Menu


Jak mohu zachraňovat kněze, kteří upadli do hříchu

 

4. května uplyne rok od blahořečení největší mystičky dvacátého století Mexičanky Conchity Cabrera de Armida. Bylo nanejvýš chvályhodné, že této jedinečné ženě se dostalo zasloužené úcty na oltáři. Ale méně chvályhodná je skutečnost , že celé neuvěřitelné dílo této ženy se základním vzděláním, matky deseti dětí, se nestalo každodenní četbou těch, kterým je určeno, a to jsou především kněží katolické církve. Blahoslavená Conchita, duchovní matka kněží se stala vyvoleným poslem Ježíše Krista, se kterým byla v takřka trvalém neuvěřitelném osobním dialogu. Tento zázračný druh novodobého Kristova zjevení o nejchoulostivějších otázkách nejchoulostivější složky katolické církve, jejího kněžstva, se stal obsahem jejích rukopisů, které ve svém souhrnu představují rozsáhlejší dílo než jsou sebrané spisy sv. Tomáše Akvinského. Jako jednu ukázku předkládáme čtenářům jeden Pánův dialog s Conchitou při jejích výročních osobních exerciciích. Pro většinu čtenářů budou znít tato slova zvláště dnes jako slova ze zcela jiného světa, a přesto jsou to slova Věčného Velekněze adresovaná těm, které známe jako kněze katolické církve. Propast je dnes již tak nemírně veliká, že její překonání bude znamenat největší zázrak v dějinách katolické církve.

Téměř 400 stran z díla Conchity Armidy shrnuté v knize Pán Ježíš o svých kněžích vydala Matice Cyrilometodějská v Olomouci před deseti lety. Tato jedinečná kniha byla nabídnuta České biskupské konferenci, aby ji darovala svým kněžím. Tato nabídka se nesetkala s pochopením.

»Chci mít všechny své biskupy a své kněze pohlceny v jednotě Trojice, aby mohli být pramenem života pro duše«

                                      

Z dialogu mezi Conchitou a Ježíšem během exercicií

 

Jak mohu zachraňovat kněze, kteří upadli do hříchu?

Zaplatil jsem za ně cenou své Krve a jen za tuto cenu je můžeš vykoupit, protože to je měna, za jakou se získávají milosti. Milosti pro mé kněze se získávají krví mého Srdce, to znamená trny a vnitřními bolestmi, které jsou nekonečnou cenou za mé milované kněze.

Jak mohu získat Krev z tvého Srdce?

Tím, že budeš žít stejným životem, stejným tepem, jednohlasně s mými tužbami a mým mučednictvím. Tak získáš ony kněžské milosti pro moje kněze, padlé do hříchu a pro ty, kteří tam právě upadnou. To je důl, z něhož můžeš získat pro ně nebe; jen tam, jen v mém Srdci najdeš cenu za vykoupení. Oni svými hříchy působí utrpení mému Srdci, jeho vnitřní kříž, tu nejvíce pustošící hořkost, jaká může existovat. A pouze za tutéž bolest, za nejvyšší bolesti se získává jejich vykoupení.

Neřekl jsi, že tě za ně prosí kněží, jejich spolubratři svou modlitbou a obětmi?

Modlitby a oběti pohnou Srdcem mého Otce a vyvolají takové reakce. Zatímco já je získávám ve svém nejhlubším nitru, s nesrovnatelnými úzkostmi svého Srdce. To zde nachází kněz svou cenu, odtud se rodí jeho povolání; takové jsou vnitřní cesty, které zná několik málo duší a získávají pro ně kněžský život, jen ty je mohou zachránit a vykoupit po jejich pádu do hříchu.

Ale ty, můj Ježíši, jako oslavený nemůžeš trpět ve své duši ani ve svém Srdci.

Je pravda, že nyní, když jsem oslavený, nemohu již trpět. Ale je to právě zde, kde se potkáváš s velkým tajemstvím: tak jako ve mně je všechno přítomné, ony tajemné bolesti existují dnes jako existovaly včera a budou existovat stále, protože bolesti mého Srdce byly bolesti božské, určitým způsobem existovaly předem, během mého života na zemi – a skrze ně jsem obdržel kněžská povolání, již od počátku bez počátku. Tyto bolesti tedy existovaly v mém smrtelném životě a svým způsobem se zvěčnily do konce časů, dokud bude existovat jediný kněz, který bude potřebovat jejich vliv a jejich plodnost pro svoje posvěcení a oslavu.

Moje Srdce Člověka-Boha tlouklo nekonečnou láskou již od věčnosti, protože pro Boha je všechno přítomné. A jako je věčná moje sláva, tak jsou také věčné i intimní bolesti mého Srdce. Proč by se neměly zvěčňovat? Především tím, že jsem, čím jsem, původem a kolébkou povolání, plodným pramenem kněžství, nejbohatším dolem jejich ctností a konečně mystickým hrobem, kde věčně odpočívají.

Hle, čím je moje Srdce pro kněžství: jeho láskyplným začátkem v lůně Otce, bolestným oceánem již v lůně Mariině a jeho slunným západem ve věčné blaženosti.

Nic není v mém Srdci intimnějšího než kněží. Můžete nyní pochopit mou nekonečnou lásku k nim? … Oni jsou nejintimnější součástí mé duše a já je nosím od věčnosti v propastech něžnosti svého Srdce, protože moje Srdce jim dalo život a milosti skrze Ducha Svatého, božský život Slova a stejnou tkáň lásky mého milovaného Otce.

Proč nechtějí uznat tak velkou blahosklonnost jedinečného výjimečného vyvolení? Oni, moji kněží minulí, přítomní i budoucí jsou od věků počati v mysli mého Otce a věčně hlazeni podstatnou láskou Ducha Svatého v Synu. Trojice je zahaluje a Bůh si je utváří jako přemilé dílo v Církvi těmito kněžími formované.

Ó, kdyby kněží rozjímali o tom, co jsou dlužni všem božským Osobám! Byli vybráni z milionů, věčně vyvoleni, obzvláštní měrou milováni mezi všemi, jejich duše jsou zvlášť rezervovány pro Svatyni.

A uprostřed těchto výsad lásky, kolik duší utíká, kolik jich prchá od svého božského povolání a kolik je jich v něm nevěrných tolika jednotlivým milostem, opouštějí je kvůli cetkám, kvůli blátu; opouštějí zář a noří se do nečistých kaluží a až tam vlečou s sebou to, co jim nikdo nemůže odejmout: jejich spojení s Trojicí a jejich kněžský charakter ve svaté Církvi, kterou opouštějí.

Ačkoliv jsou přitahováni mým Srdcem, opouštějí toto svaté hnízdo lásky a přetrhávají jemnou tkáň, kousky mé duše, části mého života.

Tyto věrolomnosti jsou pro moje Srdce plné lásky tak kruté, že kdybych nebyl Bůh, ukončil bych svůj život.

Není oceňována nekonečná hodnota kněžského povolání; nezkoumá se jeho původ. Nehodnotí se jeho cena, nechápou a neprohlubují se jeho svatá a obdivuhodná tajemství, která obsahuje. Hledí se na ně jako na velkou milost, ale nikoliv jako na božsky svatou a nejsvětější; protože se hodnotí povrchně, snadno dojde k pohrdání a otravě.

Oh! Kdyby moji kněží chápali od základu, vážně v božském světle hodnotu svého kněžského povolání, které mě stálo tolik mých bolestí, tolik mé Krve na Kříži, ale především krutostí a trýznivých hořkostí v mém nejvniřnějším nitru, na vnitřním Kříži mého Srdce, pak by se mnozí chovali jinak.

Jak daleko má k těžkému břemenu to, co by mělo být jejich poctou a jejich životem; oceňovali by a milovali ze všech sil své duše tuto nebeskou milost, tak jedinečnou.

Pohleď, Otec se věčně usmívá z nebe ve svém božském intelektu, v extatickém rozjímání o Sobě samém a svých nekonečných dokonalostech, o jednom Svém zvláštním rysu na zemi: o nejmilovanějších bytostech, jako jednom z jeho pokračování, stvořených výslovně pro jeho slávu. Na to, aby je stvořil ve svém intelektu, řečeno lidskou řečí, abys mi porozuměla, tuto vizi lásky, tuto svoji milovanou Církev, přitáhl k sobě samotnou Lásku Ducha Svatého, aby ji zformoval. A tato božská Osoba odráží sama v sobě Otcův záměr.

V tomto odlesku obou božských Osob, v samotné lásce, patřící k oné Církvi budoucí, ale přítomné v Bohu, ve věčnosti této věčné myšlenky se Slovo stalo tělem; a Bohem umístěno v čase jím stanoveném se toto vtělení uskutečnilo v Marii. Na tuto Pannu se soustředila tato věčná láska bez počátku, která vychází z Otce i ze Syna, aby formovala nejsvětější Tělo, Srdce z masa v nejčistším lůně Mariině, aby z tohoto lůna vyšlo v čase to, co má svůj původ ve věčnosti.

A především to je důvod, proč se Slovo stalo tělem, aby mohlo formovat zde na zemi svaté legie kněží, Otcův ideál zrozený v jeho intelektu, oni jsou plodem Ducha Svatého v jeho plodu Ježíši. Já první Kněz a oni formovaní zahaleni v mém Srdci Člověka – Boha.

Opakuji: zde se nachází jejich kolébka: zplozeni v intelektu Otce, ve mně zformováni Duchem Svatým v Mariině lůně s kněžskou tkání Otce ve svých povoláních. Rodí se na zemi, ale nikoliv pro zemi, ale pro vznešený úkol nebeský, božský, aby představovali Mne, aby byli druhým Mnou, aby byli ctí mé Církve, aby rozdávali božský úsměv mého Otce, dávali mu duše a šířili jeho slávu.

Plodný stín Otce, který se promítá do každého kněze, nesmí zůstat neplodný, nikoliv, musí plodit v sobě a v duších Mne, aby učinili z Církve obraz Trojice, tlukoucí a věčný, který jako nebeský zdroj zavlažuje duchovní pole a přivádí duše ke spáse. A tento božský Stín se nejen nesmí v osobě kněze poskvrnit, ale nesmí se v knězi ani zarosit a musí být štítem, který zahání Satana.

Jsou-li kněží tím, čím mají být, pochopíš, jak dychtí Satan po podobné svaté kořisti! Zde se Satan nejvíce snaží, protože zde je to, co nejvíce nenávidí: samotného Boha, jeho božský odlesk. Proto je pro Satana velkým triumfem, když získá kněžskou duši, protože v ní se potýká se samotným Bohem, protože se cítí být nade mnou vítězem, když v nich deptá moji Církev! Míří na ně s největší silou svých úderů, protože ve své pýše nemůže snést tak velkou důstojnost, která v sobě nese odlesk nebe!

V kněžích bych měl žít Já jako Bůh a jako člověk: to znamená v mém Božství, jeden s Otcem a Duchem Svatým, a v mém nejsvětějším Lidství, v nich vyprodukovaném. Kněžský stav je tak vysoký a tak vznešený, protože kněz má moc Trojice, ve výkonu své služby transformuje se ve Mne samotného v Duchu Svatém. A proto, dcero, co mu schází? Prostě nechat se plně prostoupit tím, čím je, co představuje a co má ctít sám v sobě, má v sobě uctívat Mne, jediného hodného veškeré pocty. On je stvořen, aby měl účast na všem, co jsem Já, nikoliv aby se stal pyšným, ale aby s nekonečnou vděčností mi vzdával díky láskou a dušemi.

»Toto je nauka, a nejen to, víš, co to je? Je to láska, připomínej mým kněžím láskyplně to, co mnozí zapomínají, to co jiní ignorují a co všichni si musí znovu uvědomit a uznávat.

Ty, jak jsem ti řekl, jsi jen nástrojem mé dobroty, ale jsi také ozvěna a musíš dělat ozvěnu mých bolestí a mých lásek, provázet mě v utrpení, neboť Já musím trpět v tobě, abys získala milosti«.

 

* * *

Dnešní den byl dnem jednotící lásky, onoho klidu, pohledu z bodu, který všechno objímá, intimního vzdechu, který vyslovil vše.

Je to to nejkrásnější, co Ježíš řekl o důstojnosti kněze, která je tak neznámá.
 
                                       *  *  *
 
Pramen: Conchita Cabrera de Armida: V důvěrnosti Ježíšova Srdce
 
Duchovní cvičení 1929