Menu


Milá církvi, přestaň s gayfrendly a staň se svrchovanou!

 

Profesor Roberto de Mattei, prezident Fundace Lepanto a ředitel Radici cristane byl jedním z inspirátorů akce Acies ordinata na náměstí Sv. Silvestra 19. února, jakožto mlčenlivého protestu proti vatikánskému sumitu o sexuálním zneužívání. Rozmlouvá s ním Ignazio Mangrano z deníku Verità.

Pane profesore, vatikánský sumit byl snad omyl?

Myslím, že ano. Prokázaly to největší tiskové agentury, když mluví o chabém poselství a zdůrazňování pouhé satisfakce obětí. Já se domnívám, že nezdar ale spočívá v něčem jiném.

Co to podle Vás je?

Soustředili se na příznaky, a nikoliv na příčiny zla.

Můžete to vyložit?

Zcela opomenut totiž zůstal ústřední bod, který zdůraznil dokument mons. Vigana: totiž šíření homosexuality v církvi jakožto organizovaného fenoménu.

Domníváte se, že v církvi existuje lobby gay?

Ano, jeví se to jako evidentní.

Evidentní?

Největší část zneužití se týkala mužských dospívajících, a nikoliv dětí. Tedy jestliže sumit se o homosexualitě ani nezmínil, jediné vysvětlení je, že byl vystaven velkému tlaku, aby se tohoto argumentu vystříhal.

Byl to nátlak vnější, nebo vnitřní?

Jak vnější, tak vnitřní. Média chtějí církvi znemožnit zdůrazňování její nauky o homosexualitě.

Proč?

Protože pedofilie je zločin, který uznávají všechny současné laické státy. Ale tytéž státy, které odsuzují pedofilii, podporují homosexualitu.

Podporují?

Ano. Proto chtějí prohlásit za trestný čin homofóbii, tedy kritiku homosexuality.

Církev tedy ustoupila propagandě LGBT?

Církev by měla zaujmout prorockou pozici jako výzvu světu, odsoudit nejen to, co odsuzuje svět, tj. sexuální zneužívání, ale také to, co svět neodsuzuje, a to je homosexualita.

A vnitřní nátlak?

Mezi klérem je dnes atmosféra omerty a praktikování „gay-friendly“, jak se tomu říká. Zdá se, že slovo homosexualita nesmí být ani vysloveno.

Doslova?

Monsignore Charles Scicluna prohlásil, že odsuzovat homosexualitu není legitimní, protože toto slovo označuje genetickou kategorii, a pod jednou „kategorií“ není možno osoby generalizovat.

A to je naopak možné?

Copak pedofilie není také jedna z kategorií? Pedofilie sama o sobě je hřích, a homosexualita již nikoliv?

Pater Frederico Lombardi hovořil na závěr sumitu o konkrétních měřítkách. Neměl pravdu?

Údajná konkrétní měřítka se odvolávají na indikace OMS. To je organizace, která podporuje antikoncepci, potraty a sexuální výchovu... Byl jsem konsternován, jak se sumit může snižovat na agendu mezinárodní organizace, která je odjakživa v rozporu s naukou učitelského úřadu.

Co by měl tedy papež udělat?

Přece není nic konkrétnějšího, než odvolat se na morální zákony církve. To není nějaké abstraktní pravidlo, ale přirozený zákon, který je vtisknut v srdci a svědomí každého člověka. A co chybělo vatikánské špičce především: nadpřirozený pohled na dnešní problémy; došlo zde k úplnému vyklizení prostoru, jakým jsou pojmy: milost, hřích, mravní zákon, přirozený zákon.

A naopak...

A naopak ona slova zcela scházejí v závěrečném dokumentu. To je důvod, proč sumit zcela selhal. Symptomem toho je exploze případu Pell.

Co soudíte o případu George Pella?

Myslím, že pokud jsou zde obvinění, která se týkají církevních osob, církev jako taková má své kanonické právo, své soudy a je schopna řešit sama takové případy, nemůže se omezit na to, že řekne: „Počkejme na výsledek vyšetřování“, která provádějí laické tribunály.

Není třeba se obrátit na „sekulární“ instance?

Takový projev důvěry k laickým tribunálům mě značně znepokojuje.

Proč?

Ve Vatikánu zůstali lidé případem Pell zdrceni, protože o něm vědí, že je to nevinný člověk. A jsou zcela v rozpacích nad tím, proč ho papež jmenoval prefektem ekonomického sekretariátu. Když však se někdo rozhodne obrátit se na laické tribunály, je třeba nést také důsledky.

Měla by církev tedy sama vyšetřovat své kněze zneuživatele?

Církev, která má své trestní právo a své tribunály, měla by mít tu odvahu a vzdorovat světským tribunálům v přesvědčení, že svět tu není k tomu, aby soudil církev, ale církev má soudit svět. Měla by osvědčit svou suverenitu.

Tedy i církev má být suverénní?

Ano. Pokládám to za velmi závažné, že církev rezignuje na svou suverenitu. Církev je svrchovanou společností tak jako stát, má také svůj cíl, a na rozdíl od státu tento cíl je nadpřirozený.

Tedy?

Jestliže je církev společností svrchovanou, má všechny prostředky, aby dosáhla vlastních spravedlivých cílů. Není to organismus ryze etický, který se zbavuje své jurisdikční dimenze a přenechává státu, aby rozhodoval o všem. Zříkat se své suverenity je velmi nebezpečná úchylka.

Nebezpečná úchylka?

Světské tribunály mohou pak postihnout i papeže Františka...

Co má s tím papež...?

Vysvětlím vám to. Když se církev zřekne své suverenity, stane se určitou „morální agenturou“. A tak riskuje, že celá církev, počínaje od špiček, je odpovědná za všechny činy svých podřízených. Což se neděje, jestliže je pokládána za společnost svrchovanou.

To znamená, že se chová jako stát?

Přesně tak. Jestliže se Ital dopustí zločinu, neodpovídá za to předseda vlády. Z tohoto kroku se pak dospěje k pronásledování církve.

Pronásledování?

Obávám se, že ano. Tím, že se zříká své suverenity, církev ztrácí svobodu a je nucena podřizovat se státu, a být i pronásledována. Dnes se nacházíme v režimu podřízenosti. Jestliže kdysi byl stát světským ramenem církve, nyní se církev stala světským ramenem mocných, politiků a médií.

V jakém smyslu?

V tom smyslu, že poslouchá všechny pokyny národních a mezinárodních organizací, které hájí náhledy antietické a protikřesťanské.

A pronásledování?

Jestliže se církev rozhodne podřídit se tomuto mechanismu, nemůže se dostat do rozporu s politickou mocí. Toho se církev neodváží. A pokud je k tomu nucena, setká se s velkými obtížemi, protože se zřekla první obranné linie, tj. projevování své svobody a právní nezávislosti.

Vraťme se k případu Pell. Někdo prohlásil, že obvinění ze sexuálního zneužívání se objevilo poté, co prefekt ekonomického sekretariátu objevil milion euro uložený na soukromých účtech...

Je možné, že tyto dvě věci jsou spojeny. Na druhé straně se říká, že prameny obvinění, které ho přivedlo za mříže, není z Austrálie, ale z Vatikánu...

Když jste říkal, že církev postrádá své odvolání na nadpřirozeno, co jste tím myslel?

Církev se zřekla svého poslání, které má za cíl spásu duší, a přetvořila se na společnost pro materiální blahobyt osob. Znaturalizovala se.

Znaturalizovala?

Zřekla se poslání, které jí uložil její zakladatel Ježíš Kristus. Tak se stala organismem revolučním.

Čili?

Když se vytrácí vertikální vztah k Bohu, církev se stává společností politickou. To je hlavní charakteristika tohoto pontifikátu. Je to pontifikát politický, i když náboženský.

Františkův pontifikát je politický?

Ano. Jeho leitmotivem je imigrace. Když 14. února přijal delegaci domorodců k Fondu zemědělského rozvoje, papež věštil »kulturní promísení« s tzv. národy civilizovanými. To znamená vytržení z křesťanských kořenů, na kterých tak trval Jan Pavel II. a Benedikt XVI.

A co je to za promísení?

Podle Františka nejde jen o promísení kulturní, ale také etnické. Jeho projektem je nahrazení etnika evropské populace, která je v demografickém úpadku, novou vlnou afrických přistěhovalců.

A proč to?

František má ideologickou vizi, která vychází z jeho kulturní formace.

A ta je jaká?

Je to formace člověka, který do sebe absorboval progresistickou teologii prostřednictvím teologie osvobození. Je to utopie o „novém světě“. Jenomže on s tím přichází 30 – 40 let po jejím krachu.

Jak byste tedy definoval papeže Františka?

Základem jeho osobnosti je záměrná dvojakost. A to je jaké příčina jeho problémů. A nyní dovolte, abych položil otázku také já.

Prosím.

Benedikt XVI., který byl ve své vlasti velmi odmítán, třikrát navštívil Německo. Jan Pavel II. vykonal devět návštěv Polska. Jak je možné, že papež, který jezdí všude možně, i do Arabských Emirátů, ještě ani jednou nenavštívil svou Argentinu?

Ale! Proč?

Tato otázka je současně odpovědí...

Corrispondenza Romana