Jak přežít dobu zatmění papežství
PAPEŽ JE JEN NÁMĚSTEK
Cristiana de Magistris
Myšlenky P. Rogera Thomase Calmela OP (1914-1975)
V době po koncilu, kdy se zvedly revoluční větry v Kristově církvi, pozvedl P. Calmel svůj kontrarevoluční prapor a vyzýval věřící k odporu a neoblomné věrnosti k Tradici v duchu pokoje a radosti ze zkoušky.
P. Calmel předvídal tragickou možnost smutného selhání i ve vrcholech katolické hierarchie. Bludy jsou hlásány od těch, kteří by je měli odsuzovat. Je proto nutné správě pochopit, odkud pochází moc autority, počínaje jejím vrcholem papežem.
P. Calmel zdůrazňuje, že Hlava naší církve je jediná, a tou je náš Pán Ježíš Kristus, který je vždy neomylný, vždy bez hříchu a vždy svatý (…) On jediný je Hlava, protože všichni ostatní, včetně toho nejvyššího, mají autoritu jen od Něho a pro Něho. Když vystupovala tato neviditelná Hlava na nebe, zanechala své církvi jako viditelnou hlavu svého náměstka – papeže, který jediný se těší nejvyšší jurisdikci. Je – li tedy papež náměstek Ježíše Krista (…), je pouze náměstek: vicens regens, má místo Ježíše Krista, ale odlišuje se od Něho. Papež má evidentně zcela výjimečné výsady, střeží prostředky milosti, svátosti a zjevenou Pravdu. V některých vymezených případech požívá neomylnosti. Nicméně může se v mnoha věcech mýlit.
Církev kromě zástupu svatých papežů má také určitý počet papežů nehodných a mnoho papežů průměrných a chybujících. To nás nesmí ani lekat ani překvapovat. Na druhé straně právě ve slabosti a někdy i nehodnosti papežů se projevuje vláda našeho Spasitele, který zůstává jedinou Hlavou církve, který uplatňuje svou vládu tím, že drží v rukou i papeže nedostatečné a doplňuje jejich nedostatečnost v nepřekročitelných mezích.
Jelikož tato důvěra v neviditelnou Hlavu církve je tak hluboká, že překračuje všechny možné nedostatečnosti svého náměstka na zemi, sluší se, aby náš duchovní život se opíral o Ježíše a nikoliv o papeže; aby náš vnitřní život, který jako takový zahrnuje také papeže a jeho hierarchii, neopíral se o hierarchii a o papeže, (…) ale o božského Pontifika, jehož nejvyšší náměstek na zemi závisí ještě více na jiných kněžích.
A to z důvodu, který je pro všechny zřejmý a nade vše prostý: Církev není mystické tělo papeže. Církev i s papežem je mystické tělo Kristovo. Když je vnitřní život křesťanů orientován na Krista, neupadají do zoufalství, i když trpí až do agónie pro nedostatky papeže, ať už je to Honorius I. nebo papežové antagonisté středověku, nebo papež, který chybuje díky možnostem, které nabízí modernismus. Když i papež dospěje ke krajní hranici a mění víru, ať už z pochybení nebo zatmění ducha nebo pro smrtelnou iluzi (z tolika nabídek modernismu) papež, který by dospěl do tohoto bodu, neodnímal by Pánu Ježíši tu neomylnou vládu, kterou drží v rukou také on, zbloudilý papež. Pán by mu znemožnil použít autority svěřené shůry až ke zvrácení víry.
Ale ani v těchto nešťastných případech vnitřní život křesťanů nemůže vyloučit papeže, aniž by přestal být křesťanský. Autentický vnitřní život, soustředěný nutně na Krista, zahrnujeuje vždy i jeho náměstka a povinnou poslušnost vůči němu, ale tato poslušnost zdaleka není bezpodmínečná a je vždy praktikována ve světle pravé víry a a přirozených zákonů.
A zde vstupuje do hry trnitý problém poslušnosti vůči Kristovu náměstku. Otec Calmel ještě jednou zdůrazňuje trnitý pouze pro ty, kteří neznají nebo nechtějí znát články katolické víry tykající se nejvyššího velekněze. Je třeba připomenout, že každý křesťan žije skrze Ježíše Krista a pro Ježíše Krista díky církvi, kterou řídí papež, kterého posloucháme ve všem, co je v jeho kompetenci. Nežije „skrze“ a „pro“ papeže, jakoby on nám získal věčný život. Křesťanská poslušnost nemůže vždy ztotožňovat papeže s Ježíšem Kristem.
Křesťan, který se chce bezpodmínečně vždy a ve všem zavděčit papeži, je nutně z hlediska lidského osamocený a vystavuje se mnoha povrchnostem a komplikacím. Je pravda, že se často káže o takové poslušnosti ke Kristovu náměstku, která má spíše zápach servilnosti než vůni ctnosti, někdy kvůli kariéře, aby byla hlava připravena na kardinálský biret, nebo aby se vytáhla před vlastní kongregací. Ale nezapomínejme, že ani Bůh ani papež nepotřebují naši lež. Deus non eget nostro mendatio. Je třeba vždy pamatovat na podřízenost poslušnosti vůči pravdě a autority vůči Tradici. Papež jako všichni lidé v církvi nemůže legitimně používat své autority k ničemu jinému než k objasňování pravd, které jsou stále hlásány. Kdyby se vzdálil od této pěšiny, povinnost naší poslušnosti by určovala věta sv. Petra: Více sluší poslouchat Boha nežli lidi (Sk 5,29).1
Papež – jakožto papež – není vždy neomylný a – jakožto člověk – není nikdy bez hříchu. Není třeba se pohoršovat, když na církev přicházejí velmi kruté zkoušky právě kvůli viditelné hlavě. Není třeba se pohoršovat, když jako podřízení papeže nemůžeme ho vždy následovat slepě, bezpodmínečně, ve všem a vždy. Co tedy dělat v situaci, když dojde k této smutné zkušenosti? V takové případě je třeba orientovat ještě silněji svůj vlastní vnitřní život na jediného Vykupitele a Pána světa, na život s apoštolskou Tradicí s jejími dogmaty, s jejím nesmrtelným misálem a katechismem, modlitbu a pokání nevyjímaje.
Na druhé straně Zjevení nikdy neučilo, že Kristův náměstek je imunní před nebezpečím, že postihne církev zkouškami toho druhu. A modernismus, který panuje 50 let, je jistě úrodná půda, kde zkoušky klíčí. Ale pokud se to stane – jak se právě děje – i když přepadá duše věřících určitý druh zmatku a závratě, je třeba stále myslet na to, že církev je Nevěstou Kristovou a On ji – navzdory všem lidským pádům – vede svou neomylnou a pro nás často nepochopitelnou prozřetelností. P. Calmel přirovnává stav našeho vnitřního života k podobné zkoušce, jakou prožíval Pán v Getsemanech, a říkal apoštolům, když se už blížila soldateska: „Zůstaňte zde“ (Lk 22,5). Je to, jakoby Pán řekl: Pohoršení může dojít až do tohoto bodu; ale vytrvejte a podle mého doporučení bděte a modlete se... Svým souhlasem pít z kalicha jsem vám zasloužil všechny milosti, když jste spali a nechali jste mě samotného; získal jsem pro vás hlavně milost nadpřirozené síly, která postačí na všechny zkoušky, i na zkoušku, která může dolehnout na svatou církev ze strany papeže. Uschopňuji vás, abyste se vyhnuli této závrati.
Křesťanská duše, která opírá svůj vnitřní život o věčnou Tradici, nemá se čeho bát, ani v té zkoušce, kterou P. Calmel pokládá za nejtěžší, a tou je zrada Pánova náměstka.
S optimismem vlastním svatým duším říká, že i když poznáváme nesmírnou tragédii, která zasáhla Kristovu Nevěstu, je nám zachována milost žít v těchto dobách zkoušky, v níž tím největším utrpením synů církve je právě to, že nemohou následovat papeže, jak by nesmírně toužili. Jsme učenlivými syny papeže, ale odmítáme mít účast a podíl na papežských směrnicích, které vedou k hříchu. Kardinál Caietano neustále tvrdí: „Je třeba se postavit na odpor papeži, který veřejně bourá církev“. Jedná se v těchto případech o druh „zatmění papežství“. Taková zkouška nemůže být podle P. Calmela ani totální, ani příliš dlouhá. A především, dostává se nám milosti posvěcovat se i v tomto zatmění, ve kterém se ocitá Nevěsta Kristova. Jak bylo jeho obyčejem, pozvedal oči nebi a říkal: Máme milost trpět a vytrvat, aniž bychom z toho dělali tragédii. Svatá Panna nás chrání.
Co tedy dělat? Praví synové církve, čím více touží vidět svou Matku oděnou do zářící slávy, počínaje její viditelnou Hlavou, tím více musí kráčet svým životem s milostí Boží a střežením Tradice ve stopách světců. Nakonec Pán pošle stádu pastýře, u kterého se vynasnaží, aby toho byl hoden. K nedostatečnosti nebo k dezerci hlavy nepřipojujme svou vlastní osobní nedbalost. Nechť apoštolská Tradice žije alespoň v srdcích věřících, i když momentálně malátní v srdci a v rozhodnutích toho, který je odpovědný za stav církve. Pán tedy s jistotou použije milosrdenství. Toho opravdového.
(1) 15. dubna 2010 komentovat Benedikt XVI. tento úryvek Skutků apoštolů ve své homilii slovy: Svatý Petr stojí před nejvyšší náboženskou instancí, kterou by normálně bylo třeba uposlechnout, ale nad touto instancí stojí Bůh a Bůh mu dal jiné nařízení: musí poslechnout Boha. Poslušnost vůči Bohu je svoboda, poslušnost vůči Bohu mu dává svobodu vzepřít se proti instanci.
conciliovaticanosecondo.it 15. října 2014
