Menu


Lex orandi - lex credendi

Michal Fiedriwicz ke Traditionic Custodes

16. července 2021, na svátek Panny Marie Karmelské byla vyhlášena apoštolská exhortace formou motu proprio Traditionis Custodes o používání římské liturgie z doby před reformou roku 1970. Článek 1 zní: „Liturgické knihy vyhlášené papeži sv. Pavla VI a sv. Janem Pavlem II. v souladu s dekrety Druhého vatikánského koncilu jsou jediným výrazem (unica espressioine) lex orandi římského obřadu“.

Abychom obsáhli všechny důsledky tohoto prohlášení, je nutné vědět, že termín lex orandi - zákon nebo pravidlo modlitby - je součástí širší formule vytvořené v pátém století. Latinský mnich (z Galie) Prospero Akvitánský, mezi r. 435 a 442 formuloval zásadu: „aby pravidlo modlitby určovalo zákon víry“ (ut legem credendi lex statuat supplicandi). V pozadí byla teologická polemika o milosti. Otázkou bylo, zda první počátek víry (initium fidei) také vychází z Boží milosti, nebo pouze z rozhodnutí člověka. Poukázal na modlitby Církve jakožto přímluvy a díkůvzdání, jako na velmi významné pro nauku o milosti: „Vezměme však v úvahu také tajemství kněžských modliteb, které, předané apoštoly, jsou slavnostně konány jednotně po celém světě, v celé katolické Církvi: aby řád modlitby určoval řád víry“ (indikulus 8). Prospero pak vyjmenovává různé prosby přednášené církví v jejích oficiálních modlitbách a vyvozuje z nich potřebu božské milosti, protože jinak by byly zbytečné a bezvýznamné. Pro Prospera se proto víra církve projevuje v modlitbě církve, takže oficiální modlitba církve je měřítkem, podle kterého je třeba víru církve číst.

Jeho učitel Augustin již rozvinul myšlenku, že modlitba církve svědčí o její víře a činí ji rozpoznatelnou. Princip lex orandi - lex credendi byl tehdy součástí základního chápání katolické doktríny. Liturgie, stejně jako Písmo a Tradice, je locus theologicus, místo odhalení, zdroj poznání a svědectví o tom, v co Církev věří. Papež Pius XII. definoval liturgii jako „věrný odraz nauky předávané našimi předky a¨přijaté vírou křesťanského lidu“ (encyklika Ad Coeli Reginam, 1954). Podobně zdůraznil: „Celá liturgie tedy obsahuje katolickou víru, neboť veřejně svědčí o víře církve“ (encyklika Mediator Dei, 1947).


Jediné vyjádření všech prvků římského obřadu?

Papež František však nyní definuje, nebo spíše omezuje liturgii římského obřadu na to, co je vyjádřeno v liturgických knihách vyhlášených Pavlem VI. a Janem Pavlem II. Tyto knihy jsou „jediným výrazem lex orandi římského obřadu“. Pokud vezmeme původní význam [tj. doslova] zde použité terminologie, pak také lex credendi - tedy to, čemu je třeba věřit - by mělo být převzato pouze z těchto knih. Ale je to skutečně pravda? Jsou tyto knihy opravdu jediné a dostačující k tomu, aby z nich bylo možné odvodit katolickou víru?

Papežský dopis doprovázející motu proprio jistě naznačuje, že vše podstatné o římském obřadu před liturgickou reformou se nachází také v misálu Pavla VI.: „Každý, kdo by chtěl slavit oddaně podle předchozí liturgické formy, nebude pro něj těžké najít v římském misálu reformovaném podle ducha Druhého vatikánského koncilu všechny prvky římského obřadu, zejména římský kánon, který představuje jeden z nejvýraznějších prvků“. Pomineme-li zkušenosti z liturgické praxe, kde se římský kánon v Novus Ordo téměř nepoužívá - ve farních, biskupských a papežských liturgiích - musíme si položit otázku, zda nové liturgické knihy skutečně obsahují „všechny prvky římského obřadu“. Na tuto otázku může kladně odpovědět pouze ten, kdo pokládá za zastaralé všechno to, co charakterizuje po staletí římský obřad a co představuje teologicko – duchovní bohatství, což je evidentně případ papeže Františka.

Liturgická reforma: damnatio memoriae

To by zahrnovalo cokoli, co bylo vyřazeno hybnými silami liturgické reformy, ať už za účelem přizpůsobení se protestantům v ekumenickém úsilí, nebo snahou po domnělém uspokojení mentality „moderního člověka“.

Uvedu jen několik příkladů: V liturgické hierarchii byly svátky svatých zrušeny nebo degradovány. Obětní modlitby s jasnou a jednoznačnou myšlenkou oběti byly nahrazeny modlitbou za požehnání u židovského stolu.

Dies Irae - uchvacující prezentace Posledního soudu, už v zádušní mši není tolerována. Varování apoštola Pavla v epištole na Zelený čtvrtek, že kdokoli přijímá nehodně, jí a pije své odsouzení (1 Kor 11,27), bylo vypuštěno. Z orací, „nejkrásnějších klenotů liturgického pokladu církve“ (Dom Gérard Calvet OSB), které patří k nejstarším součástem jejího duchovního dědictví a jsou zcela prodchnuty dogmaty, takže prakticky představují a „v kostce“ tlumočí katolickou víru v plném a výstižném smyslu, jen velmi malá část byla začleněna beze změn do misálu Pavla VI.; ty, které obsahují a uchovávají četné vzácné myšlenky, byly oslabeny, nebo zcela vyřazeny v následujících modifikovaných verzích, ačkoliv patří nerozlučně ke katolické víře: odtržení od pozemských statků a touha po věčných; boj proti kacířství a schizmatu; obrácení nevěřících; nutnost návratu ke katolické církvi a ke skutečné pravdě; zásluhy, zázraky, zjevení svatých; Boží hněv proti hříchu a možnost věčného zatracení. Všechny tyto aspekty jsou hluboce zakořeněny v biblickém poselství a téměř dvě tisíciletí jednoznačně formují katolickou zbožnost.

Kromě těchto přímých změn římského ritu jsou zde však souběžné aspekty, které odhalují úsilí hluboce změnit základní koncepci mše svaté [syntéza zde] a nemělo by se zapomínat: drahé a vzácné vysoké oltáře zničeny a odstraněny; vzácná roucha spálena nebo rozprodána; „Tinnef a Trevira“ (M. Mosebach) vstoupily [1], gregoriánský chorál a posvátný latinský jazyk byly z liturgie vykázány. Přístup liturgické reformy částečně připomínal damnatio memoriae ve starověkém Římě: vymazání z paměti nevítaných vládců. Jejich jména na triumfálních obloucích byla vymazána, mince s jejich obrazy roztaveny. Už by nám to nemělo nic připomínat. Všechny změny, ke kterým skutečně došlo v průběhu liturgických reforem, se jednoznačně podobají damnatio memoriae, záměrnému vymazání paměti tradiční katolické liturgie [viz zde podtrženo od Michaela Daviese].

                                                       vymazání paměti                                                               
Paralely ve 4. století

V dějinách Církve bylo několik podobných situací. V polovině čtvrtého století bylo popíráno božství Krista a Ducha svatého: Syn a Duch byli pouze Boží stvoření, biskupství a církve byly z velké části v rukou ariánských kacířů. Ti, kteří zůstali pravověrní, se shromažďovali na odlehlých místech, aby zde vzdávali Bohu náležitou úctu. V roce 372 podal caesarejský biskup Basil dojemný popis situace:

Učením otců se pohrdá, apoštolské tradice se ignorují a církve jsou plné vynálezců a inovátorů. Pastýři byli vyhnáni a na jejich místo přivedeni draví vlci, aby roztrhali Kristovo stádo na kusy. Místa modlitby opouštějí ti, kteří se zde shromažďovali, pustiny zaplnili lidé, kteří pláčou. Starší si stěžují, když porovnávají minulost se současností; mladí lidé jsou ještě více politování hodní, protože ani nevědí, co jim bylo odňato (List 9: 2).

Tato slova ze čtvrtého století bezpochyby platí i pro generace zrozené po koncilu: dlouhou dobu ani nevěděly, co jim bylo vzato, protože znají pouze aktuální podobu církve.


Dva výrazy, nebo jeden?

Papež Benedikt XVI., skrze motu proprio Summorum Pontificum ze 7. července 2007 znovu zpřístupnil hodnoty neposkvrněného pokladu víry církve, aby mladší generace mohly znovu poznat a svědčit na základě vlastní zkušenosti o tom, co bylo původně přijato. Tehdejší papež hovořil o „dvou vyjádřeních církevního lex orandi“, běžném výrazu (ordinaria expressio) nacházejícím se v misálu vyhlášeném Pavlem VI., a o mimořádném vyjádření (extraorinaria expressio) obsaženém v přepracovaném římském misálu sv. Pia V. a Jana XXIII. (SP, čl. 1) [o „dvou formách“ viz]. Papež František ve svém nejnovějším motu proprio odkazuje při výběru slov a struktuře přímo na tuto pasáž (výraz „lex orandi“), ale se zcela odlišným přístupem, a nyní určuje pouze „jedinou“ definovanou formu“ (jediný výraz) platného lex orandi (TC, čl. 1).

Ale jaký význam může mít tradiční forma liturgie pro vědomí víry v církvi? Poslední motu proprio a doprovodný dopis jasně ukazují, že skutečným dlouhodobým cílem je úplné zničení tradiční liturgie a že v tuto chvíli je prozatím poskytována doba milosti s drastickými omezeními a se striktním záměrem zabránit jakékoli možnosti jejího dalšího rozšiřování. Pokud by se tedy rozhodující odpor neuskutečnil, znovu by se s obnovenou silou ozýval nářek Basila Velikého o osudu mladší generace jeho doby: „Protože ani nevědí, co jim bylo odňato".


Zachránit Kristovu nevěstu před ztrátou paměti

Nově přijatá pravidla děsivě připomínají to, co George Orwell popsal jako bezútěšnou vizi budoucnosti ve vém románu z 1949 »1984«. Existuje diktatura strany, která vládne v totalitním státě: „Velký bratr tě sleduje“. V tomto státě existuje několik ministerstev. Ministerstvo míru připravuje války. Ministerstvo hojnosti spravuje socialistickou ekonomiku nedostatku. Nezmiňuje se ministerstvo zdravotnictví, ale existuje ministerstvo pravdy, které provádí oficiální propagandu lží: strana má vždy pravdu. Aby se tak stalo, musí být vymazány všechny vzpomínky na minulost. Srovnání již nesmí být možné; vše se musí jevit bez alternativ. Ministerstvo pravdy je odhodláno změnit vše, co připomíná minulost a mohlo by tak umožnit konfrontaci. Orwell píše:

O revoluci a letech před revolucí už nevíme téměř doslova nic. Každý dokument byl zničen nebo zfalšován, každá kniha byla přepsána, každý obraz byl přemalován, každá socha, ulice a budova byly přejmenovány, každé datum bylo změněno. [2]

Spojení Orwellových slov s nedávným koncilem se nezdá být neoprávněné od doby, kdy II. Vatikánský koncil byl široce oslavován jako „revoluce církve shora“. Paradoxní situace vypadá takto: aby byla Kristova nevěsta, církev, uchráněna před ztrátou paměti, budou se nyní katolíci věrní tradici muset ukázat jako kontrarevoluční, konzervativní věřící, budou muset převzít roli rebelů, aby se nakonec ukázalo, že jsou sami sebou a před soudem dějin a především v Božích očích skuteční a jediní traditionis custodes - strážci tradice, kteří si toto jméno opravdu zaslouží.

 

[Podle překladu v Chiesa e post Concilio]

________________________
[1] „ Tinnef “ znamená položky vyrobené z recyklovaného plastu. „ Trevira “ je druh polyesterové tkaniny.
[2] Signet Classics Edition , str. 155.








Transparentní účet na provoz stránek 2702644352/2010