Lumen de Lumine

„Nemůžeme klást důraz jenom na otázky interrupce, homosexuálních manželství a antikoncepci. To nelze. Já jsem nemluvil o těchto věcech mnoho a bylo mi to vyčítáno. Avšak, mluví-li se o nich, je třeba to činit v určitém kontextu. Názor Církve je ostatně znám a já jsem synem Církve, ale není nezbytné mluvit o tom nepřetržitě.“

„Ne všechna učení, ať už dogmatická či morální, mají tutéž hodnotu. Misijní pastorace není posedlá předáváním nesouvislého množství neúprosně vyžadovaných nauk. Misijní zvěst se soustředí na to, co je podstatné a nezbytné, což je také to, co nejvíce zapaluje a přitahuje, zahřívá srdce jako v případě emauzských učedníků. Musíme proto nalézt novou rovnováhu, jinak i morální budově Církve hrozí, že se zhroutí jako domeček z karet, ztratí svěžest a vůni evangelia. Evangelní nabídka musí být jednodušší, hlubší a pronikavější. A z této nabídky pak plynou morální konsekvence.“

Tolik citace z rozhovoru papeže Františka I. pro La Civiltá Catolica podle oficiální zprávy www.radiovaticana.cz ze dne 20.9. Liberální a socialistická média zajásala: Papež zaujímá smířlivější postoj vůči potratům, antikoncepci a homosexualitě – a to je nadějné. Katoličtí obhájci Františka zase tvrdí, že římský pontifik neřekl nic proti víře a mravům, nota bene připomenul tradiční názor Katolické církve a zdůraznil, že je sám „synem Církve“, čili na dosavadním katolickém učení v této věci, jež on plně akceptuje, se nic nemění.

Nebylo by fair podezírat hned papeže Františka z toho, že osobně zastává ve věci potratů a homosexuality jiné než katolické stanovisko. Zarážející je ale jiná stránka věci – a sice míchání dohromady dvou zcela odlišných záležitostí. Že „misijní pastorace není posedlá předáváním nesouvislého množství neúprosně vyžadovaných nauk…“ a „soustředí se na to, co je nezbytné…“, rozuměj zvěstování ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele, bylo jasné už od počátku dějin Církve a není třeba znovu objevovat Ameriku. Představa misionáře, který začíná své hlásání evangelia morální naukou a hřímáním proti potratům nebo homosexualitě, je absurdní. Všichni bez výjimky, ať už sv. Pavel nebo sv. František Xaverský začínali pokaždé radostnou zvěstí o Božím vtělení a vykoupení skrze Ježíše Krista, teprve na tomto základě potom informovali o katolické morálce a neměnnosti jejich principů, což je ovšem důležitou součástí misijní a evangelizační práce, kterou nelze opomíjet. Uvedené pořadí však naprosto samozřejmě a logicky zachovává každý katolický křesťan, který mluví s druhými o víře ve snaze získat je pro Krista a jeho Církev.

Toto je misijní poslání Církve, na němž se podle svého postavení a možností má každý věřící podílet. Něco jiného je ale postoj katolíka vůči aktuálnímu a konkrétnímu zlu ve světě, zaujetí odpovídajícího stanoviska – a tady jde o jinou rovinu než hlásání Kristovy radostné zvěsti nevěřícím a pohanům, byť tato druhá rovina je nezbytným doplňkem té první. Katolík musí reagovat hic et nunc na adekvátní formu právě toho zla, které se jeví v daném okamžiku jako nejnebezpečnější a nejvíce rozšířené. Potraty včetně hormonální a nitroděložní antikoncepce a homosexuální svazky se staly v současnosti předmětem násilného politického nebo hospodářského diktátu nadnárodních organizací a ekonomických lobby celému světu. Zemím, které mají v těchto bodech přísnější legislativu, je vyhrožováno ekonomickými sankcemi nebo politickým bojkotem, státy s liberálním zákonodárstvím v tomto ohledu jako Velká Británie, Francie, Holandsko, USA nebo Kanada zavádějí stále ostřejší administrativní a trestní sankce vůči lidem, kteří z důvodu svědomí odmítají spolupracovat na těchto vraždách a perverzitách. Jestliže za takové situace papež František řekne:

„Nemůžeme klást důraz jenom na otázky interrupce, homosexuálních manželství a antikoncepci. To nelze. Já jsem nemluvil o těchto věcech mnoho a bylo mi to vyčítáno.“ – potom je nutno položit si závažnou otázku, jestli zde papež, byť bezděčně, nepřímo nevybízí ke hříchu spoluúčasti na cizích hříších (k hříchu jiných mlčet). Naopak dnes vzhledem k výše popsaným skutečnostem katolík nejen může, ale přímo musí klást důraz právě „na otázky interrupce, homosexuálních manželství a antikoncepci“.

Papež František se tady dostává do rozporu i se svými předchůdci Benediktem XVI. a Janem Pavlem II., kteří o těchto zvěrstvech moderní doby přece jen hovořili jinou řečí než on. Jan Pavel II. konkrétně v encyklice „Evangelium Vitae“ z r. 1995 píše: „Potrat a eutanázie jsou tedy zločiny, které žádný lidský zákon nemůže ospravedlnit. Takové zákony nejen že nezavazují ve svědomí, ale naopak je zde závazná a jasná povinnost postavit se proti nim odporem…“ (EV par. 73). Srovnejme se tím Františkova slova, že nelze klást na tyto otázky důraz. Jan Pavel II. dále varuje, aby u katolíků neoslaboval „nutný nesouhlas s úklady o život…“ (EV par. 74) a v dalších pasážích říká doslova: „Abychom byli skutečně lidem sloužícím životu, musíme stále a odvážně hlásat toto učení již od samých počátků evangelizace a potom i při katechezi a dalších rozličných formách hlásání, v osobním dialogu a při všech výchovných aktivitách….“ (EV par. 82).

Rozdíl mezi Janem Pavlem II. a Františkem I. není tady jen v rétorice. Zatímco Jan Pavel II. vidí v potratech a jejich násilném prosazování hlavní zločin současnosti, proti nemuž třeba bojovat, podle Františka „nesmíme na to klást důraz“. To je ovšem podle mne velice závažná věc, jedná se o další posun vedení Církve ve směru modernismu a liberalismu. Tyto posuny probíhají od II. vatikánského koncilu postupně a pomalu. Jestliže přesto pokoncilní papežové zaujímali dosud vůči potratům, antikoncepci, eutanázii a homosexualitě jasně a nekompromisně odmítavé stanovisko adekvátní katolické nauce, František tuto hranici překročil. Učinil tak typicky modernisticky: Ne že by katolickou nauku v tomto bodě přímo popřel, pouze odmítl „klást na ni důraz“. Přesně tak jako modernisté za dob sv. Pia X. a později. Nezačali hned s popíráním katolické nauky, pouze prohlásili katolická dogmata v Církvi za méně důležitá než lásku (kterou ovšem definovali vágními a neurčitými slovy), aby v následné fázi zahájili přímý útok proti katolickým věroučným a mravoučným pravdám. Bylo by asi nespravedlivé, kdybych papeži Františkovi podsouval přímo tyto úmysly (do jeho nitra nevidím), nicméně svým „překročením Rubiconu“ tím, že odsouvá základní bioetické otázky v hodnotovém žebříčku až kamsi dozadu, naplnil to, co od Katolické církve léta letoucí požadují liberálové, socialisté, komunisté, novodobí pohané a s nimi ruku v ruce vnitrocírkevní zednáři nejrůznější kadence: aby prý Církev byla v těchto záležitostech „více lidská“. Proto ten jásot světových médií. Bez ohledu na to, jestli si to papež František sám přeje nebo ne, bude logicky následovat zesílený tlak rozvratnických teologů a moralistů na „změny“ přímo v katolické nauce, jejich pozice na fakultách a v pastoraci se tím posílí. Nauka o hříšnosti potratů, antikoncepce a homnosexuality se tak z Církve tichou cestou vytratí jako předtím nauka o hříšnosti předmanželského a mimomanželského pohlavního styku, zdravotníci asistující u potratů budou automaticky dostávat rozhřešení, aniž by je zpovědník zavazoval k odmítnutí účasti na těchto vraždách. Již nyní se to leckde děje u antikoncepce, vím o případu, kdy knězi zakázal jeho biskup zpovídat, neboť jedna jeho penitentka si stěžovala, že jí odmítl udělit rozhřešení, dokud nepřestane brát antikoncepční pilulky.

Papež František tak poskytl všem ideologům potratu a sodomie do ruky účinnou zbraň: Podívejte se, vždyť sám papež řekl….. Nezáleží na tom, že jeho výroky zkreslí nebo vyčtou z nich to, co tam není, už jen samotná skutečnost, že se na něj už teď odvolávají, je alarmující. A zůstává tady ještě další aspekt: Rána pod pás všem hnutím pro-life, které organizují pochody pro život, modlitební bdění před potratovými klinikami a podpisové akce proti vraždění nenarozených dětí a na obranu tradiční rodiny. Papež svými výroky jim vlastně říká: Kladete na tyto otázky příliš velký důraz, a to nelze. Tím ovšem poskytuje politikům podporujícím sodomistické zákony a vraždy nenarozených dětí argumenty k ještě většímu pronásledování aktivistů pro-life, pronásledování nejen ve společnosti, ale i v samotné Církvi, kdy mnozí biskupové, známí svými laxními postoji vůči bioetikým otázkám budou moci právě na základě těchto Františkových výroků označovat protipotratové a prorodinné iniciativy za „extrémismus“ a pod poslušností vyžadovat „držet hubu a krok“.

Pro nás ovšem bude i za takových okolností nadále platit, že „je lépe poslouchat Boha než lidi“ (Sk 4,19), „hlásej slovo…vhod či nevhod“ (2 Tim 4,2) a oporou nám mohou být i krásná slova básníka Jana Zahradníčka z básně „K intronizaci“: „Zde slavit znamená proti srsti času říkat slova svá…“ A také: Oremus pro papa nostro Francisco!