Menu


Kardinál Pell odsouzen

                                              2. 3. 2019

Kardinál Pell

Odsouzení kardinála Pella přišlo jako blesk den po vatikánském sumitu. Připomíná pravdu, na kterou by někteří po padesáti letech rádi zapomněli: není možný žádný kompromis mezi církví a světem, protože svět církev nenávidí a chce ji zničit. Rozsudek dokazuje navíc úplné selhání strategie tohoto pontifikátu, který rezignoval na suverenitu církve a důvěřuje pochopení světa.

Suverenita církve je vyjádřena především v jejím kanonickém právu. Katolická církev jakožto viditelná společnost je vybavena právem, a to i trestním, což je právo, které jí ukládá stíhat věřící, kteří porušili její zákony. Delikt je vnější porušení právního řádu církve, na rozdíl od hříchu, který je naopak porušením řádu mravního.

Proto církev skrze vlastní a výlučné právo je oprávněna postihovat porušení církevních zákonů a deliktů kanonickými tresty (kán. 1402 §2). Mezi mnoha trestními činy, které Kodex uvádí, jsou apostaze, hereze a schizma (kán. 1364), znesvěcení posvátné věci (kán. 1376) a také celá řada vážných zločinů proti šestému přikázání (kán. 1395).

Papež František nemá jasno v rozlišování hříchů a zločinů, když vyhlašuje „nulovou toleranci“ proti civilním zločinům jako je pedofilie, ale dovolává se „odpuštění“ a milosrdenství pro „hříchy mládeže“, jako je homosexualita, a zapomíná na přítomnost tohoto zločinu v církevním zákoníku.

Pro zákony a obecné chápání v mnoha západních zemích je pedofilie pokládaná jakožto prznění za hanebný zločin nikoliv pro svou amorální podstatu, nýbrž pro znásilnění, za které označuje tyto zločiny jen v případě, že jde o děti, nebo v jiném případě o ženy. Zdá se, že církevní autority podle příkladu moderních států přehodnotily některé hříchy proti mravnosti na hříchy proti osobě.

Hřích nespočívá v porušení přirozeného zákona, ale v tom, že brání násilně individuu jednat podle svých instinktů a tendencí. Dnes vatikánské autority pokládají zločiny, jako je sodomie, za docela prosté soukromé hříchy a omezují se ve vyhlášených případech na kající smíření bez aplikace trestních sankcí, jaké tyto zločiny vyžadují.

Jediné zločiny uznávané jako takové jsou ty, které postihují civilní státy, ale také, pokud jde o typ těchto zločinů, jako je pedofilie, církevní autority posuzují shodně s civilními procesy jako provinění nebo nevinnost a vzdávají se jejich vyšetřování vlastní cestou, vyjma případů, kdy je to nutné, aby neztratily svou věrohodnost, jako je tomu v „případě McCarric“. Ale také převedení do laického stavu kardinála Theodora McCarricka, jak zdůraznil v posledním článku Sandro Magister, je plod procesu nikoliv soudního, ale pouze administrativního (Settimo Cielo15. 2. 2019).

Církev naopak je povinna otevřít regulérní proces proti obviněným ze sexuálního zneužívání, aniž by tím porušovala jejich základní práva. Existují totiž nejen práva těch, kteří se prohlašují za oběti, ale také těch, kteří jsou těmito obětmi obžalováni.

Tito provinilci musí být souzení podle norem Kanonického práva pokud možno dříve než u světských soudů, a to na základě přesvědčení, podle příkladu, že tu svět není kompetentní soudit církev, ale církvi přísluší soudit svět.

Morální krize v církvi se neřeší podle tzv. best praktices, praktických indikací Morálního zdravotního řádu, laické organizace, která řídí sexuální výchovu a chtěla by zavést antikoncepci a potrat do všech národních programů a plánování rodin, ustavuje k tomu nové komise nebo tast force „experty“, ale nesleduje pražádný nadpřirozený aspekt, který bohužel zcela schází i v projevu papeže Františka na závěr sumitu 24. února.

Výsledek je ten, že slyšíme řeči o nové větší synodalitě „místních církví“ v otevření součinnosti sekulárního světa a zrušení zpovědního tajemství ve jménu „transparence“. „Kultura tajemství“ dostala podobu podle Frédérica Martela a jeho nejnovější knihy k normalizaci sodomie uvnitř církve. Ale jaké tajemství více neporušitelné existuje na světě než mlčení uložené zpovědníkům ve svátosti smíření? Zdá se, že je to další kámen, který chtějí nepřátelé církve použít a rozsudek soudu ve Viktorii se jeví jako příprava cesty.

V Austrálii na území Canbera byl přijat zákon, který umožňuje stíhat kněze, který odmítá mluvit o případech zneužití nezletilých, i když informace o nich nezískal během zpovědi.

Zákon, který aplikuje doporučení Royal Commision pověřené australskou vládou zabývat se případy zneužití mladistvých, schválilo loni v červnu zákonodárné shromáždění na teritoriu hlavního města a rozšířila se povinnost oznámení případů zneužití také na církev a její aktivity včetně zpovědnice. Mezi tato doporučení právě patří i idea obžalovat kněze, který neoznámí případy násilí, o nichž se dověděl ve svátosti pokání (Acistampa 29. 6. 2017).

Navíc OSN požádala Itálii, aby zřídila komisi prověřenou nezávislým vyšetřováním všech případů zneužití ze strany personálu katolické církve a žádá učinit závazným pro všechen církevní personál, ohlašovat tyto případy kompetentní autoritě státu.

Tento požadavek by měl být zrušen, protože OSN žádá Vatikán, aby umožnil plnou spolupráci s civilními úřady, které sledují zneužívání v různých zemích, a shromažďoval tyto informace na Kongregaci pro nauku víry.

Otázka povinnosti ohlašování civilním úřadům, o kterém mluvil P. Lombardi, pokládá za správné, že se o tomto tématu jednalo na tomto setkání (sumit 21.2.2019), což otevírá cestu k požadavku porušování zpovědního tajemství. Byly doby, kdy stát byl „sekulárním ramenem“ církve, nyní má být církev „sekulárním ramenem“ státu.

Ovšem civilní zákon, který by chtěl ukládat porušování zpovědního tajemství v případech, jako je pedofilie, byl by zákon nespravedlivý vzhledem k tomu, že kněží by se museli vzepřít svým non possumus až k mučednictví. A právě toto svědectví, a žádné jiné, by učinilo církev věrohodnou především před Bohem, a pak i před světem. Ale to vyžaduje zcela obrátit vztah, jaký církev udržuje se sekulárním, protikřesťanským a sekularizovaným světem.

Roberto de Matei - Corrispondenza Romana