nabídku Božího milosrdenství, a tak nakonec právě toto nejvíce omilostněné město zastihl nejkrutější osud. Ježíš to všechno vidí, ale v jeho předpovědi není ani náznaku hněvu nebo pomsty, naopak, jeho slzy jsou projevem velké lítosti nad budoucím osudem tolik milovaného Jeruzaléma. Nebude to rozhněvaný Bůh, kdo pošle obléhající vojsko, aby zničilo Svaté město. To, co je zničí, bude jeho vlastní neposlušnost. Boží dobrotivost se nevnucuje, ale vždy vyžaduje také odpověď. Milosrdenství není samozřejmostí. Dva z apoštolů se obzvlášť těžce proviní proti Božímu Synu: jeden se osidlem oběsí, druhý se stane Ježíšovým náměstkem zde na zemi. Dva zločinci budou sdílet jeho osud na popravišti. Jeden umře s kletbou na rtech, a druhého Pán ještě před jeho smrtí veřejně prohlásí za svatého. Odkud se bere ta rozhodující kapka, která stačí převážit misky vah ve prospěch záchrany?

Příklad, jak se máme zachovat, abychom byli hodni Božího milosrdenství, nám ukazuje Bůh názorně na svém Synu. Je tomu tak díky obdivuhodnému zázraku Boží všemohoucí vynalézavosti, která si našla způsob, jak může sám Nejvyšší a Svrchovaný projevit vedle své svrchovanosti také podřízenost a poslušnost. Ježíš předstupuje před Otce jako největší zločinec, aby si vyžádal u Otce smilování. Dosáhne toho tak, že celým svým životem a především svou smrtí osvědčil svou dokonalou poslušnost. Ačkoliv jeho utrpení je přímo do očí bijící, nespasil nás samotným utrpením a smrtí, ale tím, že všechno toto utrpení a smrt přijal zcela dobrovolně a v naprosté poslušnosti k Otci. Jeho utrpení a smrt byla ve skutečnosti jejím svrchovaným naplněním.

Spíše si umíme udělat představu, jak nesmírné je Ježíšovo utrpení, než pochopit míru jeho dobrovolné a poslušné podřízenosti. Ježíš mohl v každém okamžiku uplatnit svou svrchovanou moc a znemožnit katanům jejich konání, mohl zmírnit nebo zrušit svá muka. Znamená to, že musel nikoliv jednou, ale ustavičně okamžik za okamžikem říkat Ano k Otcově vůli a stále se zcela podřizovat nelítostným trýznitelům jako beránek, který je vedený k zabití a neotevřel svých úst. Jak nám říká svatý Tomáš v hymnu Klaním se ti vroucně, byla by postačila jedna kapka jeho krve, aby spasila svět od všech jeho zločinů, ale on šel s božskou důsledností a poslušností až do krajnosti a prolil pro nás všechnu svou krev, i tu, která ještě po jeho skonu zůstala v jeho Srdci. To je postoj oddanosti, který otevírá stavidla Božího milosrdenství. Chceme-li dosáhnout milosrdenství, Bůh nežádá od nás, abychom se jeho Synu vyrovnali v jeho utrpení, ale každý se mu může a má připodobnit v jeho poslušnosti.

Poslušnost patří dnes k nejméně populárním ctnostem, ačkoliv je nezbytná i v běžném civilním životě jako důležitý předpoklad lidského vývoje i lidského soužití. Poslušnost není něco, co člověka ponižuje, nýbrž naopak obohacuje a zaručuje jeho svobodu a bezpečí. V období lidského rozvoje a dospívání nám umožňuje, abychom přejímali cenné poznatky a zkušenosti, které učinily předchozí generace, a využívali je již v období, kdy jsme si tyto znalosti a zkušenosti ještě neosvojili. Poslušnost chrání dorůstajícího jedince před mnohým nebezpečím a ohrožením, kterému je snadno vystaven vzhledem ke svým nedostatečným znalostem a zkušenostem. Poslušnost je jako bezpečný a spolehlivý vůdce, který nás vede dosud nepoznanou náročnou a nebezpečnou krajinou. Poslušnost je však také nezbytnou podmínkou pro zdárné soužití v lidské společnosti, která nemůže fungovat a rozvíjet se, jestliže její členové nerespektují složky společenského řádu, který předvídá a řeší i to, co jedinec předvídat nedokáže. Nerespektování stanoveného řádu nevede ke svobodě, ale trvalému ohrožení, protože staví všechny proti všem. Neposlušnost ve společnosti je projevem neúcty člověka k člověku a jeho ohrožením.

Postoj poslušnosti vůči Bohu je postoj nejvyšší úcty, jakou můžeme Bohu vzdát. Svou poslušností se mu zcela odevzdáváme a uznáváme bezvýhradně jeho svrchovanost a nejvyšší moc, ale současně se klaníme jeho nejvyšší moudrosti a jeho nejvyšší dobrotě. Uznáváme a přijímáme svrchovanost jeho nejvyššího božského řádu. Poslušnost vůči Bohu se však především opírá o vědomí, že Ten, komu se podřizujeme, nás nekonečně miluje a nechce ani nemůže chtít a sledovat nic jiného než naše nejvyšší dobro. Tuto spojitost lásky a poslušnosti potvrdil sám Otec, když za sebe vyznal lásku k Synovi a současně nás vyzval, abychom ho v poslušnosti následovali. Láska nás k poslušnosti přivádí a také nám poslušnost usnadňuje a posvěcuje jednak skrze oblažující vědomí, že posloucháme Toho, který nás nekonečně miluje, a jednak proto, že se mu podřizujeme z lásky. Poslušnost je štěstí a svoboda dítěte, které se může bezmezně radovat ze svého nejdobrotivějšího a nejmoudřejšího Tatínka.

V poslušnosti je soustředěno tedy to nejpodstatnější, v čem můžeme a máme Pána následovat. Ježíš nás přišel učit své poslušnosti z lásky a sám ji vrcholně osvědčil ve svém utrpení a smrti. Tuto jeho vrcholnou lekci poslušnosti si zpřítomňujeme v oběti mše svaté. V souvislosti s Eucharistií mluvíme hodně o společenství, o jednotě i o lásce, ale památka Ježíšova umučení a smrti je také památkou jeho poslušnosti. On sám skrytý ve skromných způsobách chleba a vína je přímo symbolem a vzorem poslušnosti. Pavlův hymnus „Kristus se stal poslušný až k smrti“ se proto právem stal ústředním motivem Svatého tridua.

Bohužel to, co obzvláště poznamenalo poslední desetiletí, je masově rozšířená mentalita dobře maskované neposlušnosti. Tato mentalita je jako láva, která se pod pláštěm plurality a svobody pomalu, ale jistě šíří a rozlévá a ničí to, co je podstatné. Spaluje ducha pokory a služebnosti, který je tak příznačný pro našeho Spasitele. Výsledkem je stejně plíživý deficit milosti, bez níž nemůžeme činit nic. Bůh přece nemůže konat divy a zázraky tam, kde by tyto zázraky nesloužily jeho slávě, ale utvrzovaly ducha svévole a neposlušnosti.

-lš-

Duccio di Buoninsegna