Menu


Je církev mystické tělo člověka?

               Nad knihou DANILA QUINTA SLUŽKA ČLOVĚKA.

                                            

Když jsem několik měsíců po volbě nového papeže hovořil s jedním přítelem, přiznal jsem se k velké desiluzi z nového „biskupa Říma“. Odpověděl mi, že musím číst pozorně, tak jako on, každodenní homilie u sv. Marty: »Uprostřed množství bahna, které se valí jako horský potok, našel jsem opravdové „perly“«. Odpověděl jsem, že nemluvíme o kázáních nějakého faráře z periferie, ale o homiliích papežských, a od nástupce sv. Petra bych očekával samé perly a nikoliv jen nějaké sotva viditelné v záplavě bahna. Ale nyní k věci.

Danilo Quinto, novinář a esejista, který dospěl od radikální levice v minulosti k pravé víře, kterou objal bez výhrad, líčí své ohromení z papeže, který otevřeně protiřečí dvěma tisíciletím Tradice. Nejedná se o nějaké „dojmy okamžiku“, ale o velmi vážnou reflexi, která vrhá světlo na chaos, v jakém se ocitá člověk, který přišel z laicistického prostředí, a vidí zmatek a protiřečení, jaká vycházejí přímo z vrcholu instituce, která je povinna hlásat celému světu Pravdu.

Na stránkách jeho knihy Ancilla hominis (Služka člověka) nacházíme smutek muže, který je nucen hledat Pravdu nikoliv hlásanou ze střech, ale vybírat ji jako perly nebo diamanty z bahna. Jestliže seriózní novinář je nucen denně vysvětlovat, co vlastně papež řekl, aniž by vatikánské tiskové centrum cítilo povinnost to udělat, a aniž by dotyčný mluvčí cítil povinnost vyjádřit se trochu jasněji a nedávat prostor dvojznačnostem, nečekat měsíc s dementováním tvrzení, která vytroubená tiskem obíhají celý svět, protože o důležitých tématech se mluví jen tak na palubě letadla, pak věřící nabývá dojmu, že současný biskup Říma se neumí chovat v tak důležité roli, jakou je být Kristovým náměstkem.

Když se k tomu pak přičtou všechny ty „extravagnce“, počínaje nahrazením „Laudetur Jesus Christus“ slovy „dobrou noc“ při prvním papežově veřejném vystoupení, nebo „dobrou chuť“ na závěr Anděl Páně, když pak pokročíme k ohromujícím chvalozpěvům ze strany masonerie a B´nai B´rith , přejdeme k nepřímým kritikám (od Bergogliových nejbližších spolupracovníků) až k přímé kritice na adresu Benedikta XVI., (který si dovolil kritizovat v Řezně trvalou iracionalitu islamismu) nebo kritice „nevýrazných tváří recitujích růženec před klinikami, které praktikují přerušení těhotenství“ (jak řekl Mons. Nunzio Galantino, který nechce ani použít termín „potrat“), pak si musíme položit otázku, zda v církvi nenastala vědomá revoluce a nikoliv jen prostá zábava z nedodržování základních pravidel chování.

Františkova církev se jeví – zbytečné to zapírat – jako církev, která se chce nesmírně zalíbit světu, ochotná zříci se vlastních základních principů: jako obdivovatelka komunismu a islamismu (v promluvě při kanonizaci mučedníků v Otrantu slovo „islám“ nezaznělo ani jednou, takže příčina mučednictví nepřišla ani na přetřes), jako ochotná ustoupit ve věci přijímání ( podává je i těm, kteří notoricky žijí ve hříchu), a tak je banalizuje; která je připravená objímat všechny ty, kteří jsou od ní vzdálení, od Pannelly až k Scalfarovi, ale přitom být zcela neoblomná vůči těm, kteří jsou jí blíže než všichni ostatní, (obecně tradicionalistům a jmenovitě františkánům Neposkvrněné). Co na tom záleží, že se František tradicionalistům nelíbí?, řekne někdo. Ale jak řekl Mario Palmaro, jehož památce je kniha věnována, »papež se musí líbit Bohu Otci, našemu Pánu Ježíši Kristu a Duchu Svatému, nikoliv nám. Ale my pochybujeme, že tento papež se líbí Pánu Bohu« ( str. 13 ).

Na potvrzení tolika pochybností soustřeďuje se závěrečná kapitola knihy na mimořádnou synodu o rodině 2014: kromě zřejmého úsilí zaměřit práci na změnu pojetí tradičního náboženského manželství, jsou zde zarážející dva fakty: závěry (Relatio post discerptationem), které znovu zařazují a šíří v pozitivním smyslu téze, o které má zájem papež, ale které přítomní preláti zamítli, a tvrdé rány (zcela evidentní, jakkoliv zabalené) kardinálům disidentům, především Raymondu Leo Burkemu, propuštěnému z místa prefekta Nejvyššího tribunálu Apoštolské Signatury.

Analýza Danila Quinta si klade mnoho otázek o zjevném vzdalování aktuální církve od tradice, o její otevřenosti světu, takže se jeví jako služka člověka, jak to říká v titulu. Tváří v tvář takovému zmatku se autor vyjadřuje velmi klidně, neboť ví, že „všechny vlasy na naší hlavě jsou sečteny“. Zbývá tedy vědomí omylnosti papeže v běžném magisteriu, a tedy vědomí práva na kritiku nejvyšší církevní hierarchie ze strany jednotlivých věřících, při vší úctě k osobě Kristova náměstka. Úctě, kterou zachovává autor na každé stránce. Nesmíme se nechat zmást poněkud neuctivou obálkou a přečíst si samotný text, které neobsahuje nic, co se nesluší.

Gianandrea de Antonellis

DANILO QUINTO, Ancilla hominis. La Chiesa è il corpo mistico dell’uomo?, Edizioni Radio Spada, Milano 2014, p. 256, € 20,90