Menu


Kristus Soudce 2

                                        

2. Na konci časů nás čeká všeobecný soud

Náš Pán jasně prohlásil, že bude naším soudcem na konci časů, kdy se vrátí na zem a nastane Univerzální soud.

A jako v době Noemově, tak tomu bude při příchodu Syna člověka... Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka.

Tehdy budou dva na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít obilí, jedna bude přijata a druhá zanechána. Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde.

Uvažte přece: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“

Pán, který přijde, aby nás soudil, je „Syn člověka“, tedy zmrtvýchvstalý Ježíš, který vystoupil na nebesa. Ale před kým a proč máme „bdít“? Jistě ne proto, abychom předešli naši nečekanou časnou smrt nebo nějakou nadpřirozenou událost, která přijde nečekaně. Máme bdít kvůli sobě samým, abychom neupadli do pokušení ďábla a nenacházeli se ve stavu těžkého hříchu jak v den soudu, tak v den naší smrti, který je pro nás dnem Soudu. Kdo bude nalezen v onen den ve stavu těžkého hříchu, propadne věčné záhubě.

2.1 Spravedlivý Soudce oddělí navěky vyvolené od zavržených


Tato pravda vyplývá neodvolatelně také z nauky v podobenstvích. Co se stane nevěrnému služebníku, který, když pán otálel s příchodem, začal bít podřízené a zahájil báječný život, jakoby byl sám pánem? „Přijde pán v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší; ztrestá ho a odsoudí ke stejnému údělu s pokrytci. Tam bude pláč a skřípění zubů“ (Mt 24, 48-50). Nenadálý pánův příchod znemožní špatnému služebníku činit pokání: zbude jen čas pronést odsouzení, které je neprodleně vykonáno.

Pánův příchod symbolizuje naši smrt, po které už nemůžeme napravit své hříchy. Strašný je trest, který postihne hříšníka, odsouzení k věčnému trápení.

Stejně tak pošetilým pannám už není dopřán čas k pokání. Musejí zůstat venku bez svatby pro svou pošetilost, tedy pro jejich hříšný život bez pokání. U brány, na kterou budou bušit, jim bude řečeno: Neznám vás!“(Mt 25, 12).

Podle svatého Lukáše Pán opakuje v podobné formě tuto skutečnost, když se ho kdosi ptá na počet vyvolených. Nespecifikuje, zda jich bude mnoho nebo málo ve vztahu k celkovému počtu lidí, kteří žili na zemi. Ale jasně prohlásil, že určitá část lidského rodu (mnozí) půjde do záhuby, protože spása požadovala, aby vstoupili úzkou branou, branou každodenního posvěcování, boje proti sobě samým, ustavičného cvičení v křesťanských ctnostech s nevyhnutelnou pomocí milosti. „Usilujte, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile pán domu jednou zavře dveře a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: ‚Pane, otevři nám!‘, odpoví vám: ‚Neznám vás, odkud jste‘. Tu začnete říkat: ‚Vždyť jsme s tebou jedli a pili, učil jsi u nás na ulicích!‘ ‚Nevím, odkud jste, pryč ode mne, všichni jste páchali nepravosti!‘ Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák a Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, a vy budete vyhnáni ven‘“ (Lk 13, 24-38).

Myšlenka o spravedlivém soudci, který v den soudu prohlásí, že nás nezná a že neví, odkud jsme přišli, je totožná s konečným definitivním odsouzením těch, kteří budou zavrženi: „Pryč ode mne, zlořečení, do ohně věčného, který je připraven ďáblu a jeho andělům“ (Mt 25,41).

2.2 Kdo zemře ve svých hříších, jde do věčné záhuby

Ale spravedlivý Pánův soud můžeme vidět aplikovaný také v epizodách života všech dnů.Někteří mu vyprávějí o krvavém zásahu, který provedl Pilát proti galilejským vzbouřencům. A co Pán odpoví?

Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než všichni ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete“ (Lk 13, 2-5).

V obecném mínění neštěstí, které se náhle přihodilo galilejským vzbouřencům, které potlačili a zahubili Římané, nebo oběti u věže v Siloe, bylo možno vykládat jako Boží trest za jejich hříchy, že je bylo možno pokládat za větší hříšníky než ty, které nepostihla náhlá a nenadálá smrt. Ale Pán vysvětluje, že tak tomu není: Nebyli větší hříšníci než ostatní Galilejci a obyvatelé Jeruzaléma. Proč tedy zahynuli? Protože neměli lítost. Proto náš Pán použil výrazu „zahynuli“, což v řeckém textu znamená zřítit se do věčné záhuby. Trest pro nedostatek pokání nemohl spočívat v prosté tělesné smrti, kterou umřeme všichni, nýbrž v tom, že půjdou do věčné záhuby těch duší, které byly postiženy nenadálou smrtí těla. To chtěl Pán zdůraznit. Z takové smrti mají bohabojní získat naučení: zemřít ve stavu hříchu znamená jít do věčné záhuby. Je třeba konat pokání a obrátit se ve shodě s naukou Vtěleného Slova, dokud je čas.

Ale jak mohl náš Pán vědět, že dotyční nebyli větší hříšníci než ostatní a že zemřeli bez lítosti, tedy že zemřeli ve svých hříších? Mohl to vědět, protože je Boží Syn, znalost duší náleží k jeho božské přirozenosti a nezměnila se tím, že se vtělil jako člověk. On sám jako Bůh poslal do věčné záhuby duše hříšných, které zaskočila neočekávaná smrt ve stavu smrtelného hříchu.

Zásada, že zemřít bez potřebné lítosti, tedy zemřít ve svých hříších znamená neodvratně jít do věčné záhuby, vyplývá také z evangelia sv. Jana. Pán zde přísně uvádí strašné důsledky zatvrzelé nevíry v jeho Osobu.

Ježíš jim znovu řekl: ‚Já odcházím. Budete mě hledat, ale zemřete ve svém hříchu. Kam já jdu, tam vy přijít nemůžete‘“ (Jan 8,21). A proto ho Židé začali pomlouvat, podezřívali ho, že tato slova znamenají, jako by chtěl spáchat sebevraždu, jak jim sám řekl: „Vy jste zdola, já jsem shora. Vy jste z tohoto světa, já z tohoto světa nejsem. Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších. Ano, jestliže neuvěříte, že jsem to já, zemřete ve svých hříších.“ Opravdu, půjdete do věčné záhuby, jestliže neuvěříte v moji božskou přirozenost, že na mně se uskutečňuje, co řekl Hospodin Mojžíšovi z hořícího keře (Ex 3,14).

Podobné napomenutí plyne z pravdy, kterou Pán oznámil na počátku svého hlásání: „Otec miluje Syna a všechno mu dal do rukou. Kdo věří v Syna, má život věčný, kdo však odpírá věřit v Syna, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv“. Jinak řečeno, vyslovil odsouzení, které obsahuje věčné zavržení. A to platí přirozeně pro všechny, kteří v kterékoliv době vědomě odmítají Krista, Židé nebo pohané, nejen Židé v době Kristově. Tím více to platí dnes, když jsme zavaleni indiferentismem, nevírou, duchem odpadu, rouhání a ateismu. Navíc zlými skutky všeho druhu.

2.3 Konečný soud je vždy individuální, tak jako soud, který čeká každou duši po tělesné smrti

Šíří se falešné nauky, které by rády věřily, že poslední soud bude v podstatě nahrazen kolektivní spásou zajištěnou pro všechny: zabývat se svou vlastní spásou by bylo egoistické. Peklo prý zůstane opravdu prázdné, protože odsoudit k věčnému trestu by bylo proti Božímu milosrdenství, když Bůh vykoupil již každého člověka svým vtělením. Takže člověk je anonymním křesťanem, i když to neví.

Proti těmto zvráceným deformacím pravdy zjevené svaté církvi platí kromě Tradice také to, co říká Písmo svaté.

Poslední soud je kolektivní, všeobecný, veřejný, a tedy univerzální, protože se týká celistvosti lidského pokolení (toho, který bude žít v době paruzie, i toho z předchozích časů). Ti, kteří vstanou z mrtvých, byli již jednou souzeni jeden po druhém v okamžiku smrti. Ale i v této celistvosti každý bude souzen vždy individuálně. Soud bude vždy soudem ad personam, protože odpovědnost za skutky závisí vždy od vykonání osobního svobodného rozhodnutí. Horské kázání předpokládá posluchače schopného osobní odpovědnosti za vlastní skutky. Poslední a všeobecný soud tedy není jiný než ten, kterým procházejí jednotlivě všichni, kteří zemřeli před posledním dnem. Soud je tedy jen jeden, jedná se vždy o stejný druh soudu.

Vnitřně i individuální povaha posledního soudu vyplývá jasně ze slov našeho Pána. Co hlásá, když předpovídá soud, který bude následovat ihned po paruzii? Jak jsme viděli: „Jeden bude přijat a druhý ponechán; jedna bude přijata a druhá ponechána“. Každý bude zhodnocen, („zvážen, sečten, oddělen“) za to, co myslel, řekl a vykonal, individuálně jednou pro vždy. Jednoho přijme Pán k sobě do života věčného, druhého ponechá v pekelném ohni; jeden bude spasen za své dobré skutky, jiný bude za zlé činy odsouzen. Neřekl snad: „Syn Boží přijde ve slávě od Otce se svými anděly a každý bude skládat účty ze svých skutků“ (Mt 16,27)?

Této pravdě učí Pán také v podobenstvích. Podobenství o boháči nám ukazuje duši žebráka Lazara „nesenou anděly do lůna Abrahámova“ tedy do ráje, zatímco duše lakomého boháče, který mu odepřel i nejmenší almužnu, se po smrti nachází „v trápení“, které mu působí neuhasitelnou věčnou žízeň v propasti, ze které není východu, tedy v pekle (Lk 16, 19-31). Byl zde tedy individuální soud pro každého z těchto dvou, a to ihned po smrti, který rozhodl navždy o jejich věčném osudu na základě způsobu, jakým si vedli v životě.

Stejně tak v jiném podobenství bohatý hlupák nám představuje člověka, který dělá projekty do budoucnosti, aby se stal ještě bohatším. Po způsobu synů tohoto světa myslel jen na jídlo, pití a radosti ze života. Co mám udělat – říká – nemám už místo, kam složit to, co jsem sklidil. Postavím větší stodoly a pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let, klidně si žij, jez, pij a hoduj! Ale Bůh mu řekl: ‚Blázne ještě dnes v noci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude, co jsi nashromáždil?“ -Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem“. I zde je Boží soud zcela individuální, specifický, dokonale přiměřený k našim skutkům a záměrům.

A soud je tak individuální, že odsouzení je vystupňováno podle viny. „Mějte se na pozoru před učiteli Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, přední sedadla v synagogách a čestná místa při hostinách. Vyjídají vdovám dům pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud.“ (Lk 20, 45 – 47). Větší vina, větší trest. Takové kritérium je možno uplatňovat jen při individuálním soudu, který bere v úvahu vše ze života člověka. Každý z nás skutečně bude odpovídat osobně za všechno, co řekl. Ano, všechno to, co řekl, bude ospravedlněno nebo odsouzeno: „Říkám vám, z každého neužitečného slova, které lidé pronesou, musí v soudný den vydat účty, protože podle svých slov budeš prohlášen za spravedlivého a podle svých slov budeš odsouzen“ (Mt 12, 36 - 37).

A koho jiného Pán zapře v den soudu, ne-li toho, kdo zapřel jeho? „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi, ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi“. Svatý Lukáš, který svůj text psal až po Matoušovi a určitě ho znal, shrnuje jeho svědectví a připojuje výslovně o posledním soudu shrnutí slov a faktů s přesnou analýzou všech pramenů (srov. Lk 1, 1-4).

Ale také odměna je odstupňována podle individuální zásluhy (Mk 4, 20, podobenství o rozsévači) a je individuální. „Dejte si pozor, abyste nekonali dobré skutky okázale před lidmi, jinak nemáte odplatu u svého Otce v nebesích“ (Mt 6,1). Touto odměnou může být jen ona ve věčném životě jako důsledek zásluh nashromážděných přísným zachováváním skutků Bohem předepsaných, které jsou Bohu skutečně milé. „Když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou, jak to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích, aby je lidé velebili. Amen, pravím vám, ti už svou odměnu dostali“. Odměna je tedy natolik ad persona, že almužna odměněná v den soudu se odbyla ve skrytosti a znal ji jen Otec.

Také v Listech sv. Pavla a jiných apoštolů se soud uvádí několikrát jako soud vždy individuální. Šejdířům, kteří veřejně šíří bludy, můžeme připomenout: „My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý z nás dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného“ (2 Kor 5, 10). „Jestliže se stěží zachrání spravedlivý, jak se bude moci ukázat na světle člověk bezbožný a hříšník?“ (1 Petr 4, 18).

2.4 Náš Pán nám nehrozí skutečným kolektivním odsouzením

Nehrozil však Pán bezbožným městům kolektivním odsouzením v den soudu? „Běda tobě, Chorazine, běda tobě Betsaido! Kdyby se staly v Tyru a Sidónu takové zázraky jako u vás, už dávno by dělali pokání v žínici a popelu. Ale to vám říkám: Tyru a Sidónu bude v soudný den lehčeji než vám. A ty, Kafarnaum, budeš snad povýšeno až do nebe? Až do pekla klesneš. Kdyby se v Sodomě staly ty zázraky, které se staly v tobě, zůstala by až do dneška. Ale říkám vám: Sodomské zemi bude v soudný den lehčeji než tobě“ (Mt 11 21 – 24).

Ta nejtěžší hrozba adresovaná městům jako takovým byla opodstatněna kompaktní opozicí, s jakou se zde Pán setkal, takovou, že ho přiměla ke zvolání, že „nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti a v domě svých příbuzných“ (Mk 6, 4 – 5). Nicméně náš Pán neříká, že všichni obyvatelé těchto měst se mají pokládat za již odsouzené, protože nevěřili jeho zázrakům a nečinili pokání. Říká jim, že z důvodu jejich zatvrzelosti bude s nimi jednáno s větší přísností než s lidmi ze Sodomy a Gomory, jejichž města, zcela ovládaná hříchem, Bůh nenadále zcela zničil deštěm ohně a síry. Umíme si však představit větší přísnost než tu, která v den soudu postihne tak těžké hříchy, které byly tak potrestány již na tomto světě?

Takové je Boží slovo. V každém případě, nezachránil Bůh i v Sodomě Lota s jeho rodinou, jediného spravedlivého který v ní bydlel? Ale ani zde nešlo o kolektivní trest bez rozdílu. Smrt není ještě odsouzení. Smrt postihne bez rozdílu spravedlivé i nespravedlivé, zatímco soud je k tomu, aby odlišoval spravedlivého a nespravedlivého ihned po jeho smrti i při univerzálním soudu.

Musíme tedy překonat strach ze smrti, i násilné, a bát se naopak soudu, který nás pak čeká. „Říkám vám, moji přátelé: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale potom už nemají, co by udělali. Ukážu vám, koho se máte bát: Bojte se toho, který když usmrtí, má moc uvrhnout do pekla. Ano, říkám vám, toho se bojte!“(Lk 12, 4 – 5).

Více než smrti máme se tedy bát soudu, který postihne každého z nás, jakmile naposledy vydechneme. To říká Pán těm, kteří ho následují a poslouchají, které pokládá za „své přátele“: smrt není pro nás ničím. Není pro nás ničím, protože smrt bude pro nás naopak dies natalis, který nám otevře dveře věčného života, zbaví nás nekonečných útrap života pozemského: „Buď věrný až k smrti, a dám ti korunu života“ (Zj 2,10).

                                                        Paolo Pasqualucci

Další kapitoly:

Soud našeho Pána je soud Boží

Moc soudit předal Otec sv. Petru, apoštolům a jejich nástupcům

Spravedlnost soudu

Mezi Kristem Soudcem a Kristem milosrdným není rozpor.