Malá rekapitulace
„Obhájce pravdy“
Bezmála dvaaosmdesátiletý kardinál je plný obdivuhodné energie a optimismu: „Je třeba se porvat. Ještě nejsme u konce. Máme ještě rok.“ Není divu, že vzbudil obdiv i bezbožeckého tisku. Věrnějšího spolubojovníka by František jen tak snadno nenašel. A nedělal by mu čest, kdyby se pokládal za poraženého. (viz)
Vždyť z 62 bodů neprošly „jen“ tři. Jenže mezi nimi je právě ten Kasperův klíčový problém: jak připustit rozvedené k večeři. Neprošla ona „teologická cesta“, aby nebyli předem vylučováni ze svátostí.
Oslavovanému obhájci pravdy šlo dokonce o více než o pomoc těm, kteří uvázli v pasti svého rozvodu. Je velkodušný a milosrdný i k těm, kteří se dosud nerozvedli, a chce jim připravit jasnější perspektivu, aby se nemuseli předem obávat, že v případě rozvodu budou snad „vylučování ze svátostí“.
Někteří synodní otcové pro to neměli zatím dostatečné pochopení. Není se jim co divit. Neznají a nikdy nepoznají žádné synodní nebo koncilní otce, kteří tuto „překážku“ k večeři stanovili, a domnívali se proto , že se oprávněně necítí kompetentní k tomu, aby tuto překážku zrušili. Tato překážka pochází totiž z evangelia.
Ale koumavý a neúnavný bojovník za pravdu už v duši obmýšlí, jak
takovou komplikaci překonat. Zatím si netroufal o tom mluvit přímo na synodě, ale novinář z proticírkevního Zeitu by pro jeho cestu mohl mít zatím jistě více pochopení než spolubratři v biskupské službě. Proč se mu s tím nepochlubit?
Především je třeba se zbavit přehnaného respektu a strachu z evangelia. Evangelium přece není trestní zákoník. Do roka a do dne snad i dnešní rigoristé pochopí, že Bůh nás především přijímá a chce pro nás to nejlepší. Proč by nás měl odhánět od večeře? Nemůžeme přece do nekonečna vycházet z abstraktní nauky, kterou již většina tak jako tak nerespektuje.Nechceme přece nic jiného, než abychom všechnypřiváděli ke šťastnému životu. To přináší naději a ulehčení. Ostatně, jde jenom o večeři...
A k tomu, aby to spolubratři biskupové konečně pochopili, stačíkdyž nastaví svůj sluch lidu. Kdo všem těmto otázkám může rozumět lépe než samotné rodiny? Trvat natvrdém dodržování církevní nauky je ve skutečnosti pokrytectví, a před tím nás papež oprávněně varuje. Když už nedokážeme proměnit kámen v chléb, nesmíme ani proměňovat chléb na kámen. Buďme milosrdní, jak i náš papež je milosrdný. Všem, kterým by takové úvahy mohly dělat za rok potíže, vychází ochotně vstříc a již předem je zbavuje tíže jejich odpovědnosti.
Takže víc než optimistický úsměv pana kardinála, který ho zřejmě provází na každém kroku, má asi svoje oprávnění a nebude o něm platit to, o čem čtemev abstraktní nauce: „Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit. Sodomě bude v onen den lehčeji!
Takže, jak řekl Jan Sladký Kozina: „Do roka a do dne....!“
