Menu


Mensis horribilis papeže Františka

                                                                    

Papež, kterému provolávali hosana a kterého laskal celý mezinárodní mediální svět, a to s tím větším nadšením, čím vzdálenější byli komentátoři od katolicismu (viz Scalfari), byl nucen inkasovat první zklamání právě na svém preferovaném terénu, na terénu pubblic relations:minulo ho vyznamenání Nobelovy ceny ze mír. Pokud známe aktivity výboru této ceny, který zamítl přiznat ji Janu Pavlu II. i přes jeho iniciativy a jeho varovné projevy proti válce v Golfu, mělo by to být důvodem k ulehčení; ne ovšem pro člověka, který si dává záležet na svém vlastním mediálním appealu a na svých gestech v souznění obecného mínění. Zdá se, že byl docela blízko, aby cenu obdržel; ale Švédové chtějí vidět nejprve velblouda a čekají, až Bergoglio zkonkretizuje své sliby o převratu v sexuální morálce. Prozatím ho hlásá, ale není s to ho realizovat.

Druhé trápení, opět ve stejném měsíci, je vydání knihy Antonia Socciho Non è Francesco (Není to František). Bergoglia jistě nepoleká (a čtenáře sotva přesvědčí) část, která se dlouze zabývá procedurálními podrobnostmi, které mají dokázat neplatnost jeho volby. Ale část ostré kritiky způsobu, jakým řídí Petrovu lodičku, a zvláště důkazy mnoha bodů, v nichž se zcela rozchází se svými předchůdci, představuje balvan J´accuse,jak Bergoglio chápe , není jen sbírka nějakých izolovaných detailů (především Socci nikdy nebyl tradicionalista). Je to kniha rektora italské novinářské školy se ráem stala je v kategorii textů o náboženství v Itálii bestselerem (a to i přes ostrakismus Paulínek, které odmítají knihu prodávat ve svých knihkupectvích). A to nám dává tušit, že ne všichni formují svůj úsudek pouze na základě počtu nepřístojných objímání během papežských procházek.

Ale skutečným debâcle se stal synod. Z hlediska katecheze nezměřitelná škoda způsobená katolicismu se stala faktem již při zveřejnění první Relatio: poselství, že každý si může zařídit své pohodlí s požehnáním církve; a skutečně italská politika, vždy pozorná k vatikánským náladám, pokládá za naléhavé organizovat civilní obranu; věc, která do minulého měsíce sotva někoho zajímala. Kardinál Napier hovořil o nenapravitelné škodě v tom smyslu, že nyní jsou zmařeny dobré mravy, ať už se jakýkoliv budoucí dokument pokusí to napravit.

Tedy z tohoto pohledu dosáhla svého cíle. podvratná strategie Bergoglia (člověka schopného smést do koše tisíciletou nauku, aniž by s ní argumentoval v obšírných encyklikách, pouhou jednou ranou ve formě interview)

Za to všechno zaplatil papež neuvěřitelnou cenu: ztratil důvěru svého ‚parlamentu‘. Veřejně, otevřeně, hlasitě a dokonce vehementně. A od tohoto okamžiku, přes všechny jeho řeči o kolegialitě a svobodě vyjadřování bylo všem zcela zcela jasné, jak si posluhuje manipulace, aby prosadil svou agendu, všichni vědí, že první Relatio byla od něho odsouhlasena; revolta ani nebrala ohled na pokryteckou konvenci připisovat ji pouze jeho exekutorům. Kardinálové obvinili především jeho, nikoliv jen jeho pohůnky, že jako strůjce způsobil nesmírnou škodu církvi (kard. Burke), nebo že si dovolil přeorat katechismus (arcibiskup z Kyjeva); někteří jako Müller, Ruini a Burke ho dokonce odmítli pozdravit, jak uvádějí všechny deníky.

A konečně je tu i přímé píchnutí do papeže ve větě jedné z komisí synodu (Italicus B): „Nejdeme hledat laciný populismus, který všechno ukolébává a balí do vaty.“

Ale nejen to. Bergogliův omyl spočíval v tom, že se dotkl tématu rodiny, které bylo ústředním tématem papeže, který nejvíce formoval cítění dnes žijících katolíků: Jana Pavla II. To vyvolalo uraženou reakci, která šla tak hluboko, jakoby se to týkalo tématu liturgie nebo ekumenismu. Jestliže těm, kteří jsou vzdáleni a vlažní, může dělat dobře určitý morální laxismus, pak těm, kteří bojují (z jejichž řad se rekrutují ti, kteří cítí povolání, ti kteří jsou a budou v církvi něco platní) se jistě nelíbí, když se tak děje za cenu zapření toho, co u nich zrálo v posledních desetiletích. Na Františkově straně zůstal zvláště jen starý německý klérus, který se opírá jen o bohatý Kirchensteuer (církevní daň). Tentokrát dokonce i Francouzi táhli s konzervativními a osa, která tolik znamenala pro koncil, už neexistuje. Jihoameričani (vždy podporovaní německou církví a po desetiletí naklonění k pokrokářským pozicím teologie osvobození) jsou s Bergogliem, ale Severoameričani, zvyklí bojovat za rodinnou morálku s politikou, o prelátech z Asie a Afriky ani nemluvě, jsou na nohou, aby bojovali. Zvláštním případem je Polsko, které nyní vidí v Bergogliovi anti-Wojtylu; Poláci jsou podrážděni a pohoršeni. Navíc na tyto dny připadá třicáté výročí mučednictví otce Popieluszka z rukou komunistů a dnešní exkomunisté citují proti polskému episkopátu Bergoliovy věty a jeho Relatio, aby posunuli vpřed gender a legalizaci incestu.

Podobná rebelie nepostrádá tóny odvety a je v ní cítit, že v ní doutná značná nevrlost. Víme, že papež Bergoglio za televizní tváří má jinou tvář, lidsky nevlídnou pro své tyranské sklony. On sám přiznává, že to byl jeho charakteristický defekt na počátku jeho kariéry jako jezuitského superiora. Možná, že byl potřebný nějaký impuls při reorganizaci kurie po onom svatém člověku, jakým byl Benedikt. Ale mluví se o tom, že v posvátných palácích Vatikánu se lidé schovávají do výtahů, když má přijít František, aby se vyhnuli jeho plísnění a ostrým důtkám. To pokud jde o kurii; v národních episkopátech stačí se podívat na pokoření způsobené Bagnascovi, na nečekané jmenování ultraprogresivisty do Chicaga, neoblíbeného u všech amerických biskupů, abychom si učinili obraz o pravých pocitech velké části „spolubratří biskupů“. Také exhibice pauperismu nového papeže vyvolává nevoli mezi preláty nucenými k demonstrativnímu odříkání.

Papež Bergoglio je bojovný a prohnaný jezuita, který si nenechá nic líbit. Bylo to patrné na jeho podrážděné reakci. V závěrečném projevu na synodu kritizoval okamžiky opuštěnosti, napětí a pokušení (bylo někdy slyšet na církevním zasedání podobné termíny?), zmiňoval se o nepřátelském zesměšňování, o snaze zavřít se za napsané, o neochotě dát se Bohem překvapit, o schovávání se za zákon, za to, co známe, a ne za to, čemu se musíme učit a čeho máme dosáhnout. Od Ježíšových dob trvá pokušení horlivců, skrupulantů, přepečlivých a tzv. dnes-tradicionalistů a také intelektualistů. Ve svém vystoupení dokonce objevil, že není jen biskup Říma, jak se sám obyčejně definuje, ale také papež, a připomínal své kanonické výsady jako pastýř a nejvyšší učitel všech věřících, vybavený řádnou a nejvyšší mocí v církvi, plnou, bezprostřední a univerzální. Jasné poselství, aby připomnělo, kdo tu poroučí. Také v homilii v neděli zdůraznil své záměry a citoval mezi jiným z vět Pavla VI. právě tuto: Pozorně zkoumáme znamení doby a hledáme přiměřené cesty a metody... pro rostoucí potřeby našich dnů a zralé podmínky společnosti.

Ale objektivně, jak píšou i komentátoři, kteří s ním sympatizují, výsledek synodu předznamenávají překotný a sladký podzim jednoho leadership, vůdce, který neobstál při zkoušce hlasování, zda nese vpřed svou říjnovou revoluci.

Papež Bergoglio ztratil svou auru: nikoliv ve střetu s laicistickým světem, jehož šampionem zůstává, a pravděpodobně ani ne u těch milionů prostých lidí, kteří mu tleskají, když slyší jeho pozdrav „Dobrou chuť“. Ale to nejsou ti, kteří rozhodují o cestě církve.

Tyto dny, které vyvolaly takové pozdvižení, nesou všechny příznaky začínajícího soumraku tohoto pontifikátu, tak jako aféra „Williamson“ a následující otevřená rebelie poznamenala nenávratně pontifikát jeho předchůdce.

                                                                    messainlatino.it- Enrico