Menu


Kdo je jako Pán, náš Bůh?

Slavnost Nejsvětější Trojice svým způsobem korunuje nejpodstatnější část církevního roku. Dovršuje se v ní sebezjevení Boha a představuje nám jakoby „se zpětnou platností“ podstatný klíč k pochopení a ocenění všech stěžejních událostí dějin spásy, které jsme si od začátku adventu až do Letnic postupně připomínali.

Nejdříve se nám představil Hospodin, který se nesmířil s tím, že jeho milovaní tvorové upadli vlastní vinou do neštěstí a připravili se tak o blažený úděl, pro který byli stvořeni. Pak se nám představil Mesiáš, který vzal na sebe naše hříchy a podstoupil jménem všech trest, aby nám zajistil odpuštění. Hospodin dal jasně najevo, že přijal jeho oběť, když ho slavně vzkřísil z mrtvých. Když se pak Mesiáš vrátil na nebesa, nastoupil na jeho místo Utěšitel, aby nás všechny učil, jak čerpat užitek z Kristovy oběti a pomáhal nám dosáhnout tak původního cíle. Tento Duch pravdy a světla nám pak umožňuje nahlédnout do tajemství, kdo jsou tito Tři, a zjevuje nám, že jsou vlastně Jeden. Toto překvapující tvrzení o platnosti pravdivosti rovnice 3 = 1 se vymyká lidské logice a zkušenosti, staví člověka před dilema buďto ji apriori zavrhnout, anebo připustit, že existuje ještě jiný, vyšší řád, než je ten, ve kterém se pohybujeme a který si svět zvykl pokládat za jedině samozřejmý, takže se snaží všechno mu podřídit.

Když narazíme na něco, co nechápeme a do čeho „nevidíme“, nedá nám to klid, dokud do toho nepronikneme. A není to pouze z touhy po poznání, ale především z touhy všechno ovládnout a podrobit si. Byli bychom nejraději, kdybychom mohli stát nade vším. Tato lidská touha po suverenitě nekapituluje často ani před Bohem. I představu nejvyšší bytosti se lidé snaží přizpůsobovat svým měřítkům. Zvláště výrazně se to projevuje na božstvu řeckořímského Olympu, ale týká se to prakticky všech „vymyšlených bohů“. Jediný pravý Bůh se však vyznačuje právě takovou charakteristikou, jakou si žádný člověk nemohl vymyslet a přisoudit mu ji a před kterou se musí jen v úctě sklonit: jediný pravý Bůh je ten a jen ten, který je JEDEN VE TŘECH OSOBÁCH.

Slavnost Nejsvětější Trojice by proto pro nás měla být současně slavností pokory. Tento pojem u většiny lidí vyvolává nepříjemnou představu jakéhosi sestupu pod hranici vlastní důstojnosti. Skutečnost je ovšem zcela opačná. Pokora není nic jiného než uznaná skutečnost a pravda. Jedině opravdová pokora nás staví právě na to místo, které nejvíce odpovídá pravdě o naší opravdové důstojnosti, a to je také jediné místo, odkud můžeme správně hodnotit důstojnost všeho ostatního bytí, od toho nejvyššího a nejvznešenějšího až po to nejnižší. Nikde nevyniká pravda o naší přirozenosti tak zřetelně jako tváří v tvář Boží nedostupné a nepostižitelné Nekonečnosti. Jsou lidé, kteří jsou z takové představy nešťastní, ačkoliv právě ona pro nás představuje ve skutečnosti naše největší štěstí a největší jistotu.

Naše sebevědomí a sebejistota se zakládá často na tom, že přeceňujeme své polovičaté znalosti, jako bychom pronikli již k samé podstatě věci. Je však známo, že např. skuteční přírodovědci jsou v tomto sebevědomí tím skromnější a tím opatrnější, čím hlouběji pronikli do tajemství poznání. Stvořený svět jako Boží dílo nese v sobě značnou míru podobnosti s Tvůrcem. I přírodní zákonitosti mají v sobě jakýsi nástin Boží nekonečnosti. Čím více jsme poznali, tím více je před námi toho, co jsme ještě nepoznali. Kolikrát už lidé museli konstatovat, že to, co poznali a čím si tak byli jisti, je ve skutečnosti zcela jinak.

Když mluvíme o nekonečnu, vztahujeme zpravidla tento pojem buďto na čas, nebo na prostor. Mluvíme například o nekonečném vesmíru jako prostoru bez hranic, nebo o věčnosti jako o trvání bez konce. Ale nejvlastnější nekonečno existuje především v oblasti bytí a jako takové se může týkat jen jedné jediné bytosti, a tou je Bůh. Jeho nekonečnost má za následek, že ať nám Bůh dá jakkoliv hluboko nahlédnout do tajemství svého bytí, stojíme stále jako na samém začátku. Pro to, co jednou o Bohu poznáme, nemáme zatím vůbec slov, která by to mohla alespoň naznačit. I nyní, když si vypomáháme lidskými pojmy a představami, jako jsou svatost, krása, sláva, vznešenost, velebnost, má to všechno daleko ke skutečnosti, protože si je vypůjčujeme z poznání našeho lidsky omezeného řádu, do kterého se řád Boží nekonečnosti vměstnat nedá.

Abychom byli konkrétní: Chtěl-li nám Ježíš přiblížit Boží lásku k nám a jeho starostlivost o nás, neměl jiné slovo a jiný pojem, který my známe, než právě pojem otcovství. Ale to je vlastně jen velice přibližný náznak Boží skutečnosti. I kdybychom mohli shromáždit konkrétně v jedné osobě nejlepší vlastnosti všech nejlepších otců všech dob, bylo by to ve srovnání s mírou a kvalitou Božího „otcovství“ stále naprosto nedostatečné.

Boží nekonečná vznešenost a velikost by byla pro nás doslova děsivá a zdrcující, kdyby ovšem ona nekonečnost neplatila i o míře a velikosti jeho lásky k nám. Ve svých obtížích a problémech spoléháme často na odborníky. Například ve vážné nemoci bychom nejraději vyhledali nejpřednější a vynikající kapacity. Ani největší superlativy a nejvyšší stupně odbornosti však nezajišťují u nikoho z lidí stejně vysoký stupeň ochoty, vstřícnosti a starostlivého zájmu uplatnit svou kvalifikaci bezvýhradně v náš prospěch. Bůh je jediná „kapacita“, která má v nejvyšší a nekonečné míře všechny předpoklady k tomu, aby se nás kdykoliv ujala a pomohla nám nejen nejlepším a nejkvalifikovanějším způsobem, ale také s nejvyšší a nekonečnou starostlivostí nejlaskavějšího otce pečujícího o své nade vše milované děti.

Právě protože je tolik vymyšlených a zkomolených bohů, tolik falešných, a dokonce záměrně zkreslených představ s nimi spojených, musíme vynakládat ustavičně velké úsilí, abychom svou představu jediného a pravého Boha očistili ode všech nepravých příměsí a zachovali si ji v co nejčistší autentické podobě: Trojjediný Bůh je ničím neomezený, tedy nekonečný „souhrn“ Dobra, Pravdy a Krásy. Toto nekonečné Dobro, Pravda a Krása stojí za vším, co učinil, činí a učiní, za vším, co řekl, říká a řekne. Trojjediný Bůh je jediný Autor, za jehož každým dílem i slovem stojí známka nejvyšší a neotřesitelné kvality. Za vším, co pro nás činí a s čím se na nás obrací, stojí jeho nekonečný zájem o naše nekonečné dobro. S živým a přítomným vědomím této „známky nejvyšší kvality“ se musíme dívat na všechno jeho stvoření i na všechno jeho zjevení. I když do Božího nekonečného řádu vlastně nevidíme, musíme připustit jeho bezprostřední souvislost se vším pozemským, vším, co nazýváme přirozené a lidské. Bez tohoto vědomí neexistuje opravdové poznání ani ve věcech přirozeného řádu. Věda, která ho nebere na vědomí, je ve skutečnosti souhrn pojmů, pouček a pravidel, které ve své poslední a rozhodující otázce visí ve vzduchoprázdnu, ať už se snaží tuto prázdnotu vyplnit čímkoliv.

Tím spíše je vědomí a přesvědčení o „Boží nekonečné kvalitě“ nezbytné pro pochopení a ocenění nadpřirozeného řádu. Teprve až budeme doopravdy nazírat Boží „nevyčerpatelnost“ Dobra, Pravdy a Krásy, což představuje také nejvyšší míru nekonečné blaženosti, začneme poznávat, co to znamenalo, když se tento nekonečný Bůh rozhodl opustit svou vlastní nekonečnost a blaženost a vstoupit do naší lidské bídy a omezenosti. Budeme pak celou věčnost dohánět to, co jsme úctě k tomuto nekonečnému Božímu pokoření zůstali zde na zemi dlužni. O vznešenosti a velikosti tajemství Boží Trojice musíme ustavičně rozjímat nikoliv s tím úmyslem, abychom do něho pronikli, ale abychom v sobě prohlubovali vědomí oné nekonečné Velikosti, protože ona je měřítkem všeho, co od Trojjediného Boha přijímáme.

Víme opravdu, „komu jsme uvěřili“? Je to opravdu všem lidem zjevné a zřejmé z veškerého našeho jednání? Přijímáme v tom smyslu každé slovo Ježíše Krista, který je současně Bůh i osobní Boží vyslanec k lidem, za nímž stojí autorita tohoto nekonečného Boha, na jehož moudrost je dokonalé spolehnutí? Nemůžeme udělat nic lepšího, než se při každém svém kroku ptát, jak to Bůh s námi vlastně myslí a co od nás očekává. Když nám např. říká: „Nepečujte úzkostlivě, Otec nebeský ví, co potřebujete,“ říká nám to, co ví z první ruky. Podle toho se také máme chovat. Pán ukládá svým učedníkům: „Neberte si mošnu ani náhradní obuv, ale jděte, hlásejte, uzdravujte, vyhánějte zlé duchy. Všechno ostatní vám bude přidáno, a budete-li dbát na mé slovo, budete dělat ještě větší skutky než já.“ Platí to ještě, nebo už to neplatí? To pozná jen ten, kdo to vyzkouší. Matka Tereza to zkoušela, a nikdy ji to nezklamalo a vždycky to platilo. S podobnou vírou se dala do práce matka Angelika a z ničeho vybudovala celosvětovou televizní síť EWTN. Rovněž pater Werenfried van Straaten se na to spolehl, a také zakusil, že se na platnosti Pánových slov nic nezměnilo. Mění se jen a slábne naše víra, naše přesvědčení a naše praxe. Záleží na nás, zda podobné pozitivní příklady budeme považovat za výjimky, které potvrzují pravidlo, nebo za výzvu a cestu, po které jsme měli kráčet od počátku. Úspěšný plantážník z podobenství, který si myslel, že má mnoho zboží na mnoho let, by se setkal s velkým pochopením a uznáním u mnoha lidí tohoto světa, ale bylo mu řečeno, že si při vší své chytrosti a vypočítavosti počíná jako blázen.

Nemáme ještě dost zkušeností, že na pozemské vládce,  poslance a soudy není spolehnutí? Neměli bychom se spolehnout opět na opravdový a důsledný způsob křesťanského života? Kdo je jako Pán, náš Bůh?

P. S. Veledůstojní otcové biskupové, arcibiskupové a kardinálové, než se odvážíte pochybovat o Božích přikázáních, vraťte se, prosím, do školích lavic a zopokakujte si, KDO JE TO BŮH! A myslím to docela vážně. Vy si opravdu myslíte, že ho můžete přehlasovat?

-lš-