Menu


Kde rozhodně nehledat chybu

 

V obecném povědomí věřících přetrvává zjednodušená představa, že po 300 letech, kdy byla církev vystavena krvavému pronásledování, Konstantin po porážce svého soka Maxentia vydal roku 313 milánský edikt, který přiznal křesťanům svobodu vyznání a vrátil jim majetek zkonfiskovaný v jednotlivých vlnách pronásledování.

Proto může být pro leckoho překvapením, že za pouhých čtyřicet let po vydání tohoto dekretu musí pravověrní biskupové putovat do vyhnanství, kde jsou vystaveni také mučení. Pronásledují je však už nikoliv pohané, ale vlastní souvěrci, a dokonce spolubratři v biskupské službě. Ještě větším překvapením může být pro nás skutečnost, že může nastat v církvi období, kdy pravověrní biskupové tvoří takřka zanedbatelnou menšinu, zatímco převážná část prelátů i s křesťanským vladařem propadla bludům, které se týkají samých základů naší víry. V tomto případě se jednalo o božské synovství Ježíše Krista i o svrchované božství Ducha Svatého, tedy o podstatu Nejsvětější Trojice. Došlo dokonce k situaci, kdy největšího zastánce pravé víry svatého biskupa Atanáše papež Liberius na určitou dobu exkomunikoval.

Žádný z pohanských pronásledovatelů nikdy církev nerozdělil. Taková situace nastala až v době, kdy církev začala spolupracovat s vládci tohoto světa.

Dřívější císařové, které římské státní náboženství pokládalo za bohy, se cítili křesťanstvím ve své svrchovanosti ohroženi. Po milánském ediktu se situace od základů změnila. Ariánský blud navíc popřením Ježíšova božství odkázal Boha někam daleko a vysoko do nebe a světská moc se mohla při tomto pojetí víry cítit neomezeným vládcem, jakýmsi pozemským „otcem“, osobovala si právo posluhovat si mocensky církví podle svých zájmů a z papeže i biskupů si dělala své vazaly.

Výmluvné analogie a poučení, které z těchto poměrů vyplývají pro současnost, popisuje velmi výstižně předchůdce biskupa Müllera v Řeznu, biskup Rudolf Graber, jeden z významných koncilních otců, v knize „Atanáš a dnešní Církev“ (1), která stojí za opětovné pozorné prostudování. Na str. např. autor píše: „Ze všech citátů (zednářů), které by vydaly na knihu, není těžké objevit taktiku používanou nepřítelem: zbavit Církev její nadpřirozené povahy, sloučit ji se světem, promísit ekumenicky denominace, a tím vydláždit cestu pro vzorové světové náboženství v centralizovaném světovém státě.“

Tato slova napsal autor krátce po pádu komunistické totality, která chtěla víru v pravého Boha nahradit vírou v ateismus. Dnes však již víme, že pádem berlínské zdi neměl odvěký Nepřítel církve co ztratit, naopak získal nové a dosud nebývalé možnosti, protože jeho námezdníci si už dávno před rokem 1989 připravili účinnější taktiku, jak napadnout církev: rozvrat zevnitř. Jedním z plodů této taktiky jsou současná vnitřní rozdělení v církvi, která se navíc stále množí. Všechno to, čím se odlišuje jeden tábor od druhého, je možno převést na jednoho společného jmenovatele, a tím je subjektivistické pojetí Boha, moderní typ modloslužby.

Po období, kdy obsah víry výrazně ovlivňoval život, prosazuje se naopak úsilí ovlivňovat obsah a pojetí víry tak, aby to vyhovovalo novému způsobu života. Mnoho lidí žehrá na to, že Bůh stále přikazuje a církev hlásá něco, co ohrožuje jejich představy o pohodlném a blahobytném způsobu života, který se proti minulosti změnil. A tak byla vynalezena „sametová metoda“, jak odsunout Boha stranou, a to tak, aby to dokonce vypadalo jako sblížení s ním. Proč popírat jeho existenci? Výhodnější bude, když na místo Boha, který se dosud projevoval jako „nepřející“, nastoupí Bůh s otevřeným až kamarádským srdcem, Bůh svrchovaně vstřícný, který má pochopení pro člověka i jeho slabosti a záliby, který přijímá člověka takového, jaký je. Boží dobrota je nyní tak velká, že nemůže vyžadovat nějaké násilí a přemáhání a nikdy by nikomu ve své lásce nevyhrožovala něčím tak nelidským, jako jsou věčné pekelné plameny. To je skutečný zlom, který v té či oné podobě a míře zdomácněl často i u těch, kteří se počítají mezi tzv. elitu a domnívají se, že se „poctivě namáhají odlišit živé od toho, co je opravdu mrtvé...“ (2)

Mohlo by se zdát, že se na věroučném obsahu jako takovém nic nezměnilo, snad jen pořadí ve výčtu Božích vlastností. Ale praxe a výsledky nasvědčují, že postupně se mění všechno. Přehnané zdůrazňování Boží dobrotivosti jakožto mylné pojetí Božího milosrdenství zatlačilo roli Boží spravedlnosti do pozadí. Požadavky na stále odvážnější změny přikázání a řádů se v nejrůznějších formách množí den ze dne.

Ale zůstává tu jeden problém. Kdo není slepý a hluchý, nemůže přehlížet, jak se neustále množí zprávy o nejrůznějších katastrofách a neštěstích, často nebývalých rozměrů, při kterých hynou náhle celé tisíce lidí a které vyznívají jako neodbytná připomínka, že Bůh nemá jen tu tvář, jakou jsme mu pro své pohodlí přisoudili. Jeho skutečná láska, dobrotivost a milosrdenství se nikdy neprojevují izolovaně jako slabošská shovívavost, nýbrž vždy neoddělitelná součást jeho svrchované svatosti která je jediným smyslem veškeré existence, tedy východiskem i cílem také všeho toho, co vyšlo z jeho stvořitelské ruky.

Každou ranní modlitbu by mělo předcházet trpělivé kritické zamyšlení, jaká je vlastně moje představa   Boží tváře, zda jsem dosud neměl před očima místo nejvýš svatého Boha, který se vtělil a zjevil ve svém Synu, jen svou vlastní oportunisticky přizpůsobenou představu. U Něho chyba rozhdodně  není.  A jak nás poučila historie, na většinu není spolehnutí! Každý ať zkoumá své vlastní jednání; ne ten, kdo doporučuje sám sebe, je osvědčený, nýbrž ten, koho doporučuje Pán. (2 Kor 1,18) 

-lš-

(1) Vydala Matice cyrilometodějská s. r. o., 1998.
(2) Dokumenty II. vatikánského koncilu, Úvod, str. 22.
 
Pozn: Psáno 6 let před Bergogliovým rokem milosrdesntví