Menu


Malé krůčky k rehabilitaci Boha

 

Člověku se  skutečně může  někdy zdát výhodné, vůbec s Bohem nepočítat, nemít s ním nic společného, zařídit se úplně a beze zbytku, jakoby Boha nebylo. Ale takové zdání lidské rozumnosti a výhodnosti se rázem rozplyne, jestliže   přece jen uvážíme a popravdě si připustíme, že tím odmítáme jediný zdroj všeho našeho bytí a dobra, že Bůh nemůže ani nechce naše smýšlení, uvažování, rozhodování a jednání ovlivňovat ničím jiným, než svou nekonečnou moudrostí, dobrotivostí a láskou, že všechno jeho »usměrňování« (lidsky souzeno zakazování a přikazování) nemá jiný smysl, než napomáhat, abychom byli co nejvíce a nejdokonaleji ve shodě s jeho nejmoudřejším a nejspravedlivějším řádem, jediným, jehož žádné právo či pravidlo nebo zásada není pro jednoho právem a pro druhého bezprávím, pro jednoho výhodou a pro druhého křivdou, pro jednoho ziskem a pro jiného ztrátou. Je to nejvýš moudré a láskyplné vedení všeho a všech k nejvyššímu dobru. Tímto nejvyšším dobrem není pochopitelně nic jiného než Bůh sám.

0 0 0

Kdo to je Bůh? Velikost Boha je nevýstižná. Větu »Bůh je láska« chápeme nejčastěji jako vyjádření skutečnosti, že nás Bůh nekonečně miluje. Ale smysl této věty je mnohem hlubší. Je v ní vyslovena sama podstata jeho bytosti. Láska je to, co Bůh je i čím žije. Bůh bezprostředně nazírá svou nekonečnou dokonalost jako ničím neomezené bytí, dobro, krásu, pravdu a vznešenost a svatost a toto poznání nekonečného dobra a krásy ho naplňuje nekonečnou blažeností. Jeho dokonalé sebepoznání není jen nějaká představa či obraz, ale existuje reálně jako neoddělitelná součást jeho bytosti Protože při všem poznávání vycházíme ze sebe a svých zkušeností, představujeme si svrchovanou, nejvýše dokonalou a jednoduchou bytost podobně složenou, jako jsme my. My u sebe musíme rozlišovat to, co „jsme“, od toho, co „máme“. V Bohu je všechno bytostně spojeno v jedno jediné nekonečné, nejvýš svaté a neskonale dokonalé nerozdělitelné bytí.

Svou vlastní dokonalost a svatost, pro nás nepředstavitelně úchvatnou a vznešenou, své dokonalé sebepoznání Bůh nemůže nemilovat veškerou svou stejně nekonečnou láskou. A to je podstata Božího života: nekonečná blaženost z nekonečného nazírání vlastní nekonečné dokonalosti a nekonečná láska k ní. Je to svrchovaná plnost bytí, plnost poznání i plnost života a lásky. V této trojí tváři Boží existence i Božího konání se skrývá pro nás nepochopitelné tajemství Boží Trojice. Skutečný pravý Bůh však nemůže být jiný než trojjediný.

0 0 0

Ať probereme všechna možná i nemožná božstva, jaká člověk kdy člověk ctil anebo dosud ctí, nenajdeme mezi nimi pražádné, které by se pravému a jedinečnému Bohu třeba jen vzdáleně podobalo v jeho nevýstižné božské svrchovanosti a dokonalosti. Ona Boží láska k sobě samotnému nemá ovšem pranic společného s naší sebeláskou. Bůh si tímto způsobem nic neosvojuje, nic nepřivlastňuje, co by nebyl On sám, Bůh nikoho nezkracuje. Naopak. Tato jeho plnost bytí a dokonalosti jako by byla přemírou, která ho podněcuje vystoupit ze sebe, a jeho nekonečná plnost moci a dobroty ho vede k tomu, aby dal také někomu jinému podíl na své nekonečné a ničím neomezené štědrosti a plodnosti, a proto obdařuje bytím bezmezný svět svého tvorstva. Vrcholem jeho štědrosti a plodnosti jsou bytosti povolané být jeho věrným obrazem, aby tak měly účast na jeho lásce a s ní spojené blaženosti. Zahrnuje tyto své vyvolené tvory svou nesmírnou péčí, aby jim dopomohl dosáhnout toho úžasného a zcela nezaslouženého cíle žít v něm a s ním, což je jediné smyslupné bytí mimo Boha

0 0 0

Je to tedy úplný opak nám známé sebelásky. Příklad takové nezištnosti, jakou je boží stvořitelská činnost, vůbec nikde nemůžeme najít. Vždyť nikde v celém kosmu nenajdeme nic, co by za svůj vznik a své bytí nevděčilo Bohu. Všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. Bez něho nepovstalo nic z toho, co povstalo, a povstalo to jen proto, protože sám chtěl. Nic z toho, co jen díky němu existuje mimo něho, mu tedy nemůže nic dát, nic nic přidat.

I ten z Bohu podobných, svobodných, sebepoznávajících tvorů, který se ke svému Bohu a Stvořiteli nechce vůbec znát, který ho odmítá a dává před ním přednost čemukoliv jinému, ať si hledá ke svému prospěchu a potěšení cokoliv jiného, rozhodl se pro něco nejabsurdnějšího a nejzaslepenějšího, co může člověk podniknout. Nechtít Boha znamená v podstatě nechtít sám sebe, odmítat svůj božský původ a své jediné smysluplné povolání: žít věčně s Bohem a v Bohu. Každý jedinec si přece zakládá na tom, že jedná uvážlivě, promyšleně a cílevědomě, že dobře ví, co chce a za čím spěje. Ale rozhodující, skutečně objektivní kritérium vší rozumnosti a smysluplnosti nezávisí jen na člověku, nýbrž především vyplývá z věčného řádu všech věcí, jehož jediným autorem a také cílem je sám Bůh, přičemž míra, v jaké, to člověk přijímá a uznává, nebo odmítá, na věci vůbec nic nemění.

0 0 0

(Pokračování?)