Menu


Koncil o komunismu (3)

Na pozvání CIP (Coetus Internationalis Patrum) odpovědělo v dané lhůtě 334 otců, jejichž návrhy předali na samostatných listech sekretariátu koncilu na Via Serristori 10. biskupové Proença Sigaud a Marcel Lefebvre vlastnoručně ve středu 9. října, v poslední den, kdy mohly pozměňovací návrhy přicházet ještě v úvahu. K těmto 334 se přidalo dalších 71, a pak ještě 30 souhlasných vyjádření, jejichž návrhy již nebylo zařadit, ale souhlas s podaným materiálem bylo možno rovněž započítat, protože uzávěrka se týkala jen textu formulovaných návrhů.

Výzvu CIP tedy podpořilo celkem 435 koncilních otců. Je to velmi slušný počet, když uvážíme, že nebylo možno se obrátit na všechny, protože bydleli na více než 100 různých místech a otcové měli v těch dnech mnoho práce, protože obdrželi mnoho tiskovin, které bylo třeba pročíst, takže mnozí další ani neměli příležitost věnovat návrhu pozornost.

Kompletní návrh dostal 11. října do rukou Mons. Achille Glorieux, sekretář smíšené komise pro přípravu a revizi schématu o církvi v dnešním světě, který byl současně korespondentem francouzského katolického listu La Croix. Ten však přijatý materiál členům komise, která na návrhu právě pracovala, vůbec nepředal pod záminkou, že je nechce vyrušovat v práci. 435 prelátů z 896 zemí, kteří návrh podepsali, bylo konsternováno, když v sobotu 13. listopadu obdrželi nové znění schématu a o jejich návrhu zde nebylo ani zmínky. P. Wilgten to komentoval v ‚Divine World‘ slovy: Skutečnost, že jeden jediný muž mohl způsobit, aby komise neobdržela tak významný dokument, který byl adresován přímo jí, je jednou z největších tragédií II. vatikánského koncilu a to může vstoupit to dějin jako největší skandál, který ovlivnil závažné úvahy tohoto posvátného shromáždění .

Závažná vina Mons. Glorieux je zcela evidentní. Není možné mu přiznat nějakou dobrou vůli, spíše se můžeme domnívat, že šlo o úmysl materiál odstranit. Můžeme si vůbec představit, že mohl způsobit, aby návrh zmizel, aniž by se s někým poradil? A s kým? Jak ještě uvidíme, můžeme zcela vyloučit, že by se jednalo o koncilního sekretáře Mons. Feliciho. Logičtější je úvaha, že šlo o kardinála Tisseranta.

Ještě týž den 11. listopadu předal Mons. Carli prezidiu koncilu protestní dopis, ve kterém pranýřuje zvůli komise, která ignorovala materiál o velkém významu. Mons. Glorieux lživě tvrdil, že text CIP dorazil do komise včas, ale koncilní sekretář Mons. Felici na něho zapomněl. Bez ohledu na protesty zastával Mons. Arone v generálním shromáždění názor, že způsob jednání komise je v souladu s pastoračním cílem koncilu a výslovnou vůlí Jana XXIII. a Pavla VI. i s celkovým vyzněním diskuze v aule k tomuto tématu. Mons. Carli pak podal další stížnost, kterou předal tisku. Řád koncilu stanoví, že pozměňovací návrhy, i ty, jejichž text nebyl do schématu zařazen, musí být v každém případě vytištěny a musí s nimi být seznámeno celé shromáždění. Návrh 435 biskupů však záhadně zmizel.

Tentýž den poslal Mons Felici papeži zprávu o stížnosti Mons. Carliho. Odpoledne poslal papež Mons. Felicimu tuto nótu:

15-XI-65

Je stížnost oprávněná nebo ji stáhneme?

1. Bylo jednání smíšené komise ilegální?

2. Po intervenci iuxta modum měla být stížnost s příslušnými poznámkami dána ve známost otcům.

A) Co je moudré?

V případě odmítnutí: bude to vypadat, že konci odmítl odsouzení již odsouzeného komunismu.

V případě přijetí: Jaký osud čeká katolíky v komunistických zemích?

B) Souhlasí to vůbec se závazky koncilu?

- nedotýkat se žádných politických témat

- nevyhlašovat Anathema

- nemluvit vůbec o komunismu (1962) (srov. ASV Conc.Vat.II. Busta 343, Notiz Mons Felici 15. list. 2 nn)

Poslední bod je třeba zdůraznit, protože, jak se zdá, potvrzuje skutečnost, že Vatikán se zavázal vládě SSSR, že žádným způsobem nebude odsuzovat komunismus. To byla podmínka, kterou si Kreml vyhradil, aby se koncilu mohli účastnit pozorovatelé moskevského patriarchátu. Skutečnost, že tento kompromis byl ‚poloúřední‘ a nikoliv oficiální, na věci nic nemění.

Ráno 16. listopadu měl Mons. Felici podle přijatého pokynu schůzku s Mons Carlim, který trval na tom, že koncil musí nějakým způsobem komunismus odsoudit. Felici potvrdil, že pozměňovací návrh byl regulérně předložen a že komise o tom musela vědět. V další nótě 20. listopadu opakoval Mons Felici papeži, že stížnost Mons. Carliho je oprávněná a že neregulérním postup komise nelze ospravedlňovat pozdním dodáním návrhu.

23. listopadu zveřejnil P. Wilgten dlouhé komuniké a v tisku propukl skandál. Nato svolal papež 26. listopadu schůzku, na které se sešli v papežově pracovně kardinálové Tisserant a Ciocognani, Mons. Garrone, Felici, a Dell´ Acqua. Kardinál Tisserant předal papeži psaní, kde mimo jiné říká:

Anathemata ještě nikoho neobrátila, a pokud byla potřebná na tridentském koncilu, kdy knížata nutila poddané k protestantismu, tak dnes už nejsou k ničemu, protože každý žije s vědomím své vlastní nezávislosti. Jak jsem již Vaší Svatosti řekl, odsouzení komunismu koncilem by většina lidí pokládala za gesto politické povahy a to by autoritě koncilu a církve způsobilo nesmírné škody.

Schůzku řídil Pavel VI., který přečetl list kardinála Tosseranta a předložil krátce status questionis. Byly zde dva problémy: metodický a věcný. Po metodické stránce bylo neregulérní nejen to, že Gloriesux petici otců nepředal presidiální radě, ale rada sama pod předsednictví Tissetanta stížnost nerespektovala. Tisseran se ospravedlňoval tím, že nesvolal radu k projednání proto, že by se jí musel účastnit také člen rady kardinál Wyszynski, který je ve svých postojích ke komunismu nekompromisní a prosazoval by jeho odsouzení. Nakonec všichni přítomní souhlasili s postojem Tisseranta a Pavla VI., že odsouzení komunismu není vhodné. Tisserant napsal 4. prosince Monsignoru Glorieux, který byl veřejnosti prezentován jako hlavní viník: Vaši odpovědnost nebudou koncilní historikové nijak přehánět a ti, kteří mají dnešní smýšlení, Vám Vaši zapomnětlivost prominou.

Text schématu byl pak znovu předložen otcům a zůstal v podstatě beze změn, až na odst. 21. kde se praví:

Církev musí nadále plná bolesti s velkou rozhodností zavrhovat ony zvrácené nauky a jednání, která odporují rozumu a obecné lidské zkušenosti a zbavují člověka jeho vysoké vrozené důstojnosti. (AS IV/7 247)

Komise tedy postupovala podle linie, která byla pro koncil předem vytyčena, jak to bylo potvrzeno na schůzce za papežova předsednictví. Návrhy na zmínku a odsouzení komunismu nebyly akceptovány. Nebyla to náhoda, ale předem přesně stanovený záměrvyloučit odsouzení komunismu vzhledem k dohodě se sovětskou vládou. Mons. Carbone zastával názor, že v archivech Vatikánu o této dohodě není nikde ani stopy, ale v uvedené poznámce z 15. listopadu, kterou Carbone cituje, je mezi závazky koncilu výslovně uvedeno nemluvit o komunismu a v závorce je uveden rok 1962, z čehož je jasné, že se nejedná o pastorační zaměření koncilu, ale o jednání, která tehdy vedl kardinál Tisserant a metropolita Nikodim.

(pokračování)
Pramen: Roberto de Mattei: Das Zweite Vatikanische Konzil