Menu


Kořeny a plody pravé svatosti

 

28. října končí XV. řádná synoda Mladí, víra a rozlišování povolání. Mladí se stále méně rozhodují pro kněžství, řeholní zasvěcení i pro svátost manželství.

Zopakujme si ještě jednou: od 2VK se všechno soustřeďuje na pastoraci a nikoliv na nauku, jak to vyplývá i z úvodního dokumentu k synodě. Je velmi zajímavé sledovat, jak v kontextu s proměnlivostí, nejistotou a relativismem přibývá duchovních a pragmatických nejistot, jaké jsme dříve nezakusili, a přitom vůbec není řeč o protijedech, jaké přináší vyznání víry.

V úvahu se berou efekty, nikoliv příčiny evoluce, ať už se nazývají jakkoliv, nebere se v úvahu dramatičnost, do jaké směřuje deformovaná kultura nabízená mládeži. A přece hlásání zjevené pravdy je platné pro všechny lidi, pro všechna století a všechny vrstvy, protože je to lék, kterému není rovno.

Jenže Cesta, Pravda a Život, skutečný Kristus, je jen jeden, zatímco „otevřená“ církev se s obdivem shlíží ve falši tohoto světa a jiných náboženství. Tvrdí se přitom: Není přehlížen fakt, že mnohé společnosti jsou stále více multikulturní a multireligiózní. Zvláště sousedství nejtradičnějších náboženství přestavuje výzvu a příhodnost: může narůstat dezorientace a pokušení relativismu, ale současně se množí možnosti plodné konfrontace a vzájemného obohacování. Očím víry se to jeví jako znamení naší doby, která si žádá růst kultury naslouchání, respektu a dialogu (Přípravný dokument I. 1) současné reality musí dbát na gradualitu cest ke zrání svobody.

Jsou to slova vágní a zamlžená, plná očekávání, dovolávají se nástupu procesů více než zaujímání postojů a nedávají ani duchovní ani transcendentní odpovědi. Všechno je ploché, horizontální, materiální a antropocentrické:Objevujeme především důležitost služby lidskému růstu jednoho každého a pedagogických formativních nástrojů, které ho mohou podpořit. Mezi evangelizací a výchovou se objevuje plodná cesta, která vede ke svobodě, genetické pouto, které za současné reality musí dbát na gradualitu cest ke zrání svobody.

Jediná cesta, která vede ke Svobodě je ovšem cesta Kristova, oznámená, vytyčená a praktikovaná po dva tisíce let církevních dějin. Žádný člen církve není pověřen vynalézat něco nového, nýbrž jen respektovat, střežit, bránit, dosvědčovat a hlásat Pravdu. Milost Boží se postará, aby dala vznik křesťanským rodinám a náboženským povoláním. Avšak laicizace a falešná svoboda nepřinese žádné ovoce, naopak jen suchou neplodnost.

Kladivo však nepřestává tlouci na kovadlinu, aniž by mezi ně vložila železo a ukovala je k loajalitě a nepoškodila citlivost: výsledkem je neuvěřitelná povrchnost s vyloučením všeho konstruktivního: Výzva společenstvím zní, aby se stala otevřená pro všechny, následovaly Krista, který uměl mluvit s židy, i samaritány, s pohany i s řeckou kulturou a římskými okupanty a přijímá hluboká přání každého z nich.

 

Slepota je vlastní všem těm , kteří vůbec nevědí, co to znamená evangelizace. Svatý František z Assisi, který následoval Krista, nehlásal dialog, nýbrž návrat k Pravdě, aby všichni došli spásy a církev se z generace na generaci plnila františkány.

 

Také „maličký“ a mladičký světec František de Jesus Marto, kanonizovaný 13. května 2017 ve Fatimě papežem Františkem, nesvědčil o konfrontaci s různými kulturami, ideologiemi , o senzibilitě a domnělých lidských právech, nýbrž o Evangeliu a trvalé nauce církve všech dob, jak to zdůrazňovala Panna Maria, když vyzývala lidi i samotnou církev k obrácení a k modlitbě.

 

František (*11. června 1908) měl mírnou, pokornou a trpělivou povahu. Při hře ochotně přijímal prohry, rád se uchyloval do ústraní, netrápil se, když ho odstrkovali stranou Vždy se usmíval, byl laskavý a ústupný.

Když s někdo odvážil a chtěl mu upřít právo vítěze, odpovídal bez odporu: Myslíš, že jsi vyhrál ty? No dobře, Mně na tom nezáleží!. Když mu jiné děti chtěly vzít něco, co mu patřilo, říkal: No dobře, mně na tom nesejde. A skutečně, jediné, na čem mu záleželo, byly skutečnosti nebeské, které se naučil poznávat nejdříve v katolické rodině, pak ve farnosti a pak všude skrze přítomnost a slova Naší Paní Fatimské. Miloval mlčení a využíval každé příležitosti k hrdinskému umrtvování.

Večer po pastevecké službě František a sestřenice Hyacinta šli z poloe do kuchyně u sestřenice Lucie, aby si spolu hráli a čekali, až Madona a andělé rozsvítí své lucerny, jak říkali měsíci a hvězdám, které František oživoval a počítal, ale nic se mu nelíbilo více než východ a západ slunce, které označoval za Pánovu lucernu, zatímco Hyacinta milovala nejvíce lucernu Madony.

František byl dítě hluboké modlitby Když začal chodit do školy, někdy řekl Lucii: Poslyš, ty jdi do školy a já zůstanu v kostele blízko u skrytého Ježíše. Pro mně nemá cenu učit se číst. Brzy půjdu do nebe. Až se budeš vracet, zavolej mě. Šel blízko ke svatostánku a na otázku, co dělá celé ty hodiny, odpověděl: Dívám se na Něho a On se dívá na mne. Zatímco Hyacinta dělá pokání, aby zachránila hříšné duše od pekla, které viděli na vlastní oči z vůle Panny Marie, František myslí na to, jak potěšit Ježíše a jeho Matku.

Při vzpomínce na slib Panny Marie, že ho vezme brzy do nebe i Hyacintou, vždy se zaraduje a říká: Tam nahoře budu moci alespoň lépe těšit Srdce Ježíše a Naší Paní. František umí přijímat utrpení s velkou odevzdaností, dokonce s útěchou. Přijímá španělskou chřipku, která ukončí jeho život, jako velký dar na potěšení Krista a na odčinění hříchů duší, které budou moci přijít do nebe.

Onemocněl v prosinci před sto lety a zemřel po několika měsících ve Fatimě 14. dubna 1919. Mnoho těch, kteří byli nevěřící a účastnili velkého fatimského zázraku 13. října 1917 v Cova da Iria, uvěřili a přijali zjevenou pravdu: jejich život už nebyl nejistý, ale opodstatněný a přesně zaměřený.

Když Lucie jednoho dne prosila Pannu Marii o uzdravení některých nemocných a o obrácení hříšníků, odpověděla jí, že ne všichni by přijali tuto milost. Musí se obrátit, ať žádají o milost odpuštění hříchů, a dodala smutně: Ať neurážejí našeho Pána, který je již tak hodně urážen.

V roce 1940 mluvil Pius XII. o zjeveních v oficiálním textu Seculo exeunte octavo, napsaném jako výzva ke zvýšení misijní aktivity. V říjnu 1942 jako odpověď na poselství, které mu poslala Lucie, zasvětil svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.

Ve Fatimě 13. května 1931 za účasti 300 000 věřících portugalští biskupové zasvětili svou zemi Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Bylo to tehdy, kdy se Portugalsko těšilo velikému vzrůstu kněžských povolání: počet řeholníků se během deseti let zčtyřnásobil. Tato katolická obroda byla tak intenzivní, že v roce 1942 portugalští biskupové napsali společný Pastýřský list a prohlásili: Kdokoliv by zavřel oči před dvaceti pěti lety a nyní je otevřel, nepoznal by Portugalsko.

Cristima Siccardi Corrispondenza Romana