Menu


Koncil o komunismu (5)

V Úvodu k dokumentům koncilu píše Karl Rahner: „Rozhodně se dá říct, že jak Jan XXIII., tak Pavel VI. dbali značně svědomitěji než Pius IX. na Prvním vatikánském koncilu, aby nenarušovali svobodu koncilu a jeho iniciativu.“ Pokud to snad platí o jiných problémech, v otázce odsouzení komunismu to rozhodně pravda není.

Jestliže o tomto fenoménu neměli koncilní otcové právo mluvit , tak je to jejich úplná degradace a trapný příklad zákulisních manipulací na půdě posvátného koncilu, při kterých hlavní roli sehrál sám papež Pavel VI. Jde o jeho evidentní úsilí jednat podle svého a nedat vůbec prostor pro hlas Ducha Svatého. Celá diskuze se stala vlastně pouhou maškarádou, protože před koncilem bylo dohodnuto, že se  koncil ke komunismu vůbec vyjadřovat nebude.


Jak však vůbec mohl koncil, který pokládal za svůj hlavní cíl vyjasnit otázku postavení církve v dnešním světě, zcela ponechat stranou to, co ji nejvíce ohrožuje?

Co je to vlastně komunismus? Je to militantní bezbožectví důkladně propracované do nejmenší podrobnosti jako nejen co do obsahu, ale i co do svých konečných záměrů a k tomu vedou taktiky a strategie, které hrdě nazývá „vědecký komunismus“. Jeho představitelé vystupují nejen jako praktičtí bezvěrci, ale jako aktivní a zapřisáhlí nepřátelé Boha a jeho církve s pevně vytyčeným cílem vyhubit na tomto světě vůbec veškeré náboženství a využívají k tomu všechny dostupné prostředky včetně státního zřízení a jeho mocenských prostředků, dnes i nadstátních institucí. Jejich taktika lži, lsti a podvody je tak záměrná a důsledná, že vylučuje jakoukoliv domluvu a soužití, natož dialog či dokonce dohodu. Je to manifestačně vyhlášená vzpoura člověka proti Bohu, výzva svrchovaně pyšná a drzá. Tuto revoluční pýchu a zvůli chce sugerovat všem lidem. Kdo přijímá komunismus, schvaluje jeho ideologii, cíle i politickou praxi včetně nejvyšší svrchovanosti lidu a bezmezné zvůli při šíření praktického materialismu.

Otázka, zda se koncil může mýlit nebo ne, je v tomto případě zodpovězena. I kdyby se nemýlil v ničem z toho, co řekl, kardinálně se zmýlil v tom, co neřekl a byl povinen říct. Vyvolal nesmírné zmatky v myslích věřících. Katolík, který v komunisty ovládané zemi právě rozvažoval, zda v zájmu své další kariéry smí vstoupit do komunistické strany nebo ne, si mohl klidně říct: Proč si dělat takové starosti, když nejvyššímu a největšímu církevnímu shromáždění nestojí tento fenomen ani za řeč?

Protože je velmi nepravděpodobné, že by legitimní postup a dobrou pověst koncilu dával papež v sázku jen proto, aby na něm mohli být přítomní dva pozorovatelé, kteří byli tak jako tak vysláni jako nástroj KGB, musela se za dohodou s Kremlem skrývat jiná mnohem závažnější otázka, která dosud ani nevyšla najevo a jejíž odhalení stojí před historiky jako otevřený úkol. Oprávněnost této domněnky potvrzuje skutečnost, že podivný servilně loajální postoj Vatikánu vůči Kremlu jako hlavě světové ateistické velmoci a úhlavnímu nepříteli katolické církve se projevil nejen v otázce účasti pozorovatelů na koncilu, ale i v dalším období v praktikování tzv. východní politiky Vatikánu, která církev těžce poškodila. Papež Montini si byl ovšem dobře vědom, že by před koncilem neobstál s pouhou záminkou účasti moskevských patriarchů, proto tento důvod na koncilu vůbec nezazněl a papež, rozhodl se zabránit jednání o komunismu i za cenu vážného porušení jednacího řádu koncilu. Mezi pletichami, které závažně ovlivnily výsledek koncilu, patří tato k nejtěžším nezávažnějším a vzhledem k postavení aktérů zcela neomluvitelným. Je to evidentní kapitulace před Satanem buďto z nevěry, ze zbabělosti nebo ze závazku. Způsob, jakým bylo vyloučeno odsouzení totalitního systému, byl vlastně uskutečněn totalitní  komunistickou metodou.

Všichni otcové, kteří proti tomuto mlčení neprotestovali, dali najevo že si vůbec nebyli vědomi míry ohrožení víry a církve. Stejně jako neprohlédli Theilhardovy bludy, tak jim uniklo smrtelné nebezpečí komunismu pro církev. Ve jménu nešťastného pacifismu došlo ke ztrátě vědomí, jakou hodnotu má autentická katolická nauka, která není lidským výmyslem, ale nesmírným darem Ducha svatého, kterého nám Pán poslal, aby nám všechno připomněl.

Není to náhoda, že právě jezuita Teilhard de Chardin tak glorifikuje komunismus a pokládá ho za vytouženou cestu spásy lidstva. V jeho podání nabývá oné přitažlivé podoby, která tak oslňuje, že se nesmírné zločiny a zhoubné charakteristiky ztrácejí ze zřetele jako bezvýznamné. Je to všechno součást rafinované satanovy lži. Tento zvrácený jezuita a jeho ctitelé jsou konkrétním příkladem falešných proroků, které předpověděl jak Pán tak svatý Pavel. Je to až neuvěřitelné, čeho všeho je odvěký Nepřítel schopen, když se mu podařilo taktikou vnitřního rozvratu obloudit i největší a nejvyšší církevní shromáždění. Jakou věrohodnost mu můžeme přikládat, když nerozpoznalo ani úhlavního nepřítele a vystavilo své věřící tolika pochybnostem, zmatkům i tragickým omylům. Za každým takovým omylem je ve hře spása velkého množství drahocenných duší.

Tak jako je tento koncil podle přiznání pozdějšího papeže Ratzingera vyvrácením nauky předchozího učitelského úřadu o bludech modernismu, tak svým mlčení ke komunismu odmítá také všechna jeho odsouzení v nauce předchozích papežů. Kontinuita či diskontinuita není tedy otázkou dodatečné interpretce, ale přístupu samotného koncilu, který sám kontinuitu fakticky ignoruje a je opojen svou „novotou“. Proměna kardinála Fringse je exemplární příklad, jak to dopadá, když preláta opustí Duch Svatý, takže si jeho „obrácení“ nemohou vynachválit církvi nepřátelské noviny.

 Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké! (Izaiáš 5:20) Běda pastýřům, kteří hubí a rozptylují ovce mé pastvy,“ je výrok Hospodinův. (Jeremiáš 23:1)

Dnes církev sklízí plody tohoto mlčení. Všechno co řekla bez odsouzení komunismu, jsou vlastně slova do větru, protože zdrojem současného materialistického smýšlení je marxismus. Jsou to ony bludy šířené z Ruska, před kterými varovala Panna Maria. Jako první příklad nám může posloužit malé ohlédnutí na pokoncilní politický vývoj přímo pod svícnem, v Římě a v Itálii.

Itálie po koncilu: na cestě ke komunismu

Pokoncilní doba se v Itálii projevuje více v politické akci než v teologické reflexi. Za „náboženskou volbu“ se pokládala spíše „politická volba“ církevních autorit a v jejich centru hrála hlavní roli především politické strany katolíků, která bylů tehdy u moci.

Modernistické hnutí do ní pronikalo již od počátku století. Jeho postavou byl Romolo Murri (1870 – 1944), zakladatel Democrazia Cristiana. Jemu věnoval pozornost vedoucí komunistů Antonio Gramsci a podněcoval v něm revoluční potenciál. Modernistický časopis katolíků Nova et vetera zastával názor, že křesťanství přísluší úkol propůjčit marxismu náboženskou duši. Giulio Girardi, který byl jedním z autorů Gaudium et spes, byl také autorem knihy Marxismus a křesťanství a později zakladatelem hnutí Křestané pro socialismus. V době koncilu prosazoval syntézu obou těchto filozofií.

Ve stejné době opatrnějším způsobem, ale na základě stejného přesvědčení Civiltà Cattolica vyzývala k tomu jasně a chytře podstoupit riziko, jaké s sebou přináší dialog katolíků s komunisty, v naději, pokud ne v jistotě, že semeno zaseté do srdcí jednoho dne přinese plody.

Od roku 1972 měl papež v čele italské biskupské konference důvěryhodnou osobu v jejím sekretáři arcibiskupovi Enrico Bartolettim. Ten podle názoru svého blízkého spolupracovníka Bartolomea Sorgeho měl podstatný podíl na změně stran v italské církvi pokoncilní doby. Sorge papsal, že kdykoliv šel k Bartolettimu, vždy se potkal s několika s několka katolickými rebelanty. Během jeho úřadování prohráli katolíci referendum o rozvodu (sekretář italské biskupské konference se při referendu nehodlal angažovat). Tradiční katolická sdružení se postupně rozcházela a končila svou činnost, zatímco P.C.I – komunistická strana Itálie narůstala. Počet členů italské Katolické akce poklesl ze 3 600 000 v roce 1963 na 1 600 000 v roce 1969 a její vedení se projevovalo faktickou demobilizací. Za dalších deset let zbylo pouhých 800 000 členů, ale velmi se rozmáhalo katolické disidentské hnutí.

Relativistická a laicistická mentalita byla na postupu. 1. prosince 1970 se Itálie v referendu vyslovila pro zákon o rozvodu. Následoval zákon o manželském právu, tedy o rovnostářském a liberálním feminismu. Když P. Giacomo Martina referoval studentům na papežské univerzitě Gregoriana o výsledku hlasování, řekl bez rozpaků, že tento poslední (ale nikoliv už poslední) akt je projevem nezvratného procesu sekularizace, který byl zahájen Francouzskou revolucí. Tento jezuitský historik byl stejně jako mnoho dalších zástupců katolického světa přesvědčen o tom, že dějiny nastoupily nezadržitelný pochod, který je třeba nezbytně podporovat, protože jde o přechod, který směřuje od převážně sociologické víry k silně osobní víře. To byl podle něho onen „dospělý katolicismus“, který pokládá za oprávněné vysvětlovat si modernismus ve světle a duchu koncilu.

V tomto klimatu relativismu a laicismu přišel sekretář P.C.I. Enrico Berlinguer s návrhem „historického kompromisu“ mezi katolíky a komunisty. Mezi léty 1974 až 1976 zaznamenala P.C.I. největší volební úspěchy. Po roce 1976 následovala řada vlád „národní solidarity“ pod vedením Giulia Andreottiho s rozhodující podporou P.C.I. pod vedením Berlinguera. Hlavním jeho cílem byl vstup komunistů do křesťansko- demokratické vlády. Po nezdaru chilského experimentu mohla být Itálie první zemí, kde se dostali komunisté k moci demokratickou cestou. Muž, který měl tuto choulostivou operaci přivést ke zdárnému konci, byl předseda Democrazia Cristiana Aldo Moro, který se ve své poslední řeči 28. února 1978 snažil přesvědčit senátory a poslance o nezbytnosti spojenectví s komunisty.

16. března 1978, v den, kdy se mělo hlasovat o důvěře vládě vedené Andreottim s podporou komunistů, unesly Rudé brigády na Via Fani Alda Mora a zastřelili pět členů jeho doprovodu. (Mezi těmito únosci byl syn ředitele vatikánského tiskového střediska Alessio Casimirri, který pak zamaskoval své stopy a odešel i s manželkou na Východ.)

Vatikán podnikal všemožné kroky k osvobození Alda Mora. Papež napsal otevřený dopis lidem Rudých brigád, jak nazýval teroristy, a prosil je na kolenou, aby Alda Mora bezpodmínečně propustili. (Samotná italská vláda a její předseda Andreotti odmítli cokoliv podniknout.) 9. května bylo tělo Alda Mora nalezeno s deseti průstřely v kufru auta několik metrů od sídla P.C.I. a DC.

Papežův projev na pohřbu zavražděného vyzníval takřka jako výtka Bohu, že nevyslyšel prosby o jeho záchranu. Jak vzpomíná jeho sekretář Mons. Machci, byla to tragická rána, která urychlila nemoc a smrt papeže koncilu.

Ani ne za měsíc pronesl Alexander Solženicyn v Harwardu svou památnou řeč Svět v troskách. Jako hlavní příčinu tragédie světa Západu i Východu uvedl odchod od teocentrismu a nástup k modernímu antropocentrismu a imanentismu.

Pramen: Roberto de Mattei, Das Zweite Vatikanische Konzil KU 2011

(pokračování)