Menu


Kristus Soudce (3)

                                           

3. Soud našeho Pána je soud Boží

Soud, který vynese náš Pán, je výrok neodvolatelný. Rozsudek sám o sobě je příkaz, který aplikuje spravedlnost. Říkáme, že výrok nebo rozsudek, aby byl tím, čím je, musí být spravedlivý . Spravedlnost, která se uplatňuje v soudech našeho Pána, není lidská, nýbrž božská. Je to rozsudek Boha, který zná srdce, který všechno vidí, všechno ví, všechno zvažuje a hodnotí; je to soud neomylný, jehož výrok trvá na věky. Kdo by mohl pomýšlet na to, že ho napadne? Není tvora, který by se před Bohem mohl skrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat (Žid 4, 13).

Rozsudek našeho Pána je proto spravedlivý, protože je to rozsudek Boží. Jím uplatňuje náš Pán ve vztahu k nám vůli Boží. Konat vůli Boží, zachovávat jeho přikázání; tato činnost a chování jsou již za našeho života shrnutím významu spravedlnosti chápané v jejím nadpřirozeném základu. A tuto vůli známe. Je obsažena v zákoně přirozeném a božském, který je nám vrozený (Řím 2, 14-16), shrnutý v Desateru, dovedeném k dokonalosti kázáním vtěleného Slova (Mt 5, 17).

A On, který nás po smrti soudí a který přijde na konci časů při vzkříšení těl, v době svého pozemského života aplikoval sám na sobě princip, který bude aplikovat vůči nám, aby nás soudil. Po celý život totiž stále plnil vůli svého Otce a nikdy ne vůli svou; a činil tak s dokonalou poslušností až k svědectví krve, až k smrti na kříži (Žid 5, 7-10; 12,4) a vytrpěl až do dna všechnu krutost nespravedlivého rozsudku.

3.1 Dílo spásy je spjato s soudem

Když Pán poučoval Nikodéma o významu nového člověka, který je takovým jen tehdy, jestliže se duchovně znovu zrodí skrze víru v Něho pomocí milosti, upřesňuje: Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Sna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen, kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé (Jan 3, 16-19).

Rozsévači podvodů, kteří jsou rozptýleni mezi námi, omezují pojem spásy obsažený ve svědectví sv. Jana na výše citovaný úryvek, aby nám namluvili, že spása světa, cíl Kristova příchodu, vylučuje ve vztahu k samotnému světu jakýkoliv druh soudu, tedy včetně všeobecného soudu. Jeho příchod není výslovně popírán, ale mlčí se o něm, aby upadl do zapomenutí. Ale proti tomuto klamnému názoru nechť svědčí pravda.

Kdyby Bůh chtěl vtělení proto, aby odsoudil svět, pak by vtělení mělo prakticky platnost posledního soudu a pro nikoho by nebylo záchrany. Smyslem vtělení je však naše spása. Ale bude to spása pro toho, kdo uvěří, že Ježíš je Syn Boží, bude poslušný jeho přikázání a podle nich uspořádá svůj život; k nim patří i ti, kteří se nacházejí mimo církev bez vlastní viny, přijmou od Ducha Svatého křest touhy, explicitní nebo implicitní. Kdo uvěří, „nebude souzen“. Máme se snad domnívat, že jeho duše nepůjde k soudu jako duše ostatní? Nikoliv. Řecký novozákonní termín soud (krisis) znamená také odsouzení, obsahuje také ideu odsouzení k zavržení (Zorell). Proto kdo „není souzen“, je ten, který nezemře ve svých hříších, proto ho individuální soud po smrti neodsoudí do pekla. Naopak „souzen“ , to znamená shledán vinným bude ten, kdo neuvěřil, kdo odmítne Krista a bude se chovat tak, že dává přednost temnotě před světlem, zlým skutkům před dobrými, a podle toho, co jsme citovali, toto jeho jednání bude považováno za důvod k odsouzení do záhuby. Takový bude souzen neboli shledán vinným.

Od této nauky správně pojaté podle učitelského úřadu církve se proto přesně liší opak, který za našich dnů šíří nevěřící klérus, který se stará jen o to, aby se zalíbil světu: spása světa, která je nutně vyhrazena těm, kdo uvěří v Krista, nejen nevylučuje, ale přímo zahrnuje zcela logicky zavržení všech, kteří vědomě odmítli Krista, dali přednost svým zlým skutkům před křížovou cestou, kterou nám Pán ukázal. Taková je vůle Otce, jak jasně vyplývá z Písma svatého.

Tato nauka vyplývá nejjasněji ze slavného úryvku evangelia podle Jana. Bezprostředně před Poslední večeří, když vytýkal zástupům a předákům, že v něho nechtějí uvěřit, řekl: »Kdo moje slova poslouchá, ale nezachovává, toho já nesoudím; vždyť jsem nepřišel, abych svět soudil, ale abych svět spasil. Kdo mnou pohrdá a moje slova nepřijímá, má svého soudce: to slovo, které jsem hlásal, bude ho soudit v poslední den. Neboť já jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, ten mi dal příkaz, co mám říkat a co hlásat. A já vím, že jeho příkaz je věčný život. Co tedy já mluvím, mluvím tak, jak mi to pověděl Otec« (Jan 12, 47-50).

Bloudící a nevěřící se zabydlili také v tomto úryvku a odtrhli ho od kontextu, aby ho zkomolili podle svých falešných nauk. Ale pravověrný smysl celého úryvku, tak jak mu církev vždy vyučovala, je zcela opačný než dnes šířené hereze. Kdo nezachovává Kristova slova, které předtím slyšel, je hříšník, který dobrovolně pohrdá jeho naukou. Nebude však souzen (od Krista) na tomto světě, stejně jako platí, že koukol má být ponechán, aby rostl až do žní, jak říká slavné podobenství ( Mt 13,24-30) . A kdy to tedy bude? Jakmile umře, pro jeho duši, a pak v den soudu. V poslední den, v onen den všeobecného soudu, bude souzen Slovem ( Logos) Kristovým. Bude souzen tím slovem, které slyší nyní jako jeho nauku, kterou však odmítá. A proč bude viník souzen oním slovem, které mu bude pověšeno na krk jako mlýnský kámen, aby byl navždy svržen do pekel? Protože ono nepochází od někoho, kdo mluví sám od sebe ( jak Pána pomlouvali farizeové). Pochází naopak od Otce, je mu od Otce předepsáno (entolén didoken, mandatum dedit). Proto je to to jediné Slovo, které dává život věčný, protože je příkazem od Otce. Slovo Kristovo, které pochází od Otce, které je hlásáno a které slyšíme, je základem soudu. Na jeho podkladě jsou formulovány rozhodující důvody odsouzení nebo ospravedlnění. Soud není výsledek svévole. Více než na neomylné božské interpretaci našich úmyslů a skutků se zakládá na známé a velmi dobře známé nauce.

                                               Paolo Pastolucci

Následují části:

     Moc soudit předal Otec sv. Petru, apoštolům a jejich nástupcům

     Spravedlnost soudu

     Mezi Kristem Soudcem a Kristem milosrdným není rozpor.