Kasperova ideologie a fakta

Papež František uložil církvi, aby jednala o rodině. Mluví se však jen o tom, zda rozvedení a znovu civilně sezdaní mohou přistupovat k svatému přijímání. Hlavní „referent“ k tomuto tématu Walter Kasper prezentoval tuto otázku, jakoby se jednalo o „stav nouze“.

Sociolog Massimo Introvigne dospěl k jiným závěrům a vyvolal tím přímo pozdvižení. „Stav nouze“, o kterém mluví Kasper, vůbec neexistuje. A když už, tak je v něčem jiném. Autor představil studii, která vyvolává otázky, na jaké Kasper zcela zapomněl. Především jde o otázku, jak vůbec mohlo po minulých stoletích dojít k dnešní situaci? Jaké jsou k tomu vnější důvody a jaké důvody vnitrocírkevní?

Pro mnoho katolíků má větší váhu to, co uznává stát, než to, co církev zapovídá.

Kardinál Kasper tvrdí, že mnoho lidí současnou situací trpí. Ve skutečnosti netrpí proto, že žijí ve stavu veřejného pohoršení, protože jejich stav za takový není ve společnosti pokládán. Více váží to, co stát povoluje, než to, co Ježíš Kristus zakazuje. Mnoho lidí prý trpí proto, že stát a společnost je jako rozvedené a znovu sezdané akceptuje, ale církev nikoliv. Jak reálný je tento problém a jak se k němu přistupuje?

To jsou některé z otázek, které si kardinál Kasper ve svém projevu neklade. A nejsou to ty nejdůležitější otázky, na které zapomněl. Kardinál si neklade otázku po příčinách ztroskotaných manželství a po propasti mezi církevní naukou a praxí mnoha katolíků. V rozhovoru pro RV si dokonce přiložil polínko: Mnoho mladých lidí prý chce žít ve stabilním a celoživotním manželství, ale jednoduše se jim to nedaří. Proto musí církev hledat „východisko“ mezi svou naukou a praxí lidí.

Že by Ježíš požadoval něco, co je nad lidské síly? Podle Kaspera zřejmě ano.

Lidé by chtěli žít po katolicku, ale nedaří se jim to. Zní to, jako kdyby kardinál mladým lidem, kteří chtějí uzavřít sňatek, chtěl říct: „Dejte si ovšem pozor: nedělejte si iluze, je to otázka, zda to dokážete, nebo ne.“ Jak může kardinál tedy nahlížet celou věc tak jednoduše a tak destruktivně? Netvrdí tím, že Bůh požaduje od lidí něco, co nemohou splnit? Se vší vážností?

Toto jeho přesvědčení také vysvětluje, proč se kardinál vůbec nezabývá otázkou, proč tolik lidí v manželství troskotá. Proč byli lidé v době Ježíše Krista psychologicky, biologicky a geneticky zřejmě zcela jinak disponováni, takže Ježíš je učil něco jiného, než co je pro lidi o 2000 let později přijatelné. A ještě méně se zabývá tím, co může a musí církev udělat, aby zprostředkovala správné pojetí manželství, které jediné odpovídá důstojnosti člověka a mezilidským vztahům mezi dvěma milujícími se lidmi a které tvoří bezpečný rámec pro jejich nový život. A konečně, že manželství jako svátost od Boha obsahuje také nezbytné prostředky a milosti pro celoživotní stav za předpokladu, že tito partneři jsou pro ně otevřeni.

Mezi církevní naukou a církevní praxí je ovšem propast...

Existuje ještě jiná propast, nejen mezi církevní naukou a lidskou praxí, kterou kardinál Kasper vytahuje, a to je podle jeho názoru to, co nutí církev, aby se jednostranně přizpůsobila „praxi většiny“. Zapomněl, že existuje také propast mezi církevní naukou a církevní praxí. Jinak řečeno: Vyhýbají se opravdu rozvedení a znovu sezdaní přijímání Eucharistie, jak to církev předpisuje? Do jaké míry? Odmítají kněží takovým lidem podávat svaté přijímání? Kolika lidí se to týká, abychom si mohli udělat konkrétní představu o „stavu nouze“, kterou kardinál v této věci vyvolal? Nebo je to, co kardinál požaduje, již dlouho běžnou praxí?

Připuštění k přijímání je ve skutečnosti ideologický boj o nadvládu

Nebo se v celé věci jedná především o ideologický boj, podobně jako je tomu v „homo-manželství“? O moderního hastroše - „právo“ podle motta: „Je to moje právo dělat si to, co chci“? Maximálně 2 – 3% obyvatel jsou homosexuálové (a co všechno k té branži patří). Všechno věci, které patří pod peřinu. Požadavek legalizovat homo-sňatky je mezi homosexuály veliký, ale uzavřít sňatek je docela malý. Obraz je ve všech státech totožný. Je to dlouhý, tvrdý, ideologicky motivovaný kulturní boj, ale počet skutečně uzavřených homo-sňatků je podivuhodně malý. Ze subjektivních názorů a skupinových zájmů se stala objektivní otázka. Z toho je možno vyvodit, že se jedná v první řadě o ideologickou otázku. Připuštění rozvedených a znovu sezdaných k přijímání se nachází stejně jako homo-sňatek na seznamu přání onoho myšlení, které chce udávat tón a stalo opravdovým mocenským a kulturním bojem. Jde o to, kdo se zmocní hegemonie. Nejinak je tomu i s kněžským celibátem, kde se nejhlasitěji ozývají ti, kterých se to vůbec netýká. Současný řád, především trvalý vnitřní řád církve se stal trnem v oku a cílem útoků. Front je celá řada.

Podle výsledků šetření sociologa Massimo Introvignea pro La Nuova Bussola Quotidiana vychází najevo:

75% italských kněží ví, že mezi jejich farníky jsou rozvedení a civilně sezdaní, kteří pravidelně přistupují k svatému přijímání. Mnoho rozvedených a znovu sezdaných, kteří jsou více či méně praktikující katolíci, přistupuje již nyní i přes platný zákaz k svatému přijímání. Děje se tak v mnoha případech ovšem nikoliv přímo ve vlastní farnosti, ale v některém jiném kostele. Výsledky představil autor 7. března 2014 v Trieste na jednání o útocích na církev.

Kněží neznají situaci všech věřících, kteří přicházejí do kostela. 78,4% dotázaných italských kněží udává, že ve své farnosti mezi rozvedenými a sezdanými, kteří jsou praktikující, neznají žádný pár, který by nepřistupoval k svatému přijímání. Menšina naproti tomu uvádí, že znovusezdaní rozvedení dodržují zákaz přijímání, ale jedná se o jeden nebo dva případy.

Z toho plyne, že tato otázka nepředstavuje „stav nouze“. Mezi rozvedenými a znovu sezdanými „není před synodem žádné velké očekávání. Jednak proto, že mnozí buďto nejsou praktikující, nebo jako praktikující stejně přistupují i přes platný zákaz“.

Kněží téměř vůbec nikomu neodmítají svaté přijímání.

75% italských kněží ví, že mají ve farnosti takové věřící, kteří pravidelně přistupují k přijímání. 41% z nich zastává názor, že tak činí bez svátosti smíření. 34% uvádí, že se tak děje po rozhovoru se zpovědníkem. V 75% těchto případů se tak děje v jiné farnosti, kde dotyční nejsou známí.

Podle názoru tohoto sociologa nejsou takové výzkumy pro synod bezvýznamné. Dokládají, že situace je zcela zmatená a církev se proto nutně musí postarat o znovuzavedení řádu.

Kdo se však zabývá zjištěním opravdových faktů, dospěje k závěru, že problémy jsou zcela jiné, než jak jsou představovány.

Massimo Introvigne Katholisches.info