Menu


Muž roku 2014 listu The Remnant

 

 

Titul „Muž roku“, který média každý rok udělují, prezentuje vliv, jaký měla určitá veřejná osoba na události minulého roku. V roce 2013 vyhlásily za takovou osobu listy „Times“ a „The Advocate“, nejvýznamnější tisk homosexuálů, papeže Františka.

Svět chápe, i když mnoho katolíků na to zapomnělo, že katolická církev je poslední hrází proti všeobecnému veřejnému odpadlictví, o které poslední tři staletí mocipáni usilují.

Gesta, slova a veřejná vystoupení, která papež František takřka denně nabízí médiím, na vrub svých předchůdců a obrazu církve, chápou tvůrci veřejného mínění jako poslední a nejlepší příležitost postavit církev mimo službu. Média chápou, že tento papež v souladu se svými záměry mluví tak, jako by byl rozhodnut dovršit ono církevní sebezničení – per impossibile - na které si Pavel VI. uprostřed bláznivého „otevření světu“ po 2VK naposled posteskl.

Z tradiční katolické perspektivy  časopisu The Remnant je František Mužem roku z jiného důvodu: pro nedozírné důsledky jeho pontifikátu, které vyvolávají stále vážnější obavy. To znamená, že „Františkův efekt“ konečně dosahuje toho, že mnoho katolíků i mimo tradiční kruhy si uvědomuje strašnou realitu pokoncilní revoluce v církvi a jsou konfrontováni s krizí, kterou již normalizátoři svou plytkou interpretací událostí nejsou schopní maskovat.

Toto probuzení je ztělesněno v kousavých komentářích jedné katolické ženy a konvertitky k připravované papežově encyklice o „změně klimatu“, kterou média vítají jako další pokrok „františkovské revoluce“. Pod titulem „Jsem znepokojena“ píše:

Jsem znepokojena, že současný Svatý otec mluví s takovou vehemencí o tématech, u nichž nikdo neočekává, že by jim rozuměl lépe než jiní. Co se týká jeho populárního image, je mi zcela jedno, jakou barvu mají jeho boty, jakým jezdí autem a kde si zřizuje svou domácnost. (...) Nic není svůdnějšího, než podlézání a aplaus zvláště od náladového a senzacechtivého tisku a nic není fatálnějšího pro naše duše než samolibost. (…) Domnívám se, že „encykliky“ k jiným tématům se mohou psát kdekoliv, pokud se nosí obuv v politicky korektní barvě.

František o svých plánech píše:

Sním o misionářské volbě schopné proměnit každou věc, aby se zvyklosti, styly, rozvrhy, slovník i každá církevní struktura staly vhodným kanálem pro evangelizaci nynějšího světa spíše než pro sebezáchovu. Reforma struktur, která vyžaduje pastorální konverzi, může být pojata pouze v tomto smyslu: počínat si tak, aby se všechny staly více misionářskými. (EG 27)

Je to bezmezný progresivismus, který je odpovědný za „františkovský efekt“, jaký mu získal obdiv světa. Ani ne za dva roky zažili jsme „výdobytky“ bergogliovského pontifikátu, jako je:


bezpříkladná neúcta k tradičním oděvům, obyčejům a protokolům papežského úřadu s tím výsledkem, že média velebí Františkovu „pokoru“ na vrub jeho předchůdců včetně mnoha svatořečených, kteří tyto tradice zachovávali jako znamení úcty k posvátnosti úřadu zástupce Ježíše Krista;

● další demonstrativní projevy „pokory“, jako jízdy veřejnou dopravou, používání samoobsluhy a nošení černé aktovky, které média využívají ironicky k poznámkám proti dřívějším papežům;

● perverze tradičního poslání Zeleného čtvrtku a jeho památky ustanovení kněžství a Eucharistie, jak je slavil náš Pán, aby se stavělo na odiv umývání a líbání nohou nevěřících žen a muslimek a docházelo k degradaci posvátných obřadů jako ceny za demonstraci vlastní „pokory“;

● pověstné prohlášení „Kdo jsem já, abych soudil...?“ v souvislosti s homosexuální osobou v kněžském stavu, které vytvořilo bezprecedentní „otevřenost“ vůči homosexuálním osobám církvi a které dosud nebylo uvedeno na pravou míru, naopak je dále kultivováno, jak tomu bylo na poslední synodě o rodině, kterou František řídil;

● četná skandální a matoucí víře odporující interview a rozhovory s novináři, které pak byly ve vatikánském nakladatelství se souhlasem Františka publikovány (např. s ateistou Eugenio Scalfarim), při čemž byly všechny námitky apologetů ignorovány s odůvodněním, že jeho větám bylo špatně porozuměno;

● trvalé zneužívání Písma sv. při denních „meditacích“ v Casa Santa Marta: Kristus prý jen předstírá, že se hněvá na své učedníky; Maria pod křížem se cítí podvedena; farizeové jsou v manželských otázkách „rigoristé“ (Pán je naopak označuje za laxní) a řada dalších případů;

● časté veřejné výpady proti věřícím, které František obviňuje, že dodržují a zůstávají věrni určitým katolickým normám nebo stylu minulosti, že v přehnané míře hledají jistotu v církevní nauce a zavdávají příčinu k narcistickému a autoritativnímu elitářskému sebevědomí – a tak dává najevo pohrdání katolíky, kteří praktikují dvoutisíciletou víru svých otců;

● otevřené pohrdání tradiční liturgií, kterou František odmítá jako určitý „druh módy“, na které jsou „někteří lidé závislí“;

● brutální rozbití františkánů Neposkvrněné kvůli rostoucímu sepětí s tradiční latinskou mší a šikanování františkánek Neposkvrněné z podobných důvodů, které mají zdůvodnit neoprávněnou vizitaci modernistickou řeholnicí;

● vřelé pozdravení protestantských duchovních a kazatelů jako „bratrů“, na jejichž obrácení František nemá zájem, i když miliony ovcí opustilo katolickou církev, takže Latinská Amerika je stále méně katolická;

● trapné prohlášení, že je to „hřích proti Kristově vůli“ zaměřovat se na naučné rozdíly mezi protestanty a katolíky, protože „křest, který sdílíme, je důležitější než naše rozdíly“, a tak odmítá František prakticky každou nauku Magisteria a neomylná anatémata církve proti bludům Luthera a jiných protestantských sekt;

● tvrdošíjná obhajoba islámu a celých dějin pronásledování křesťanů, které islám dodnes praktikuje, včetně Františkova prohlášení v Evangelii gaudium, že pravý islám a jeho přiměřená interpretace v Koránu je proti násilí – což je tvrzení, které vůbec nemá opodstatnění;

● obrana islámu proti tvrzení, že používá násilí proti „nevěřícím“: „To není možno tvrdit, jako není možno tvrdit, že všichni křesťané jsou fundamentalisté. I my prý máme svůj vlastní podíl (na fundamentalistech). Všechna náboženství mají tyto malé skupiny“ - tak sugeruje, že katoličtí tradicionalisté nebo protestantští obhájci Bible jsou v jedné rovině s muslimskými fanatiky, kteří vraždí, znásilňují a páchají řadu dalších zločinů, odsuzují k smrti za „rouhání“ nebo „odpad od islámu“ podle existujícího právního systému islámských zemí;

při jeho pozvání k modlitbě za mír ve vatikánských zahradách muslimský imám v jeho přítomnosti vzýval Alláha, „aby pomáhal v boji proti „nevěřícím“ (tedy nemuslimům), načež v nebývalé míře vypukl arabsko – izraelský konflikt a barbarské muslimské pronásledování křesťanů v rozličných zemích;

● modlitba v Modré mešitě po boku imáma se konala v době, kdy muslimové mučili a upalovali za živa křesťany, znásilňovali a zotročovali je v jejich vlastních domech;

● mlčení a netečnost k písemným žádostem Asia Bibi odsouzené k smrti za údajné „rouhání“ islámskou vládou v Pákistánu, zatímco Benedikt XVI. veřejně vyzýval k zastavení procesu a pravoslavná církev proti soudu formálně protestovala a miliony lidí se spojovaly, aby dosáhly záchranu života této křesťanské matky;

● vytrvalá podpora bludů Waltera Kaspera a jeho nesmyslných návrhů ohledně přijímání pro znovuoddané rozvedené, jak to sám František již dříve povoloval jako arcibiskup v Buenos Aires;

V dalších bodech jsou uváděny povážlivé nesrovnalosti a značná pohoršení v souvislosti se synodou o manželství a rodině a jmenovitě zachování synodou odmítnutých bodů i pro závěrečnou část synody.

Z těchto a mnoha dalších obdobných důvodů byl papež František vyhlášen listem The Remnant za Muže roku 2014. I když to jistě nemá v úmyslu, ukazuje František katolickému světu budoucí výsledek hnutí, které bylo zahájeno problematickými texty koncilu, které začalo ničením římského ritu a pokračovalo ochromením víry „ekumenismem“ a „dialogem“, velkým úpadkem morálky, povolání a zbožnosti.

Zdá se, že s Františkem se blížíme ke konci tohoto hnutí: k církvi smíšené se světem, s papežem jako „respektovaným moderátorem světové diplomacie, sociální spravedlnosti a mírových vztahů mezi lidmi a všemi náboženstvími, anebo také žádným náboženstvím", zatímco misijní poslání církve - učinit všechny národy učedníky Ježíše Krista - tím definitivně končí.

Jak prohlásil v televizi Obama, děkuje Františkovi za vyjednání průlomu v jednání s Kubou. Jak? Dal totiž diktátorům všechno, co chtěli, ale katolíky nechal dále v jejich područí v takřka apokalyptické situaci.

To je také pravý smysl, jak je třeba chápat skutečnost, že František je naším Mužem roku. S novým rokem můžeme s jistotou věřit, že Bůh i ze spouště tohoto pontifikátu vyvodí nakonec mnoho dobrého, když odvrátí mnoho katolíků od zničující revoluce, jakou František prezentuje. Díváme se s důvěrou na tradici velkých papežů, kteří s velkým hrdinstvím pracovali na tom, aby církev bránili před vším, co na ni dnes tak zrádně útočí.

                                                                                    Christopher A. Ferrara

                                                                           Katholisches.info