Menu


Může papež legitimně zakázat tradiční ritus?

Odpověď zní: Nemůže!

Prohlášení mons. Guido Pozzo, sekretáře Papežské komise Ecclesia Dei týkající slavení mše svaté v tradičním římském ritu vyvolalo úžas. V dopise ze 7. dubna 2014 hlavnímu představenému institutu Dobrého pastýře mons. Pozzo potvrdil, že Ordo Vetus nikdy nebyl církví zrušen, protože církev neruší liturgickou formu jako takovou. Nicméně protože „autorita církve omezuje nebo zamezuje používání liturgických textů, což bylo ověřeno v pokoncilních letech, všichni jsou povinni uposlechnout autoritu, která uplatňuje restriktivní omezení vůči Vetus Ordo a nedovoluje, aby byl použit v určitém období nebo od určitých subjektů.

Zatím nedošlo k oficiálním veřejným a formálním zákazům celebrovat Vetus Ordo, ale platí důrazně doporučení, soukromé či nesoukromé, slavit také Novus Ordo a je nutno dbát dbát na význam konvergence obou forem ritu.

Paolo Pasqualucci: Ihned prohlašuji, že souhlasí s těmi, kteří trvají na tom, že text mons. Pozzo je nepřijatelný, to znamená, že žádný věřící není povinen poslechnout zákaz slavit mši svatou v tradičním římském ritu, pokud je knězem, a účastnit se ho jako laik.

1. Proč by měl papež zakazovat celebrování mše, která existuje dvacet století a nebyla nikdy zrušena?

Jako podstatný bod této otázky se mi jeví právě toto: Proč by měl papež zakazovat nebo omezovat slavení mše v tradičním římském ritu? Je to přece mše, jejíž Kánon vychází z pevné a ověřené tradice z apoštolského prostředí, tedy přímo od sv. Petra? Mše, slavená po dvacet staletí, v níž papežové vždy spatřovali pevný soulad mezi lex credendi a lex orandi? Mše, která ne bez důvodu byla vždy v nenávisti bludařů všeho duhu, zvláště oněch neblahých hereziarchů Luthera a Kalvína. Naopak, někteří protestanští exponenti potvrdili v nedávné době, že by bylo „teologicky možné, aby i jejich sektáři se účastnili nové katolické mše“. A pokud si dobře vzpomínám, tato nová mše vyvolala svého času veřejné projevy souhlasu komunistů a zednářů.

Mons. Pozzo by měl najít odvahu, aby věřícím vysvětlil, z jakého důvodu právě římský Pontifex by měl zakazovat kněžím tuto mši a laikům účastnit se jí. Přestala snad být tato mše ze dne na den katolická? O této otázce je třeba diskutovat a neschovávat se za princip autority. Přirozeně, papež má moc k takovému omezení , pokud je pokládá za vhodné. Přesto, když zakazuje nebo omezuje, nemůže mít na mysli, aby věřící zůstali bez mše: evidentně to však dělá, pokud má převládnout jeden typ ritu nad druhým nebo nad jinými, ačkoliv jsou z doktrinálního hlediska věrohodné. A k tomu došlo, když byl promulgován Římský misál.

2. Není pravda, že církev nikdy nerušila rity: to právě učinil sv. Pius V. v roce 1570, když promulgoval Římský misál. Dosud je rozšířen názor, podle kterého je „tridentská mše“ novým ritem, který kurie vytvořila z podnětu tridentského koncilu. Ale jak dokázal mons. Klaus Gamber, liturgik nejvyšší třídy, takové tvrzení je mylné.

Paqualucci pak uvádí, jak vznikl misál Pia V. Byl to misál trvale používaný římskou kurií, který nahradil množství místních misálů. Ty z nich, které byly používány alespoň 200 let, mohly zůstat zachovány (bylo jich málo). Zrušil však ostatní rity nikoliv ve prospěch nějakého nového, nýbrž ve prospěch toho, který byl nevíce rozšířený, nejstarší a nejspolehlivější, pokud jde o jeho apoštolský původ. Vetus Ordo Pia V. je trvale perfektně legitimní, nikdy nebyl zrušen a je nadále legitimní, jak to potvrdil Benedikt XVI. v Summorum Pontificum, přičemž zrušil podmínku autorizace místního biskupa.

3. Tato otázka není otázkou disciplinární, ale týká se víry. Může papež zakazovat slavení mše v ritu, který podle trvalé tradice sahá přímo k sv. Petru, vždy byl pokládán za výslovně katolický a procházel pouze okrajovými změnami?

Tento ritus dokonalým způsobem zpřítomňuje smírnou oběť našeho Pána na Kalvárii skrze proměňování posvátných způsob, které provádí celebrant in persona Christi, díky kterému je na oltáři reálně přítomno Kristovo tělo, krev duše a božství!

Pokud by papež použil svou moc, kterou z jurisdikčního hlediska jistě má, k tomu, aby zranil tento ritus a celou církevní tradici trvající dva tisíce let, pak je třeba chápat takový případ jako zneužití moci, protože by neodůvodněným zákazem stavěl lex credendi proti lex orandi.

I nejvyšší a svrchovaná moc papeže má své jasně stanovené limity. Je nesporné, že v dogmatických otázkách se musí přidržovat Tradice všeobecné církve, toho, „quod semper, quod ubique et ab omnibus creditum est“, jak říká sv. Vincenc z Lerinu: Je více autorů, kteří zastávají názor, že není v papežově moci rušit tradiční ritus. Jmenujme alespoň slavného teologa Suareze (+ 1617), který se odvolává na své předchůce, např. Kajetána (+ 1534) a říká, že papež by se stal rozkolníkem, kdyby nechtěl zůstat v jednotě s celým tělem církve, chtěl-li by ji celou vyloučit nebo měnit rity potvrzené apoštolskou tradicí.

V další části svého výkladu demonstruje autor článku, že Novus Ordo ani neodpovídá tomu, co stanovil II. vatikánský koncil, a vypočítá přímo makroskopické rozdíly, kterými se liší od tradičního ritu a které se týkají podstatných záležitostí. To má také za následek, jak uvádí mons. Gamber, že „není možno popřít, že nemalý počet mší je neplatných“. Mluvit za této situace o konvergenci je zcela nepochopitelné. Existuje jen jeden bezpečně katolický dvoutisíciletý ritus: Vetus Ordo. Ten zcela zastiňuje nový ritus, který je z mnoha závažných důvodů s tradicí církve nekonformní.

Pramen: conciliovaticanosecondo.it Paolo Pasqualucci (kráceno)