Menu


Komentář čestného hosta

Rozhovor, který poskytl prof. Robert Spaemann listu Die Welt

 
Byl jste na oslavách k jubileu II. vatikánského koncilu v Římě. Byl to pro Vás osobně důvod k oslavám? 
 
Vlastně ne. Je třeba říct, že Koncil navodil nejprve epochu úpadku. Jubilejní oslavy není možno dělat vzhledem ke skutečnosti, že tisíce kněží opustilo svou službu již během koncilu.
 
Může za to koncil? 
 
Byla to součást hnutí, které zachvátilo celý západní svět, součást kulturní revoluce. Papež Jan XXIII. tehdy řekl, že cílem koncilu je „aggiornamento“ církve. Mnozí to přeložili jako „přizpůsobení“, přizpůsobení světu. Ale to bylo nedorozumění. „Aggiornamento“ znamená odpor církve k světu, který vždy platil a musí platit, a který je třeba aktualizovat v naší době. To je opak přizpůsobení.
 
Ale Jan XXIII. ve svém zahajovacím projevu na koncilu sám probudil očekávání, že jde o přizpůsobení. 
 
To souhlasí. Jan XXIII. byl velmi zbožný muž. Ale vyznačoval se optimismem, který je možno nazvat přímo hříšným. Tento optimismus nebyl oprávněný. Ostatně dějinná perspektiva je jen jedna a vyznačil ji Nový zákon: Na konci dojde k velkému odpadu a dějiny spějí k Antikristu. Ale o tom nebyla na koncilu vůbec řeč. Všechno, co naznačovalo spor a konflikt, bylo eliminováno. Dokonce i v kancionálech. Byl zde zájem velebit emancipačního a kulturně revolučního ducha.
 
Když na počátku roku soud uznal, že církev je možno označovat za sektu k hanobení dětí, nikdo neprotestoval. Má to něco společného s duchem II. vatikánského koncilu?
 
Ano. Koncil udělal katolíky mdlými. Církev se vždy nacházela v boji, v duchovním boji, nikoliv vojenském, ale v boji. Apoštol Pavel mluví o zbroji světla, přilbě víry atd. Dnes se ze slova „nepřítel“ stala urážka, přikázání „milujte své nepřátele je nepoužitelné, protože žádné nepřátele mít nesmíme. Pro pokrokové katolíky existuje jen jeden obraz nepřítel: tradicionalisté. To je dědictví koncilu. Jistě, křesťané nesmí při urážkách víry a církve používat násilí. Ale protestovat přece mohou.
 
Koncilní texty, které byly po dlouholetém jednání schváleny, jsou houbovité kompromisy. Kdo na tom získal, reformisté nebo tradicionalisté? 
 
Žádný a oba. Obě strany si vedly na koncilu často jako politici. To platí především o pokrokové straně. Když předvídali, že pro svůj návrh nezískají většinu, zabudovali do návrhu nějakou všeobecnou klauzuli, o které věděli, že ji po koncilu budou moci obejít. Jednali někdy výslovně konspirativně. A ti mají dodnes určující slovo při tlumočení koncilu. Nyní se nicméně objevuje nové hodnocení. Pomalu začínáme slyšet, že si lžou do vlastní kapsy. Všechno se stalo možným: Lidé, kteří popírají Kristovo zmrtvýchvstání, mohou být profesory teologie nebo kněžími, kteří kážou při mši. Lidé, kteří nechtějí platit církevní poplatky vystupují z církve. Tady něco nesouhlasí.
 
Co myslíte tím novým hodnocením? 
 
Uvedu vám tři příklady: Dnes se často říká, že jen o vlas, a koncil zrušil celibát. Je to prý třeba jen dovést do konce. Přitom žádný koncil tak naléhavě nehájil celibát. Druhý příklad: Němečtí biskupové v tzv. Königsteinském prohlášení ohlásili, že nauka církve o „pilulce“ není závazná. Koncil však řekl přesně opak, totiž že nauka církve v této otázce je pro věřící závazná. Nebo třetí příklad: Každý ví, že koncil povolil v mešní liturgii národní jazyky. Nikdo však neví: Koncil především potvrdil, že vlastní řečí liturgie západní církve je latina. A Jan XXIII. o významu latiny napsal dokonce encykliku.
 
Co vám nejvíce vadí? 
 
Nemyslím na jednotlivá rozhodnutí. Jde ve skutečnosti spíše o to, co se z koncilu stalo. Snad někdo jednou začne číst původní texty. Jak napsal Josef Ratzinger, již před koncem koncilu se jako přízrak vynořilo něco, co bylo nazváno „duch koncilu“, který měl jen málo společného se skutečnými závěry. Duch koncilu to znamená: vůle novátorů. Ještě dnes se reformisté při všech možných ideách reforem odvolávají na „ducha koncilu“ a mají na mysli přizpůsobení. My však potřebujeme opak „zesvětštění církve“, jak si již Luther stěžoval. My potřebujeme to, co papež nazval „odsvětštění“.
 
Napsal jste: „Pravý pokrok potřebuje někdy nutně korektury a za určitých okolností i krok zpět.“ Jak se musí církev obrátit? 
 
Musí dělat to, co v podstatě vždy dělala: musí se vždy usilovat o obrácení. Žije ze světců, vzorů obrácení. Není to správné, když církev v Německu, které patří nakladatelství Wetbildverlag, se celá léta živí prodejem pornografie. Deset let na to katolíci biskupům poukazovali, a nic se nestalo. Teď, když všechno vyšlo najevo, označil sekretář německé biskupské konference věřící za podezřelé z fundamentalismu. Že tato praxe byla nyní ukončena, má s obrácením zřejmě málo společného.
 
Malý příklad velké kalamity
 
Když obyvatelé ve městě Bourget Vierzon těžce strádali pod tíží druhé světové války, rozpomněli se na Boha a jeho lásku a obnovili svou víru a zbožnost. Jejich horlivost se projevovala v zachovávání Božích přikázání a to se odráželo i v počtu dětí vychovávaných v bázni Boží. Tyto děti vyrůstaly a deset let po skončení okupace bylo katolíků tolik, že tvořili novou městskou čtvrt a zatoužili po tom mít svůj vlastní Boží dům. Vybudovali si kostel zasvěcený sv. Eliáši. Kostel se plnil každou neděli. Tento požehnaný rozvoj trval ještě před koncem 60 let.
 
Nová generace však už znala dřívější nouzi jen z vyprávění. Do rodin se vrátila hojnost a blahobyt a všichni to brali jako samozřejmost. Spolu s obrazem života se změnil i obraz víry. Na místo pravdy evangelia nastoupil populistický odvar nekonfliktního optimistického křesťanství. Mladí už nepamatovali na věrnost k dobrému Bohu, který dal jejich rodičům přežít hrůzy války, a přestali dbát o jeho přikázání. A jak se postupně vyprazdňoval dům Boží, vyprazdňovaly se i kolébky v jejich domech, a jak plynul čas, vyprazdňovaly se pochopitelně i tyto domy. Protože přibývalo naopak práce, kterou neměl kdo zastat, jako vítané řešení uvítali tito novodobí křesťané přistěhovalce z pohanského prostředí. Ti opět naplnili kolébky a v mnoha domech vystřídali zdomácnělí pohané řídnoucí řady křesťanů. Dnes už zbývá jen vystěhovat z vyprázdněného kostela i Boha křesťanů a udělat tak místo kultu pohanů.
 
To není výmysl. Na jedné čtvrti ve městě Bourget Vierzon se jakoby výmluvným způsobem demonstruje vývoj událostí, který na mnoha místech čeká starou Evropu.
 
Jak mohlo dojít k tak velkému rozvratu katolické víry? Benedikt XVI. to v jedné katechezi vysvětluje takto: Křesťan často nezná ani ústřední základy vlastní katolické víry, Kréda, takže ponechává prostor náboženskému synkretismu a relativismu, aniž by měl jasno o pravdách víry a spásné jedinečnosti křesťanství. Není dnes daleko od rizika, že si vytvoří náboženství, tak říkajíc „udělej si sám“. Procesy sekularizace a rozšířená mentalita nihilismu, ve kterém je všechno relativní, poznamenaly silně obecnou mentalitu. Život se prožívá často s lehkomyslností, bez ideálů a solidních nadějí, s vratkými, provizorními vazbami sociálními. Především nové generace nejsou vychovávány k hledání pravdy a hlubokého smyslu života, který překonává nahodilost, ke stabilitě citů a důvěry, říká nejvyšší pastýř církve.
 
Nezodpovězená zůstává otázka, jak k tomu mohlo dojít. Ale tato odpověď je právě to nejdůležitější. Je to závažná otázka svědomí. Vybízí nás k tomu sám Duch Svatý:
 
Když se odvrátí spravedlivý od své spravedlnosti, položím mu do cesty nástrahu a zemře. Jestliže jsi ho v jeho hříchu nevaroval, zemře a nebude pamatováno na jeho spravedlnost, kterou konal, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe. (Ezechiel 3, 20) Omyjte se, očistěte se, přestaňte páchat zlo. Pojďte, projednejme to spolu, i kdyby vaše skutky byly jako šarlat, budou bílé jako vlna. Když však odmítnete a budete se zpěčovat, bude vás požírat meč! (Iz 1,20)
 
Jeruzaléme, nech se napomenout, jinak se od tebe odloučím, jinak tě obrátím v zpustošený kraj, v zemi neobyvatelnou (Jeremiáš 6,8). 
 






Transparentní účet na provoz stránek 2702644352/2010