Menu


Kánon po proměňování

Unde et memores
 
Dvojí proměňování znamená plné obnovení Pánovy oběti a objektivní památku na jeho smrt. Modlitby po proměňování to dále rozvádějí a obětují Otci jeho Tělo a Krev.
 
První modlitba po proměňování navazuje na slova: To čiňte na mou památku. Utrpení Božího Syna nazývá blaženým, protože nám sjednalo vykoupení a samotnému Kristu pak svrchované oslavení. Již modlitba Suscipe Sancta Trinitas v obětování poukázala na to, že zmrtvýchvstání a nanebevstoupení patří k plnosti Kristovy oběti. Touto připomínkou se také zdůrazňuje, že Kristova smrt znamená vítězství a Boží Syn je na oltáři přítomen jako živý se svým oslaveným Tělem, které je nyní v nebi u Otce. Tato část modlitby se proto nazývá anamnéze neboli opětovné připomenutí podstatných skutečností Kristovy oběti.
 
Výslovně jsou zde jmenováni nejen služebníci u oltáře, ale všechen svatý lid jakožto ti, kteří přinášejí tuto oběť. Lid je nazýván svatý, protože byl křtem a biřmováním posvěcen, jak to vyslovuje sv. Petr: Jste vyvolený lid, královské kněžstvo, národ svatý (1 Petr 2, 9). I když na samotném proměnění nemají věřící podíl, protože to přísluší knězi, který jedná „in persona Christi“, účastní se nyní obětování Beránka, který již leží na oltáři.
 
Společně ho obětují Otci jako dar z jeho darů, tedy dar, který nám on sám dal do našich rukou. Tato oběť je nazývána čistá, svatá a neposkvrněná, nesmí být poskvrněna žádnou lidskou nepřístojností. Je to Chléb věčného života a Kalich věčné spásy, které se pak spojí ve svatém přijímání.
 
Znamení kříže, která kněz činí nad dary, neznamenají, že by tyto dary potřebovaly požehnání, nýbrž připomínají skutečnost, že samy dary jsou pro nás zdrojem požehnání: pět Kristových ran je zdrojem milostí a požehnání pro celou církev.
 
Supra quae propitio
 
Proč je tato vroucí a naléhavá prosba o přijetí tak potřebná? Na samotnou oběť svého Syna shlíží Otec vždy se zalíbením. Ale protože mše je také naší obětí, může mu být vzhledem k vnitřnímu stavu naší duše milá ve větší či menší míře, nebo dokonce nemilá. Drahocenné dary nám vůbec neposlouží, pokud je přinášíme poskvrněnýma rukama anebo se srdcem, které je od Boha odvráceno. Proto je zde zmínka o příkladných obětnících Starého zákona, kteří by pro nás měli být vzorem.
 
Ábel byl spravedlivý a byl jako nevinný zabit svým závistivým bratrem. Je také předobrazem Krista, který byl jako nevinný vydán na smrt svými bratry (Židy). Patriarcha Abrahám, otec všech věřících, byl ochoten obětovat poslušně vlastního syna ve víře, že Bůh má moc splnit svá zaslíbení a opět vzkřísit i obětovaného Izáka (srov. Žid 11,19). Melchizedechova oběť byla předobrazem mše svaté, protože jí byla podobná ve vnějších způsobách chleba a vína.
 
Supplices te rogamus
 
Tato modlitba čerpá svou inspiraci z Apokalypsy (8, 3-4), kde je řeč o andělu se zlatou kaditelnicí, který vystoupil před Boha s kouřem z modliteb věřících. To je úkol andělů: přinášejí na oltář před Boží trůn modlitby svatých, spojují se s modlitbami lidí a doporučují jejich spravedlivé žádosti Nejvyššímu.
 
Druhá část této modlitby obrací již pozornost k svatému přijímání: když Bůh přijal dokonalou oběť, můžeme mít účast na nebeské hostině. Proto zde neprosíme o jednotlivé milosti, nýbrž aby se všem dostalo nebeského požehnání a všech milostí. Jak říká sv. Terezie z Avily, mešní oběť nemá hranic a my můžeme žádat i největší dary, abychom se sami stali velkými svatými a dosáhli velké lásky k Bohu.
 
S pokornou prosbou se spojuje vnější gesto: kněz se sklání a líbá oltář na znamení úcty a vnitřního spojení s obětí. Vyprošované požehnání, které se vylévá z obnovené kalvarské oběti, symbolizují znamení kříže nad Hostií a kalichem.
 
Memento za zemřelé
 
Také zesnulí mají zakoušet plody oběti, i když nemohou přijímat. Křestané byli vždy přesvědčeni, že pro duše v očistci je velkou pomocí, když se za ně modlí při mši svaté. Sv. Cyril Jerusalémský ve svém poučení o mši svaté říká: „Pak se modlíme za naše rodiče, biskupy a vůbec všechny naše zemřelé. Věřím totiž, ,že duše, za které se modlíme během nejdražší oběti, mají z toho velký užitek.“ Když byl sv. Bernard jednou v Římě, spatřil během mše svaté zemřelého, za kterého přinášel mešní oběť, jak ho vede anděl po žebříku do nebe. Dotyčný chrám se nyní jmenuje S. Maria Scala Coeli - Maria žebřík do nebe.
 
Církev se oficiálně modlí jen za ty, kteří k nínáležejí a zemřeli v pokoji. U jiných se musíme obávat, že upadli do záhuby a že naše modlitby jim již nepomohou. Církev sice nepopírá, že i takoví mohou být zachráněni, pokud žili v nezaviněném omylu, a také ti, kteří v poslední chvíli vzbudili úkon dokonalé lítosti, ale to jsou skryté věci, o kterých ví jen Bůh. Církev se musí řídit tím, co je zjevné. Kněz sice může soukromou mši obětovat i za nekatolíky nebo veřejné hříšníky, nikdy však veřejně. Není také možné použít za ně Requiem a v modlitbách použít jejich jméno.
 
V druhé části modlitby za zesnulé je řeč o těch, kteří odpočívají v Kristu, a vyprošuje se jim místo občerstvení, světla a míru po utrpení, které ještě snášejí v místě očištění.
 
Na závěr této modlitby dělá kněz poklonu při slovech Per Christum Dominum nostrum, i když zde není vysloveno jméno Ježíš, při kterém je poklona předepsána. Je to zřejmě pozůstatek dřívější zvyklosti, kdy byly i tyto úklony běžné. Proč právě na tomto místě? Středověk v tom spatřoval vzpomínku na Spasitele, který při umírání sklonil hlavu a sestoupil do říše mrtvých, aby osvobodil starozákonní spravedlivé.
 
Druhá připomínka svatých
 
Po modlitbě za zemřelé a jejich nebeskou blaženost prosíme také pro sebe o společenství se svatými. Modlitba se koná ve velmi pokorném duchu: prosíme jen o určitý podíl na slávě svatých, a to nikoliv pro své zásluhy, nýbrž na základě Božího milosrdenství. Na znamení pokorné kajícnosti bije se celebrant od 12. století při prvních slovech modlitby v prsa. Tato slova pronáší poněkud hlasitěji, a to od 9. století, tedy od doby, kdy se kněz modlí kánon tichým hlasem.
 
Nyní je jmenováno 15 světců. Skupinu sedmi mužů a sedmi žen vede sv. Jan Křtitel. Jelikož ho Kristus nazývá „největším z těch, kdo se narodili z ženy“ ( Mt 11, 11) byl ve starověku pokládán po Matce Boží za největšího světce.
 
Světci jsou seřazeni podle doby své mučednické smrti. Na prvním místě je to sv. Štěpán, první křesťanský mučedník. Skutky apoštolů ho nazývají „mužem plným víry a Ducha Svatého“ a líčí v 6. a 7. kapitole jeho zvolení a hrdinskou smrt. Následuje apoštol Matěj, protože před pozdvihováním ho vytlačil sv. Pavel. Byl zvolen na místo zrádce Jidáše. Jeho ostatky odpočívají v Trevíru, kam je zanesla sv. Helena. Jeho lebka je však v Římě v bazilice Santa Maria Maggiore.
 
Svatému Barnabáši přiznává římský misál a breviář rovněž titul apoštola. Byl vyslán z jeruzalémské obce do Antiochie, provázel sv. Pavla při jeho návratu z Tarsu a pomáhal mu při apoštolské práci (Sk 11, 22 – 26). Sv. Ignác byl biskupem v Antiochii a v roce 107 byl za císaře Trajána odsouzen, aby byl v Koloseu přehozen šelmám. Cestou do Říma psal křesťanům krásné listy, které se nám zachovaly. Alexander je pravděpodobně pátý nástupce sv. Petra, papež Alexander I. Byl sťat kolem roku 117 a jeho ostatky jsou u sv. Sabiny v Římě. Marcelinus a Petr, kněz a exorcista římské církve, byli spolu sťati v roce 304.
 
Seznam sedmi mučednic uvádí mučednice Perpetua, která v Kartágu napsala cenná akta o svém mučednictví. Byla to urozená žena a Felicita byla její otrokyně. Pokřtěny byly až ve vězení. Otec přemlouval Perpetuu, aby opustila svou víru, ale marně, Felicita před popravou porodila dítě.
 
Následují dvě sicilské panny: Agáta byla krutě mučena r. 251. Po bičování byla uzdravena na přímluvu sv. Petra. Rok po její smrti vybuchla sopka Etna a obyvatelé ve strachu spěchali k jejímu hrobu, kde se nacházel závoj, který neshořel, když byla Agáta hozena do plamenů. Tímto závojem se bránili proti toku lávy. Lucie vytrpěla mučednickou smrt o 50 let později, v roce 304 jako poslední oběť Diokleciánova pronásledování.
 
Další dvě panny jsou Římanky. Anežka měla 13 let. Zasvětila se Kristu a když jí přemlouvali, aby se vdala, řekla: „Zasnoubila jsme se s tím, jehož krásu obdivuje slunce a měsíc. Jemu zůstanu věrná“. Na její svátek žehná papež dva beránky, z jejich vlny se pak zhotovují palia pro arcibiskupy na celém světě.
Cecilie byla panna ze vznešené rodiny, která rovněž své panenství zasvětila Bohu. Rodiče ji vdali za pohana Valeriána. O svatební noci mu řekla o svém slibu a o tom, že anděl chrání její panenství. Valerián chtěl anděla spatřit a slíbil, že přijme křest. On i jeho bratr se obrátili a zemřeli mučednickou smrtí. Cecilii udeřil kat sekerou, tři dny krvácela, než zemřela. Patronkou hudby ji učinila antifona k jejímu svátku, která mluví o tom, jak zpívá Pánu za doprovodu hudebních nástrojů. Její tělo bylo v roce 1599 nalezeno v Kalistových katakombách neporušené.
 
Anastázie podstoupila mučednickou smrt r. 304 v Sirmiu v Panonii nedaleko dnešního Bělehradu. Její svátek připadá na 25. prosinec a připomíná se v druhé vánoční mši.
 
Závěr kánonu
 
Mešní kánon končí dvěma chvalozpěvy, ve kterých se oslavuje Kristovo prostřednictví mezi Bohem a námi. V prvním chválíme Boha, že nám skrze svého Syna daroval všechny dobré dary, ve druhém vyjadřujeme, že Bůh je dokonale chválen a oslavován jedině skrze Ježíše Krista.
 
První chvála je vlastně závěr předchozí modlitby: Skrze něho, Pane, všechno toto dobré tvoříš, + posvěcuješ + oživuješ + žehnáš a nám rozděluješ.
 
V dřívějších dobách se na tomto místě žehnaly pokrmy.
Poté kněz odkryje kalich, poklekne a proměněnou Hostií činí pětkrát znamení kříže, třikrát nad kalichem a dvakrát v prostoru mezi kalichem a sebou. Oslava se uskutečňuje + skrze Krista + s ním + a v něm + Otci v jednotě +Ducha Svatého po všechny věky věků. V závěru této modlitby celebrant pozvedá Hostii spolu s kalichem.
Toto tzv. „malé pozdvihování“ je mnohem starší než velké při proměňování a konalo se již v 7. století. Konečnou formu získal tento obřad v reformě misálu Pia V.
 
Slova Per omnia saecula saeculorum celebrant zpívá nebo hlasitě pronáší a lid odpovídá Amen. Toto Amen nazývá sv. Augustin podpisem po kánonem. Dříve bylo v kánonu jediné. Teprve od 10. století končí slovem Amen i jeho jednotlivé modlitby.


Pokud celebrant v Novus Ordo použije text římského mešního kánonu jako tzv. I. eucharistickou modlitbu, předčítá ho hlasitě, při čemž odpadají všechna poklekání s výjimkou dvou: po pozdvihování hostie a po pozdvihování kalicha. Odpadají všechna žehnání s výjimkou jediného při slovech Přijmi a požehnej + tyto dary..
Výčet světců může kněz vynechat