Máme dva papeže
Nicodemo Graber
V únoru tothoto roku známý katolický novinář Antonio Socci publikoval v listě „Libero“ anketu o čtyřech bodech pod titulem Dva papeži u sv. Petra. Zdůvodnění situace, jaká se nestala za dva tisíce let.
Socci zde zveřejnil téma neslýchané a především irelevantní otázku současné přítomnosti dvou papežů, tzv. emeritního papeže, který abdikoval....
Na jeho otázky odpověděl novinářský svět z oblasti církve a kultury mlčením s výjimkou Vatican Insider, protagonisty tvrdé polemiky proti Soccimu. Polemiky, kterou chce Andrea Tornnielli vyřešit ve prospěch vlastní téze a proto poslal Benediktovi XVI. soubor otázek, které napsal sám Tornielli. Odpovědi, které mu údajně dal sám emeritní papež, nejen že polemiku neuklidnily, ale naopak vyvolaly nové pochybnosti.
Nechceme reprodukovat etapy této debaty, vysvětlení od sekretariátu emeritního papeže a prefekta papežského domu o znaku navrženému Benediktovi, který emeritní papež zamítl a chce si podržet svůj původní znak.
Nechceme ani příliš zdůrazňovat významnou roli, jakou Benedikt XVI. nadále sehrává ne vždy ve skrytu: nosí papežský šat na veřejných slavnostech, jako bylo žehnání sochy sv. Michaela Archanděla, nebo kanonizace dvou papežů, provádí korektury některých magisteriálních dokumentů papeže Františka (bylo by zajímavé seznámit se s těmito korekturami, abychom mohli zhodnotit existující dialektiku mezi dvěma papeži) atd.
28. května vyšel v Corriere della Sera článek: Opravdu máme dva papeže, který napsal Vittorio Messori a ve kterém tento kníže katolických novinářů, i když v odlišném stylu a bez eklesiologických úvah Socciho, rozvíjí ve skutečnosti analýzu, která se soustřeďuje na uznání koexistence dvou papežů. Další den v Libero napsal Socci: Konečně objevili „Corriere“ a Messori, že máme dva papeže.
Klidným stylem odlišným od vlastních silných tónů dotýká se Messori obnažených nervů a nabízí hypotézu, která má znepokojující eklesiologický ráz.
S odvoláním na studii kanonisty Stefana Violiho analyzuje Messori
text abdikace, kterou pronesl Benedikt XVI. a podle které papež Benedikt nerezignoval na munus petrinus, ale pouze na ministerium, tedy na výkon tohoto úřadu. Navíc, Benedikt se nevzdal ani zcela petrinské služby, ale pouze výkonu vlády a vyhradil si duchovní výkon samotného ministerium. To znamená, že Benedikt XVI se nevzdal úkolu Petrova nástupce, ale jen jeho konkrétního výkonu.
Máme tedy Benedikta XVI. plně oděného do munus petrinus, v plném držení duchovního ministerium Kristova Zástupce, ale nikoliv univerzální vládní moci, která by spočívala na papeži Františkovi.
Nikomu jistě neunikne smělost takové téze a důsledků, které z toho vyplývají. Jedna z nich je tato: Jestliže munus petrinus trvá nadále u Benedikta XVI. (protože na něho nerezignoval, zůstává tedy papežem) mohli bychom vyslovit hypotézu proti dogmatu a konstituci samotné církve (stejný munus u Františka, munus petrinus zdvojený, sdílený). Anebo řekneme, že papežem (titulárním v munus petrinus) je ještě Benedikt XVI., zatímco František by vykonával jen univerzální správní moc. Obě hypotézy jsou těžce problematické, ne-li nepřijatelné.
Není naším zájmem přinášet nové problémy do již tak širokého archivu článků, rozhovorů, diskuzí na toto téma. Ani nechceme provádět rozbor toho, co přinesli Stefano Violi a Messori. Omezíme se na to, že označíme jeden fakt a naše obavy. Fakt je, že dva z největších katolických novinářů v Itálii představili problém ve dvou celostátních denících, a ten se stal tématem debat na mezinárodní úrovni teologů, kanonistů, kněží i prostých věřících k velkému zmatku a dezorientaci mnoha lidí. Je to jakoby Socci a Messori oznámili světu, že král je nahý; a co teď?
Největším problémem je, že tato faktická situace dvou papežů, jednoho panujícího a jednoho emeritního, je zdrojem zmatení eklesiologického statusu a stává se příležitostí k pokusu o (auto)demolici papežství podle jednoho schématu, na které myslel Rahner již v roce 1974. Na stránkách Vorfragen zu einem okumenischen Amtsverstandnis spekulovat tento jezuita o možnosti rozpustit munus petrinus a přímou odpovědnost jedné osoby na čele – papeže – za vládu a svěřit tento výkon dvěma nebo více osobám.
Je nesporné, že eklesiologická hypotéza Rahnerova mutatis mutandis by nejlépe ospravedlnila teologicky situaci papežství, jako je tu, o které hovoří Violi – Messori, kdyby vznikla skutečně abdikací Benedikta XVI. a volbou Františka. Bohužel, takové řešení by bylo eklesiologicky v rozporu s vůlí Ježíše Krista, s podstatnou konstitucí církve i s katolickým dogmatem. Znamenalo by to smrt papežství.
Kámen byl vržen, zmatek je veliký a není vidět žádné východisko. Jen Náměstek Kristův může učinit jasno. Modleme se, aby Pán chránil svou církev.
http://www.conciliovaticanosecondo.it/
