Menu


Místo, na kterém stojíš, je půda svatá

Původní autentická posvátná římská liturgie to po zavedení Novus ordo neměla nikdy lehké. Její postavení připomíná dva známé biblické obrazy: nemilost, do jaké upadl Ábel u svého bratra Kaina, nebo hospodářův syn u správců jeho vinice v podobenství o vinařích. Jakoby i tento nejvyšší a nejsvětější ze všech obřadů měl sám podstoupit oběť spolu se svým Veleknězem.

Dosud nikdy se však nestalo, aby se k oněm nepřejícím připojila samotná hlava církve. Papež Montini sice tradiční ritus zakazoval, ale sledoval tím především cíl, aby své nové mši vytvořil prostor a prosadil ji. Teprve současný papež dává svými činy i slovy zcela nepochybně najevo, že v tomto směru své předchůdce následovat nehodlá. (viz)

I když to zní jako paradox, tento Bergogliův negativní postoj může liturgické „Popelce“ ve skutečnosti prokázat službu a přivést k zamyšlení ty, kteří k ní dosud chovají nekriticky nezasloužený a implantovaný despekt, aby realisticky zvážili, odkud tento despekt pochází a komu ve skutečnosti slouží.

Kdykoliv chceme mluvit o Bohu a kdykoliv chceme mluvit s Bohem, měli bychom nejdříve zrekapitulovat ve své mysli, ve své duši a ve svém srdci, s Kým máme tu čest. Tuto rekapitulaci je třeba provést co nejupřímněji a nejdůkladněji, protože tento náš Bůh není někde daleko a vysoko, nýbrž je to On, v němž žijeme, hýbáme a jsme. Nejsme tedy schopni pomyslet, vyslovit ani udělat vůbec nic, co bychom nedělali v jeho bezprostřední přítomnosti, tak říkajíc přímo tváří v tvář.

Totéž analogicky platí, kdykoliv chceme mluvit o Mši svaté. Není možno o ní mluvit jinak než s náležitou a nejvyšší úctou jakožto o největším pokladu Církve i světa, nad který zde na zemi nic většího a drahocennějšího nebylo, není a nikdy nebude. Je to největší dar Boha Otce, nejsvětější Oběť Boha Syna a nejvznešenější dílo Ducha Svatého.

Jakožto z Boží nejdobrotivější vůle ustanovené oficiální spojení mezi nebem a zemí přestavuje Mše svatá vrcholný zázrak Boží lásky, Boží moudrosti a Boží všemohoucnosti. Jejím obsahem a smyslem je zpřítomnění největší události dějin, v níž věčný Otec věnuje lidstvu svého Syna, aby se ustavičně, živě a osobně obětoval za spásu světa, to znamená potřel ďábla a zničil hřích a smrt. Právě k uskutečnění tohoto největšího a nejmocnějšího zázraku a zásahu ustanovil Boží Syn Mši svatou a spolu s ní jako nezbytnou součást také stav kněžství.

Mše svatá ustanovená ve Večeřadle tedy není lidské dílo ani lidské ustanovení. Vzešla z ustanovení samotného Ježíše Krista, bez kterého by zůstala prázdnou formalitou, a proto i její podstata a zachování vyžaduje souběžnou posvátnou apoštolskou posloupnost jako stav kněžství. Nejsme oprávněni měnit cokoliv z její podstaty, smyslu a cíle podle svého.

Neexistuje nic, co by bylo předmětem větší Satanovy nenávisti a zloby, než ony dvě Bohem stanovené cesty, jimiž z úradku Otce Boží Syn sestupuje na tento svět: jeho Matka a vždy Panna Maria a Kristovi kněží spolu s nejvyšší a nejsvětější svátostí - Mší svatou. Proto tolik útočil a útočí na božské mateřství Bohorodičky a proto tak intenzivně a vytrvale usiluje o deformaci a znehodnocení této svátosti a o zničení a degradaci kněžství.

To byl také hlavní cíl, který Satan sledoval, když před půl tisíciletím rozpoutal své velké tažení proti Kristu v protestantské reformaci. Čeho od té doby dosud nedosáhl, to chce dovršit ve své vyžádané lhůtě skrze koncil a jeho postupnou aplikaci. Jeho rafinovaným záměrem je pomocí NO podkopávat u kněží i věřících vědomí nejvlastnější podstaty mše svaté a eliminovat víru a úctu k Nejsvětější svátosti jakožto k reálně a osobně přítomnému Božímu Synu.

Komu se to zdá neuvěřitelné, ať si sečte tyto skutečnosti: Ani jedna jediná reformní změna NO nesměřuje k zvýšení a podpoře víry a úcty k Eucharistii. Naopak: prakticky všechny nové úpravy ve jménu „zjednodušení“ (SSC 50) znamenají ve skutečnosti její systematické snižování a přehlížení: zrušení projevů bohopocty, doxologií, poklekání a gest; přijímání ve stoje, přijímání na ruku; svěření Eucharistie k manipulaci nesvěceným osobám a nesvěceným rukám, rušení posvátna a presbytářů, svatostánků, přestavby chrámů, jejich stavba v podobě haly, zrušení nižších kněžských svěcení, připuštění rouhavých „neokatechumenálních praktik“ atd. (viz)

Všechno to nové, co vychází vstříc lidskému pohodlí a co, třeba nepřiznaně, lahodí lidskému sebevědomí a pýše, to vše se děje ve jménu promyšleného Satanova cíle: odsouvat stranou Boha a pozvednout na jeho místo člověka: liturgie se stává představením a jeho „předsedající“ se více než k Bohu obracejí k publiku jako jeho populární moderátoři. „Aktivní účast“ se prosazuje stále častěji vymýšlením nové tvořivé „liturgie“a nedůstojného doprovodu, který má s kalvarskou obětí pramálo společného, pokud nepřipomíná spíše přítomnost těch, kteří si z Ukřižovaného tropili posměch.

To vše dokládá velmi bohatá fotodokumentace.

Mluvit za této situace o kontinuitě a souvislém vývoji liturgie směrem k NO je absurdní. Jestliže se na příklad novým tvůrcům u zeleného stolu jevily jako nepřijatelné takřka všechny orace autentického Římského misálu, znamená to, že se podstatně změnil obsah jejich víry. Pro mnoho změn nenajdeme žádné opodstatnění ani v koncilním dokumentu. Rozdíl mezi novotvarem a původním obřadem je tak velký, že to pro mnoho kněží znamená nepřekonatelnou překážku i k minimální akceptaci původního obřadu. Koncil zasel takovou nevraživost vůči tisícileté autentické a nejposvátnější liturgii, jaká nemá v dějinách církve obdoby, a to je jasným dokladem, že nemůže být dílem Ducha Svatého. Svědčí o tom také skutečnost, že kněžský stav je prakticky ‚v likvidaci‘ jak kvantitativně, tak kvalitativně.

Kněz, který tradiční liturgii kategoricky odmítá, anebo k ní chová dokonce odpor a despekt, odmítá podstatnou součást víry a úcty tisícileté církve a plody její svatosti. Se svým přesvědčením, postojem, stavem víry bude sotva schopen naplnit podmínky pro správný a dostatečný úmysl, který je k platnému slavení mešní oběti naprosto nezbytný. Jeho ‚mše‘ budou s největší pravděpodobností pouhým vnějším divadlem.

Tato smutná a pro církev katastrofální skutečnost má ovšem své kořeny v dlouholetém destruktivním působení kněžských seminářů a teologických fakult, do kterých kdysi vstoupili jako klerici s plnou důvěrou, že zde budou pít z pramenů pravdy a víry.

Nepřekonatelný odpor k obřadu a liturgii mše svaté zavedl do dějin odpadlý mnich Martin Luther jako aktér velkého Satanova nástupu k úsilí zlikvidovat Mši svatou a kněžský stav. Tento proces od té doby ustavičně pokračuje. Prohlubující se přátelení s protestantismem je jeho součástí.

Jestliže se ještě před nedávnem zdálo, jako by si Benedikt XVI. přece jen uvědomoval, že už se zachází příliš daleko, a svitla naděje na nápravu vzniklého žalostného stavu krize víry a milosti, dnes můžeme konstatovat, že tyto iluze jsou pryč. Slova i skutky současného papeže hovoří o jeho zcela opačném zájmu.

Dino Barsotti, italský kněz, teolog a mystik, který zemřel v pověsti svatosti a čeká ho beatifikační proces a který v roce 1971 byl kazatelem papežských postních exercicií, pronesl slova, která s neobyčejnou výstižností charakterizují podstatu a kořeny panující krize církve:


»Jsem zdrcen koncilem, záplavou dokumentů, jejichž délka a často jejich řeč mi nahánějí hrůzu. Jsou to dokumenty, které vydávají svědectví více o lidské sebejistotě než o prosté pevnosti víry. Především mě však pobuřuje jednání teologů.

Koncil a výkon nejvyššího učitelského úřadu jsou oprávněné jen v situaci nejvyšší nutnosti. Není současný, úzkost vyvolávající stav církve právě důsledek lehkomyslnosti, s jakou si koncil dovolil adresovat výzvu Pánu a podrobit ho zkoušce? Měl snad být Bůh přinucen, aby promluvil, i když k tomu žádná nejvyšší nutnost nebyla? Není tomu tak? Aby byl koncil oprávněný, aby mohl vytyčit požadavek, že je třeba všechno obnovit, bylo třeba tvrdit, že všechno probíhalo špatně, a pokud to nevychází od biskupů, pak tedy od teologů.

Nic se mi nejeví opovážlivějšího proti Boží svatosti, než namyšlenost kléru, který se svou pýchou, jež je pouze od ďábla, věří, že může manipulovat s pravdou, který si namlouvá, že obnoví církev a zachrání svět, aniž by obnovil sám sebe. V celých církevních dějinách není nic, co by bylo možno srovnat s posledním koncilem, na kterém episkopát věřil, že bez úsilí o svatost může všechno obnovit jenom tím, že poslouchá svou pýchu, a to ve zcela zjevném rozporu se zákonem evangelia, které nám ukládá k věření, že Kristovo lidství bylo nástrojem všemohoucnosti Lásky, která zachraňuje skrze svou smrt.«