Jak je tomu vlastně s anděly?

Andělé  - Existence andělů

Josef Pospíšil

 

Kromě viditelného světa Bůh stvořil také anděly čili bytosti zcela duchové, které jsou jako tvorové sice nižší než Bůh, avšak dokonalejší než člověk, nad něhož vynikají jak jasnějším rozumem, tak i mocnější vůlí.

 

Slovo anděl má v Písmu sv. různý význam. Anděl z řeckéhoαγγελος [angelos] (lat. angelus)    podle své původní etymologie (od slovesa αγγελλω [angelló]- „posílám") vlastně znamená „posla" čili „vyslance". A proto Písmo sv. v řeckém textu nazývá jako anděly i lidi,  kteří byli posláni někam za nějakým úkolem. Tak říká kniha Numeri: „Zatím Mojžíš poslal posly  (αγγελους) z Kádeše k edómskému králi." [1] A dva verše dále nazývají andělem samotného Mojžíše: „Volali jsme k Hospodinu a vyslyšel nás a poslal anděla, který nás vyvedl z Egypta." [2] A v knize Jozue jsou vyzvědači poslaní do Jericha nazváni posly čili anděly. Jozue, když vyslovil kletbu nad dobytým Jerichem, ušetřil pouze Rachab, poněvadž ukryla posly (anděly), které tam vyslal napřed na výzvědy. Prorok Malachiáš, když kněžím kladl na srdce jejich vznešený úkol, říká: „Neboť rty kněze budou střežit poznání a budou vyhledávat zákon z jeho úst: vždyť je andělem Ho­spodina zástupů." [3] Ano, sám Kristus je u proroka Malachiáše nazván andělem zákona [4]. A v Novém zákoně svatý Jan ve svém Zjevení nazývá biskupy maloasijských církví, kterým mu Kristus přikázal psát, anděly [5].

V obyčejném a vlastním smyslu však anděl neznamená jakéhokoliv posla, nýbrž je názvem čistě duchových bytostí, které mají rozum a svobodnou vůli, ale nemají těla. Poněvadž slovo „anděl" podle svého původního významu znamená posla, proto vlastně nepřihlíží k přirozenosti čistě duchových bytostí, nýbrž vyjadřuje pouze jejich službu, kterou z Boží vůle konají obecně v řízení světa a obzvlášť v lidském životě.

Ačkoliv jsou tímto jménem obyčejně nazývány všechny zcela duchové bytosti, v nejužším smyslu toto jméno přísluší pouze těm ducho­vým bytostem, které Bůh posílá na tento vnější svět za nějakým úkolem, jak výslovně učí sv. Augustin, když tvrdí: „Du­chové, pokud jsou duchy, nejsou anděly. Anděly se stávají, teprve až když byli posláni. Jméno anděl nevyjadřuje přirozenost, nýbrž službu (ministerium). Tážeš-li se po službě, pak je čirý duch andělem. Podle toho, čím je, je duchem, podle toho, co koná, je andělem." [6]

Že existují andělé, bytosti lišící se podstatně jak od bytostí hmotných, tak i tělesně duchových, jakými jsou lidé, a že byli od Boha stvořeni a že jsou proto Bohu jako všichni ostatní tvorové podřízeni, je naukou „de fide".

Tuto existenci prohlásil za článek víry již IV. Late­ránský sněm (r. 1215) slovy: „Jen jeden je původce veške­renstva, Stvořitel všech bytostí viditelných i neviditel­ných, duchových i tělesných, jenž zároveň svou všemohoucí vůlí na počátku času z ničeho učinil obojí bytosti duchové a tělesné, totiž anděly a hmotný svět; a člověka, bytost takřka  společnou, složenou z  ducha a těla." [7]

Tento dekret opakuje 1. Vatikánský koncil[8]. Ve 4. kánonu konstituce De fide catholica [9] říká: „Kdo by tvrdil, že konečné bytosti jak tělesné, tak i duchové, anebo alespoň duchové vyprýštily [10] z Božské podstaty, budiž vyobcován z Církve." [11] A v kánonu 5 prohlašuje za článek víry, že všechny bytosti byly Bohem učiněny z ničeho, slovy: „Kdo by tvrdil, že svět a všechny bytosti v něm obsažené, jak duchové, tak i hmotné, podle celé své podstaty nebyly od Boha stvořeny z ničeho, budiž vyobcován z Církve." [12]

Jako I. Vatikánský koncil svými definicemi zavrhl pantheistické bludy, podle kterých všechny bytosti jak tělesné, tak i du­chové jsou pouhým výronem z všebožské podstaty podstatně totožné s vnějším svitem, tak již v šestém století Bragarský sněm [13] (r. 563) zavrhl manichejský a priscilliánský blud, který rovněž všechny duchové podstaty odvozoval z výronu z Božské pod­staty. 5. kánon tohoto sněmu zní: „Kdo by tvrdil, že lidské duše nebo andělé vznikly z Božské podstaty, budiž vyobcován z Církve ." [14]

Že existují andělé - duchové bytosti, dokonalejší než člověk -, výslovně a zřejmě učí Písmo svaté jak ve Starém, tak v Novém zákoně.

Starý zákon

To plyne z mnoha míst Starého zákona, na kterých je řeč o tom, že se andělé často lidem zjevovali viditelným způsobem.

a)Tak se v době patriarchů anděl zjevil Hagar, která prchala se svým synem Izmaelem z domu Abrahamova, a pravil k ní: „Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku." [15] A když Abraham na Sářino naléhání konečně přece jen vypudil Hagar z domu, tu se jí na poušti zjevil anděl podruhé, když její syn již málem umíral žízní, a dal jí přislíbení, že Bůh učiní jejího syna praotcem velikého národa, a otevřel její oči tak, že uzřela studnici vody a dala z ní pít dítěti. [16]

Když Abraham chtěl z Božího rozkazu jako zápalnou oběť obětovat Bohu svého syna Izáka, zvolal k němu z nebe Ho­spodinův anděl: „Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nečiň: nyní jsem poznal, že se bojíš Boha a neod­epřel jsi mi svého jednorozeného syna." [17]

Kromě toho Písmo sv. Starého zákona na mnoha jiných místech vypravuje o zjevení andělů. Tak přišli dva andělé do Sodomy a zachránili Lota s jeho rodinou před záhubným požárem města. Když Jakub, syn Izákův, prchal před svým bratrem Ezauem do Mezopotámie ke svému strýci Lábanovi, viděl jedné noci ve snu žebřík, jenž stál na zemi a svým vrchem se dotýkal nebe, a Boží anděly vstupující a sestupující po něm. [18] A když se s celou svou rodinou a mnohými stády vracel od Lábana do své vlasti, tu se opět setkal s Božími anděly ujišťujícími ho Boží ochranou před Ezauovou pomstou. [19] A kniha Numeri vypravuje o věštci Bileámovi, jak mu otevřel Hospodin oči, když po třetí nemilosrdně bil oslici nechtějící ho nést k Balákovi, moábskému králi, zlořečit izraelskému lidu, a jak uzřel anděla, jenž stál na cestě proti němu s vytaseným mečem a jménem Božím ho varoval, aby nebyl po vůli Balákovi. [20]

b) Podobně jako za éry patriarchů se Boží andělé zjevovali izraelskému lidu jak za časů Mojžíšových, tak i v po­zdější době. Když Farao se svým vojskem pronásledoval izraelský lid, aby jej po jeho odchodu z Egypta opět uvedl do otroctví, tu Boží anděl, jenž předcházel izraelská vojska, zašel za ně a spolu s ním stál mezi egyptskými vojsky a izraelským národem oblakový sloup, dokud nepřešel suchou nohou Rudým mořem. [21] Kniha Soudců praví o Gedeónovi: „A ukázal se mu Hospodinův anděl  a řekl: ‚Hospodin s tebou, udatný muži!‘." [22], a přikázal mu Božím jménem, aby vysvobodil izraelský lid z poroby Midjánských. Proroku Eliášovi, utíkajícímu před krvelačnou Jezábel, se zjevil Hospodinův anděl ve snu, vzbudil ho a přikázal mu, aby vstal a pojedl podpopelný chléb a napil se vody. A když podruhé pojedl a napil se, putoval v síle tohoto pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až na horu Choréb. [23] A ještě podruhé se mu zjevil Hospodinův anděl a přikázal mu, aby poslům nemocného krále Achazjáše jdoucím k Baalzebúbovi Ekrónskému s dotazem, zda-li povstane ze své nemoci, oznámil, že král zemře, poněvadž hledá uzdravení u pohanského bůžka, kdežto získat je může pouze u Hospodina. [24]

Obzvláště Kniha Tobiášova podává jasný důkaz nejen o existenci andělů, nýbrž také o jejich službách, které z Boží vůle i mimořád­ným, až zázračným způsobem prokazují obzvláště spravedlivým lidem, když je toho zapotřebí. Archanděl Rafael jako společník a přítel doprovází mladíka Tobiáše z Ninive do Rag, médského města, k příteli jeho otce Gebaelovi, aby u něho vybral deset hřiven stříbra, které mu před léty půjčil, chrání ho před pohlcením velikou rybou v řece Tigridu, zpro­středkuje mu sňatek s bohatou dcerou Reúela, příbuzného jeho pokolení, přijme jménem Tobiášovým dluh od Gebaela, šťastně jej i s mladou manželkou přivede domů k veliké radosti jeho rodičů a všechny tyto služby korunuje zázračným vyléčením starého Tobiáše z jeho slepoty. 

Nový zákon

I v Novém zákoně se často zjevují andělé. Tak se zjevil anděl Zachariášovi a předpověděl mu Janovo narození [25], podobně Panně Marii, jíž zvěstoval, že se stane Matkou Boží [26], sv. Josefovi, aby ho zbavil pochybností, jež ho trápily stran těhotenství blahosla­vené Panny, a zjevil mu tajemství vtělení Božího Syna [27], poté opět, aby útěkem do Egypta zachránil novorozeného Spasitele před Herodovými úklady [28], a pak opět v Egyptě, když mu zvěstoval, že po Herodově smrti již Božímu dítěti nehrozí nebezpečí a že se proto může vrátit do svého domu [29]. Hned při narození Spasitele se anděl zjevil pastýřům a zvěstoval jim velikou radost, že se narodil Spasitel, to znamená Kristus Pán, ve městě Davidově [30], a k tomuto an­dělu se hned připojilo množství nebeského zástupu a chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle." [31] A když Kristus Pán po čtyřicetidenním postu překonal troje ďábelské pokušení a konečně vyhladověl, hned k němu přistoupili andělé a sloužili mu.[32] Anděl také posiloval Krista v jeho smrtelných úzkostech v Getsemanské zahradě. [33]

Anděl zvěstoval zbožným ženám Kristovo zmrtvýchvstání[34], zjevil se setníku Korneliovi a přikázal mu, aby k sobě zavolal Petra, jenž se právě v tu dobu zdržoval v Joppe coby host jakéhosi Šimona, koželuha, a dal se od něho vyučit v nauce Kristově a pokřtít [35]. Anděl rovněž zázračným způ­sobem vysvobodil sv. Petra ze žaláře. [36]

Andělé jsou bytosti obdařené rozumem a svobodnou vůlí

O tom, že andělé jsou bytostmi osobními, obdařenými rozumem a svobodnou vůlí, Písmo svaté podává zřejmé důkazy na všech níže uvedených, ale i jiných místech, připisujíc jim činnosti, jichž jsou schopné jen bytosti duchové, rozumné a svobodné.

Tak královský pěvec vyzývá Boží anděly, aby zároveň s ním chválili a velebili Boha za dobrodiní, jež mu Bůh udělil: „Dobrořečte Hospodinu, všichni jeho andělé; (vy) mocní v síle, kteří plníte jeho slovo" (Ž 103,20). A na jiném místě, kde vyzývá k chvále všechny Boží tvory od nejvyšších až po nejnižší, uvádí na prvním místě anděly, řka: „Chvalte jej všichni jeho andělé" (Ž 148,2). A podobně také i na jiných místech.

Dále o nich Písmo svaté říká, že ochraňují lidi (Mt 4,6). Za tím účelem andělé řídí lidi na cestě k věčné spáse, chrání je před zraněním duše i těla, osvěcují je a poučují a mluví k nim. Tak např. prorok Zachariáš říká: „Viděl jsem v noci, hle, muž sedí na ryzím koni... A ten anděl mi řekl..." (Zach 1,8-9). Všechny tyto činnosti předpokládají rozumné bytosti. A poněvadž, jak praví sv. Petr (2Pt 2,4), mnozí andělé zhřešili a byli za to odsouzeni k pekelným trestům, musí mít svobodnou vůli, možnost volby mezi ctností a nepravostí. Jinak by je Bůh za jejich pýchu a nevěru nemohl trestat.

Mají-li tedy andělé rozum a svobodnou vůli, jsou osobními bytostmi, stvořenými k obrazu a podobenství Božímu, podobně jako lidské duše. Ostatně inteligenci a svobodnou vůli andělů není ani třeba obzvlášť dokazovat. Všechny výroky Písma svatého, jež dokazují, že andělé existují, také dosvědčují, že jsou bytostmi obdařenými rozumem a svobodnou vůlí.

Kdykoliv Písmo svaté pojednává o existenci andělů, vždy se zároveň zmiňuje o nějaké činnosti jejich rozumu a svobodné vůle. Tak andělé mluví k člověku, volají na něho, varují ho před záhubou, kdykoliv je tomu zapotřebí, tasí meč, jako když Bůh po pádu člověka postavil před ráj blaženosti cheruby, aby plamenným mečem střežili cestu ke stromu života (Gen 3,24), atp.

Všechny tyto činnosti jsou jasným důkazem, že andělé jsou duchovými a osobními bytostmi, obdařenými rozumem a svobodnou vůlí.

Andělé jsou níže než Bůh

Tato pravda již a priori vyplývá ze samotného pojmu Bůh. Bůh je bytostí nekonečně dokonalou, a nemůže tudíž mít ani nad sebou ani vedle sebe jiné bytosti, rovnocenně nekonečně dokonalé. A proto pokud existují mimo Boha také ještě jiné bytosti, pak mohly vzniknout pouze Boží stvořitelskou mocí, a proto jsou bytostmi podřízenými Bohu.

Ale tuto pravdu přímo i nepřímo hlásá také Boží Zjevení. To již plyne ze všech míst Písma svatého, jež praví, že andělé slouží Bohu a plní jeho rozkazy nebo že se klanějí Bohu. Královský pěvec líčí v Žalmu 97 důstojnost a slávu Božího království, které si Bůh založil a zřídil v tomto viditelném světě, a vyzývá ke chvále všechny Boží tvory: zemi, ostrovy, oblaka, oheň, blesk, atd. a nakonec se obrací k andělům slovy: „Klaňte se mu všichni jeho andělé!" (Ž 97,7) [1] Bytosti, které slouží Bohu a klanějí se mu, musí být od něj nižší, a proto jemu ve všem podřízeny.

Andělé jsou však výše a dokonalejší než člověk

Když královský prorok rozjímá v Žalmu 8 o Boží všemohoucnosti, moudrosti a dobrotivosti, jež Bůh člověku neustále dává najevo, a když chce přiměřeně vylíčit důstojnost a vyvýšenost člověka nad veškerým viditelným tvorstvem, přirovnává ho k andělům. Ačkoli člověk podle své tělesné stránky takřka mizí před velikostí nebes, před sluncem, měsícem a hvězdami, přece na něj Bůh pamatoval přede všemi tvory, neboť „ho učinil jen o málo menšího než anděly, korunoval ho slávou a ctí a ustanovil ho nad dílem svých rukou" (Ž 8,6), jak pravil již Mojžíš v Genesi (Gen 1,28). Ale pokud byl člověk učiněn jen o málo menším než andělé, pak andělé jsou bytostmi vyššími a dokonalejšími, než jsou lidé.

Avšak Písmo nepraví pouze všeobecně, že andělé jsou bytosti vyšší, než je člověk, nýbrž ještě zvlášť připomíná, že vynikají nad člověka věděním a moudrostí. Tak ve 2. knize Samuelově praví žena z Tekóje ke králi Davidovi, když ho chce naklonit k radě Jóabově, aby odpustil svému synu Abšalómovi, že zabil svého bratra Amnóna: „Neboť můj pán a král je jako Boží anděl" (2Sam 14,17). Ačkoliv tento výrok pronáší jen pouhá žena z lidu, přece jím podává vyjádření víry izraelského lidu, že andělé jsou bytostmi, které moudrostí převyšují všechny lidi.

To, že andělé vynikají nad lidmi i větší mocí, dokazuje kniha Jób, jež praví o ďáblovi: „Na zemi není žádná moc, jež by se k němu přirovnala" (Jb 41,25). Převyšují-li zlí duchové svou mocí lidi, pak zajisté i duchové dobří, poněvadž hříchem, kterého se dopustila jedna část andělů, se jejich přirozenost nezměnila.

V Novém zákoně jak Božský Spasitel, tak i svatí apoštolové jednoduše u věřících předpokládají víru v anděly jako bytosti převyšující člověka jak přirozeností, tak i schopnostmi, a proto se o nich a o jejich poměru k nám lidem zmiňují jen příležitostně a jejich existenci zvlášť nedokazují. Tak praví Božský Spasitel k Petrovi, jenž z přílišné horlivosti vytasil meč a uťal ucho jednomu ze zástupu doprovázejícího Jidáše do Getsemanské zahrady, který se chtěl chopit Ježíše: „Vlož svůj meč na jeho místo... Copak myslíš, že nemohu prosit svého Otce a dal by mi nyní více než dvanáct pluků andělů?" (Mt 26,52-53) A k saduceům, nevěřícím v nesmrtelnost duše a v budoucí vstání z mrtvých, na jejich otázku, čí bude při vzkříšení žena, která měla sedm mužů, praví: „Mýlíte se, neznáte ani Písma ani moc Boží. Neboť při vzkříšení se (lidé) nebudou ani ženit ani vdávat, nýbrž budou jako Boží andělé v nebi." (Mt 22,29-30) Pokud se lidé budou teprve po vzkříšení, kterým dosáhnou své nejvyšší dokonalosti, podobat Božím andělům, pak andělé jsou jak svou přirozeností, tak i svými činnostmi bytostmi vyššími a dokonalejšími než lidé.

Podobně praví evangelista Lukáš o sv. Štěpánovi, že „pohleděli na něj všichni, kteří zasedali ve veleradě, a uzřeli, že jeho tvář je jako tvář anděla" (Sk 6,15). A apoštol Pavel, když vytýká Galatským, že se tak brzo po jeho odchodu nechávají odvracet od pravého evangelia, varuje je před každým nepravým učitelem hlásajícím jim jiné evangelium, než které jim hlásal on, a říká: „Kdybychom vám my nebo anděl z nebe kázal proti tomu, co jste přijali, budiž proklet" (Gal 1,8). Těmito slovy apoštol Pavel předpokládá všeobecnou víru Galatských v anděly jakožto bytosti opatřené větší znalostí Božích věcí, než jaké se zvláštním Božím zjevením dostalo jemu. A apoštol Petr ve svém druhém listu varuje věřící v Malé Asii před bludaři, kteří chodí v poskvrňující žádosti a pohrdají nadvládou a nebojí se tupit mocnosti, ačkoliv ani andělé, kteří jsousilou a mocí větší než lidé, proti nim nevynášejí u Boha potupného soudu (srov. 2Pt 2,10-11).

Z míst, která zde uvádíme pouze pro příklad, je zcela patrné, že je pravdou jasně obsaženou v Písmu svatém jak Starého, tak i Nového zákona to, že existují Boží andělé obdaření dokonalejším rozumem a mocnější vůlí než my lidé.

3. Že existují andělé, bytosti dokonalejší, než jsou lidé, prohlašuje také posvátná Tradice. Tuto pravdu potvrzují jak apoštolští, tak i pozdější otcové.

Tak píše Hermas, že Církev vítěznou vzdělává šest z nejpřednějších andělů za pomoci mnoha jiných, sobě podřízených nebeských duchů [2].

Sv. Klement Římský ve svém Prvním listu Korintským píše: „Pohleďme na veškeré množství andělů, jakým způsobem přisluhují Bohu a konají jeho vůli!" [3] A pak uvádí výrok proroka Daniela, jenž říká: „Tisíce tisíců mu sloužili a desetitisíce desetitisíců stáli před ním" (srov. Dan 7,10). A sv. Justin ve své první apologii, v níž obhajuje křesťany před nařčením z atheismu, které zcela bezdůvodně přicházelo od pohanů, mimo jiné praví: „My ctíme Otce a Syna, jenž od něho přišel a této pravdě nás vyučil, a zástup dobrých andělů, kteří mu slouží a jsou mu podobní, a prorockého Ducha." [4] Sv. Irenej ve svém díle Adversus haereses dokazuje, že jsou lidé svobodní, kteří mají schopnost volit dobré či zlé, právě jako Boží andělé, a říká: „Bůh opatřil člověka schopností volby, právě jako anděly (neboť i andělé jsou bytostmi rozumnými), aby ti, kteří jsou ho poslušni, dosáhli spravedlivé odměny." [5] A Dionysios Areopagita ve svém díle De coelesti hierarchia tvrdí: „Různé chóry svatých nebeských duchů vznešeností a mírou své účasti na Boží přirozenosti vysoko převyšují všechny bytosti: neživé, živé, avšak nerozumné, a nakonec bytosti opatřené lidským rozumem. [6]

A protože ani v pozdější době křesťanského starověku nebylo mezi svatými otci a církevními spisovateli v nauce o andělech sporu, uvedeme z latinských svatých otců jakožto svědky církevní tradice v této otázce jen sv. Ambrože a sv. Augustina.

Sv. Ambrož ve svém díle De fide píše: „Člověk není jedinou rozumovou bytostí. Víme, že jsou také nebeské bytosti, a vyznáváme, že andělé a archandělé jsou bytostmi obdařenými rozumem." [7]

Sv. Augustin bere všechny výroky Písma svatého, jež pojednávají o andělech, v doslovném smyslu a svou víru v tyto duchové bytosti vyjadřuje sice krátkými, ale zcela jasnými a určitými slovy, když říká: „Ačkoliv anděly nevidíme, přesto víme ze Zjevení, že existují, neboť čteme (v Písmu svatém), že se mnohým lidem zjevili." [8] A na jiném místě: „Bůh ve světě nestvořil nic lepšího jako čiré duchy, jež obdařil rozumem a učinil je schopnými toho, že mohou na něj patřit a jeho požívat." [9]

O scholastických teolozích je třeba poznamenat pouze tolik, že o andělech jednomyslně hlásali nauku Církve tak, jak je jasně obsažena a vyjádřena v Písmu a v Tradici. [10]

 

(Převzato z Josef Pospíšil, Katolická věrouka, díl III - O Bohu Stvořiteli, Velehrad 1923. Pro lepší srozumitelnost upraveno redakcí RTh.)

Pramen http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=386