Menu


Mše oběti neboli mše věřících

 
1. Credo
 
Evangeliem resp. Krédem končí mše katechumenů a začíná vlastní oběť mše svaté. Zde stojí na prvním místě o větších svátcích a nedělích vyznání víry: Je to na jedné straně upevnění toho, co jsme slyšeli ve čteních a v kázání. Na druhé straně je to také nezbytná podmínka pro vstup do nejsvětější části mešního obřadu. V jeruzalémském chrámě byla svatyně a velesvatyně oddělená chrámovou oponou, a velekněz tam vstupoval jen jednou za rok. Při Kristově smrti se tato opona roztrhla na znamení, že se nyní otevírá přístup do velesvatyně. Jedinou podmínkou je pravá víra. Kdo chce přijít k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo ho hledají (Žid 11,6).
 
Víra a svátost víry, křest, jsou tedy nezbytné podmínky pro účast na kultu. Charakterem křtu získává věřící účast na všeobecném kněžství a je tak uschopněn mít zvláštní účast na Božím kultu. Kdo není začleněn do mystického těla Kristova, i když je přítomen, nemá na bohoslužbě podíl. Proto byli dříve nepokřtění po kázání propuštěni.
Krédo bylo původně podstatnou částí křestní liturgie a do mše svaté vstoupilo nejdříve na Východě za patriarchy Timothea (511-517). Do římské liturgie bylo zařazeno 1014 Benediktem VIII. u příležitosti korunovace císaře Jindřicha II.
 
Slova Kréda Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený nestvořený, jedné podstaty s Otcem, jsou v souladu s koncilem v Nicei odpovědí církve na ariánský blud, který tvrdil, že Otec Krista pouze stvořil.
 
Gesta celebranta při Krédu jsou jednoduchá: třikrát skloní hlavu k poctě jednotlivých osob Nejsvětštější Trojice. Ve vstupní větě při slově Deum, pak při slovech Jesum Christum a v závěru při simul adoratur. Při slovech Et incarnatus est pokleká, aby tak uctil sebeponížení Božího Syna. Při posledních slovech Kréda se žehná velkým znamením kříže. Toto znamení zde vyjadřuje připravenost jít k věčnému životu i skrze kříž.
 
S pevnou vírou a důvěrou v Boha můžeme překonat i největší těžkosti, které nás potkávají.
 
2. Offertorium
 
Dřívější obětní průvod věřících
 
Offertorium začíná pozdravem Dominus vobiscum a Oremus. Tato slova se však nevztahují k následující antifoně, nýbrž pravděpodobně k modlitbě Secreta. Zpěv k obětování provázel dříve obětní průvod věřících, kteří přinášeli k oltáři chléb, víno, vosk, kadidlo a jiné dary. Převzal je jáhen a oddělil to, co má být ve mši svaté konsekrováno.
Tento průvod nebyl vnějším projevem účasti na liturgickém konání, nýbrž výrazem uvědomělé spoluoběti, ve které věřící obětují především sami sebe. Přinášené dary byly vnějším znamením vůle obětovat se Otci. Během průvodu se zpíval celý žalm prokládaný antifonou. Když průvody vymizely, zůstala v obřadech jen antifona.
 
Obětní prvky
 
Matérií pro mešní oběť jsou z Kristova ustanovení chléb a víno, protože tyto složky Kristus při Poslední večeři proměnil ve své Tělo a Krev. Při rozmnožení chlebů byl použit chléb ječný. Pro sváteční stůl velikonoční večeře však byl předepsán chléb pšeničný. Od 8. století se požívá chléb nekvašený, neboť takový byl použit při ustanovení Eucharistie. Východní církve používají chléb kvašený. Nekvašený chléb, který nepodléhá tak snadno zkáze, se jeví přiměřenější, neboť má představovat oslavené Tělo bez poskvrny. Konsekrovaný chléb pro věřící se původně lámal z jedné velké kulaté hostie. Malé hostie se používají od 9. století.
 
Mešní víno musí být zhotoveno z vinné révy. Jiné víno a nápoje jsou neplatnou matérií. Barva vína není stanovena. Červené víno se převážně nepoužívá, protože zanechává na oltářních rouškách skvrny. Mletí obilných zrn a lisování hroznů potřebných pro zhotovení obětních darů je možno chápat jako předobraz utrpení, které Kristus na sebe přijal. Tak jako se spojuje mnoho zrn a mnoho hroznů v obětním chlebu a vínu, tak se mají ve svatém Přijímání věřící spojovat s Hlavou mystického těla a ostatnímu věřícími jako jeho údy.
 
Obětování chleba
 
Při slavnostní bohoslužbě přinese podjáhen na oltář kalich a sejme z něho velum. Jáhen podá knězi patenu s hostií. Celebrant pozvedne patenu ke kříži a krátce pozvedne svůj zrak. Pak s pohledem upřeným na hostii přednáší modlitbu.
 
Krásná obětní modlitba pochází z 11. století a vznikla pravděpodobně ve Francii. Výraz „neposkvrněná hostie“ předjímá slova kánonu, kde se mluví o Melchizedechově oběti. Slova se však vztahují nejen ke chlebu, ale i k samotnému Kristu, protože jen z jeho oběti vychází odpuštění hříchů a spása všech věřících křesťanů. Toto odpuštění vyprošuje kněz pro sebe, pro všechny přítomné a vůbec pro všechny živé i zesnulé křesťany, aby jim přineslo věčnou spásu. Obětním darem tedy není chléb a víno, ale samotný Kristus. S jeho obětí se spojuje i sebeobětování věřících.
 
Když vyslovil modlitbu, dělá patenou s hostií znamení kříže nad místem, kam bude hostie položena. Zdůrazňuje se tím vztah celého úkonu k oběti kříže. Pak hostii položí na korporál. Při slavné mši převezme uprázdněnou patenu podjáhen, který má na svých ramenou velum. Patenu zahalí velem, drží ji uctivě před svou tváří a stojí s ní pod stupni oltáře až dokonce modlitby Pater noster. Ve mši bez asistence zasune celebrant patenu z poloviny pod korporál a zbytek pak přikryje po skončené přípravě kalicha purifikatoriem. Hostie leží pouze na korporálu, který naznačuje plátno, do něhož byl pak Kristus zahalen.
 
Tento zvláštní způsob zacházení s patenou si zasluhuje vysvětlení. V nejstarším římském ritu přinášel patenu k oltáři akolyta a držel ji zakrytou plátnem, které měl přes ramena (podobně jako má podjáhen velum). Předal patenu podjáhnovi a ten ji dále podal jáhnovi. Patena sloužila původně až při svátostné hostině, aby na ní spočívala rozlomená posvěcená hostie. Právě vzhledem k této funkci se s patenou zachází s veškerou úctou, jak bude řeč ještě později.
Modlitba k obětování vyjadřuje krásně smírný charakter mešní oběti. Něco takového zcela odmítal Luther, který proto celé obětování vyloučil. V souladu s jeho požadavky byly v Novus Ordo vytvořeny nové texty, které nemluví o oběti, ale uvádějí přítomné do atmosféry hostiny. Tomu odpovídá i zacházení s patenou, na které leží hostie celou dobu mešního obřadu, protože už nejde o charakter oběti, ale hostiny.
 
Příprava obětování kalicha
 
Ve mši s asistencí nalévá nyní jáhen do kalicha víno a podjáhen přilije malou trochu vody. Jinak to vše vykoná sám celebrant.
Vodu přiléváme do vína, protože, jak věříme, tak učinil Kristus. Ve smíšení vína a vody spatřujeme v prvé řadě symbol sjednocení jeho božské a lidské přirozenosti. Tento obřad také naznačuje, že z Kristova boku vytekla při oběti na kříži krev a voda. Konečně má poukázat toto spojení vína a vody také na spojení věřících s Kristem. Voda zde zobrazuje přítomným Boží lid, proto také kněz vodu před přilitím žehná. Protože v zádušní mši je všechno požehnání určeno duším v očistci, žehnání vody odpadá. Již svatý Cyprián vyslovil požadavek, že křesťané musí být s Kristem tak spojeni, aby je nebylo možno od něho odloučit, jako není možno vyloučit z vína přimíšenou vodu. Pro tento ryze katolický význam odmítl Luther i obřad s vodou.
Modlitba, kterou se kněz modlí při přidávání vody do vína, se objevuje již v 7. století jako jedna z vánočních orací. Jejím obsahem je oblíbená myšlenka Otců, že Boží Syn se k nám snížil, aby nás k sobě pozvedl.

Obětování kalicha
 
Během celé obětní modlitby celebrant pozvedá kalich a zrak má upřený na oltářní kříž. Modlitba krásným způsobem vyjadřuje, že oběť, která se zde přináší, není vůbec soukromou záležitostí, nýbrž slaví se za celou církev a za celý svět. Je totiž pro svět nesmírně potřebná. Výstižně to vyjádřil otec Pio slovy: „Země by spíše mohla existovat bez slunce než bez mše svaté“.
 
Před postavením kalicha na oltář činí s ním celebrant opět nad tímto místem znamení kříže, jak tomu bylo po obětování chleba.
Skloněn nad připravenými dary modlí se kněz dvě krátké modlitby. V první pokorně prosí, aby Bůh našel v oběti zalíbení, a ve druhé svolává na obětní dary požehnání Ducha Svatého.
Při slavné liturgii následuje okuřování darů a oltáře i všech přítomných.
 
Celebrant si na epištolní straně umývá  ruce a modlí se přitom slova žalmu 25. Touto modlitbou prosí o čistotu a odloučení od hříšného světa a současně vyjadřuje svou lásku k Božímu domu.
Když se vrátí do středu oltáře, pohlédne krátce na oltářní kříž a hluboce skloněn s rukama sepjatýma a opřenýma o oltář obrací se v závěrečné modlitbě obětování k celé svaté Trojici, aby přijala oběť, kterou přinášíme na památku smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Páně a ke cti světců. K jejich výčtu z modlitby Confiteor připojuje ty, jejichž ostatky jsou v oltáři uloženy a k jejichž cti je mše svatá slavena.
 
Pak políbí oltář a obrací se k lidu, aby i jej vyzval k modlitbě. Oslovení „bratři“ připomíná oslovení známé z listů apoštolů, kteří tím vždy míní všechny věřící bez ohledu na stav nebo pohlaví, neboť tyto rozdíly jsou před Bohem zcela vedlejší.
Odpověď lidu znovu zdůrazňuje výsadní roli kněze, z jehož rukou má Bůh přijmout přinášenou oběť k našemu posvěcení a užitku celé svaté církve.
 
Poslední modlitbou této části mše svaté je tzv. Secreta neboli tichá modlitba někdy také nazývaná „oratio super oblata“ - modlitba nad obětovanými dary. Tato modlitba navazuje na úvodní oraci. Společným rysem těchto proseb v mešních textech je prosba o milostivé přijetí oběti a rozmnožení darů milostí s připomínkou slaveného tajemství podle liturgické doby, ve mších ke cti svatých a světic se tiché modlitby dovolávají jejich vzoru a jejich zásluh.
Modlitby při obětování se někdy nazývají „malý kánon“ na rozdíl od „velkého kánonu“, ve kterém dojde k vrcholu mše svaté – ke konsekraci. „Malý kánon“ je mladší než „velký“ a jeho modlitby mají svůj kořen ve velkém. Formulují výrazněji to, co bylo od starověku obsahem obětování mešních darů.
 
Novus ordo převzal z těchto modliteb jen minimum, a to ještě v pozměněné podobě, která podléhá dalším úpravám, zamlžujícím podstatné rysy této části mše svaté. Zcela se s tradiční mší rozchází v samotném smyslu „malého kánonu“: Jeho nové modlitby z židovského talmudu nemají s křesťanskou tradicí nic společného a navíc podstatně mění samotný charakter mše svaté: na místo přípravy oběti nastupuje příprava společné hostiny.

Preface

Preface tvořila dříve součást kánonu. Nyní tvoří úvod ke kánonu, což vyplývá i z jejího názvu: praefatio - slavnostní předmluva. Tento název použil jako první sv. Cyprián († 258), nebyla to ovšem preface v dnešní podobě.

Počet prefací byl ve starověku mnohem větší. Leonianum obsahuje 267 prefací. Řím se záhy omezil na 9 prefací. Teprve v roce 1919 připojil Benedikt XV. prefaci za mrtvé a prefaci ke cti sv. Josefa. Pius XI. obohatil misál o preface ke cti Krista Krále a Božského Srdce.

Úvodní invokace

Slova Per omnia saecula saeculorum jsou závěr sekrety. Při následujícím Dominus vobiscum se již celebrant neobrací k lidu. Vstoupil již do velesvatyně v posvátné soustředěnosti a lid zůstavil za sebou. Nato pozvedá ruce, dosud položené na oltáři, a vyzývá věřící: Sursum corda - Vzhůru srdce. Je to obměna slov z (Jer Pláč 3,41): Pozvedněte svá srdce i ruce k Pánu na nebesích. Tato slova jsou velmi stará a vyzývají nás k bdělosti a pozornosti. Sv. Cyril je chápe jako výzvu, abychom se odvrátili od všech pozemských záležitostí. S otevřeným srdcem máme odpovědět: Habemus ad Dominum - Máme je u Pána.

Výzva Gratias agamus Domino Deo nostro - Vzdávejme díky Pánu našemu Bohu vyjadřují již to, co je podstatou preface, a to je slavnostní díkůvzdání: Věřící odpovídají souhlasně: Dignum et iustum est: Tak je to vhodné a správné.

Vlastní preface

Text preface navazuje na poslední odpověď lidu. Pokládáme za povinnost spravedlnosti vzdávat díky Bohu, a to vždy a všude, protože Boží Prozřetelnost nás ustavičně provází a vede k tomu, co je pro nás nejlepší. Díky si Bůh zaslouží nejen za pozemské blaho a časné statky, ale především za vykoupení, milost víry, přijetí za syny a za dar svátostí. Musíme se naučit děkovat i za kříže, zkoušky a všechno těžké v životě, protože i to je milost Boží.

Zvláštní důvody k díkům jsou v jednotlivých prefacích různé. Jen ve velikonoční prefaci a v prefaci o apoštolech není zmínka o díku, ale ihned propuká jásot nad vítězstvím velikonočního Beránka.

Sanctus a Benedictus

Preface vyústí do chvály serafů, ke které se máme připojit ve zpěvu Sanctus.

Sanctus, sanctus, sanctus Dominus Deus Sabaoth, pleni sunt caeli et terra gloria tua. Tato slova jsou s malou obměnou převzata z Izaiáše (6,1n), kde Bůh na trůně naslouchá zpěvu serafů. Chválíme tak Boha, který má nekonečnou vznešenost, nedotknutelnost a majestát. Sanctus se objevuje ve všech liturgiích.

Slovy Hosanna in excelsis. Benedictus qui venit in nomine Domini oslavujeme Ježíše Krista, který vjel v původu do Jeruzaléma.

Sanctus a Benedictus velmi vhodně uvádějí kánon, protože záhy při proměňování sestoupí Pán na oltář, aby zde obnovil nekrvavým způsobem svou oběť.

Sanctus se kněz modlí skloněn, při Benedictus se napřímí a žehná znamením kříže, aby se sám připravil na důstojnou oběť.

Trojí zvonění obnovuje pozornost věřících k blížícímu se proměňování. V jásavém zvuku zvonku cítíme projev radosti z Pánova příchodu.


Kánon

Kánon je vlastní srdce mše svaté, neboť jeho modlitby obklopují zázrak proměňování chleba a vína v Tělo a Krev Ježíše Krista. Tridentský koncil o Kánonu říká:

„Protože Svaté se má vykonávat svatě, a tato Oběť je nade vše svatá, a protože musí být vykonávána důstojně a s úctou, zavedla katolická církev před mnoha lety posvátný Kánon, který je čistý od všech bludů a není v něm obsaženo nic, co neodpovídá v nejvyšší míře potřebné vůni vzhůru stoupající svatosti, zbožnosti a úctě těch, kteří ji Bohu přinášejí. Skládá se totiž ze slov samotného Pána a také z apoštolské tradice a toho, co vzešlo z pozdějších zbožných úprav svatých papežů“ (DH 1745).

Slovo kánon znamená totéž co norma, pravidlo. Od nejstarších dob se hovoří o canon actionis neboli normě obětního aktu. Kromě nezbytných vsuvek o největších svátcích církevního roku je kánon v každé mši stejný.

Vznik kánonu

Zpočátku se v Římě i v jiných církvích používaly improvizované modlitby celebranta, které se jen přidržovaly určitého schématu. Již ve 4. století byl kánon v podstatě pevně stanoven. Dodatečně přibyly modlitby za živé a zemřelé. Již za Řehoře Velikého († 604) měl kánon definitivní podobu a zůstal nezměněn. Modlíme se tedy kánon stejnými slovy jako nesčetní kněží, biskupové a světci. Tím vstupuje do naší doby něco z věčnosti. Na věčnosti totiž neexistují žádné změny, a tak je kánon srdcem mše svaté, které se nepřizpůsobuje módě ani duchu doby. Proto zůstává kánon stále stejný, jako je stále stejná mše den co den. Svatý Jan Zlatoústý říká: „My obětujeme vždy totéž, nikoliv dnes Beránka a zítra něco jiného“.

Luther kánon nenáviděl, protože zdůrazňuje obětní charakter mše svaté. Podle jeho názoru je kánon rozkouskovaný a odporný jako nečistá pěna z odpadků různého původu, který sestavil nějaký mnich nebo sám ďábel. Jak známo, v novém ritu se zřídka používá, i když je v mešní knize uveden na prvním místě.

Kánon v podobě tiché modlitby

Kánon je tichou modlitbou od 9. století. Předtím ho kněz zpíval, i když existoval rozdíl mezi zpěvem preface a kánonu. Preface se zpívala jasným hlasem, aby ji všichni slyšeli, kánon mohli slyšet jen klerici kolem oltáře.

Důvodem pro tichou modlitbu bylo posvátné utajení. Posvátná slova mají být chráněna před profanací. Ve středověku bylo běžné, že lid text kánonu a slova proměňování neznal, proto také z té doby schází zcela vysvětlivky těchto textů.

Důležitým dodnes platným důvodem pro tichou modlitbu kánonu a slov proměňování je, že jsou to slova vyhrazená výlučně knězi. Jen sám posvěcený kněz proměňuje svátostné způsoby a zpřítomňuje oběť na kříži. Lid k tomu nemůže přispět. Svou tichou modlitbou kněz svým způsobem opouští lid, aby sám vstoupil do velesvatyně. Tím se spojuje s Kristem, který také svou oběť přinášel sám. Sám jsem šlapal v lisovací kádi (Iz 63,3).

Lid se má sice k oběti kněze a Krista připojit a obětovat sám sebe věčnému Otci, ale na zpřítomnění oběti kříže tím nemá podíl. Tridentský koncil toto mlčení přísně chránil výslovným anathema ( DH 1759). To vrhá významné světlo na liturgickou reformu Pavla VI., který tichou modlitbu zrušil.

Tichá modlitba stejně jako latinský jazyk jsou výrazem nepochopitelnosti a nevýslovnosti tajemství, které se na oltáři odehrává. Tvrdí se do omrzení, že lid může porozumět mši, jen pokud se modlí v mateřské řeči. Ale skutečnost je taková, že většina návštěvníků o mši nic neví a přitom si myslí, že ji znají. Tak dlouho se usilovalo o to učinit věřícím mši srozumitelnou, až se stala nesrozumitelnou. Protože z modliteb bylo přitom odstraněno všechno, co souvislí s úctou a tajemstvím, má mše pro moderního člověka malou cenu.

Ticho dále podporuje soustředění a klanění. I když je společná hlasitá modlitba důležitá, je vhodné, aby se lidé v době hektického spěchu a povrchnosti naučili tiché a usebrané modlitbě. Prokázalo se, že lidé při prvním styku s tradiční mší přijali tiché modlitby jako působivý protiklad umluvené nové mše a ocenili s povděkem příležitost k tiché modlitbě v nejposvátnějších okamžicích mše svaté..

(pokračování)